Líbila se vám letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze? Ozývají se námitky, že původní rozměr celé akce se vytratil na úkor politizace. Takřka souběžně se vzpomínkovými akcemi proběhlo i několik protestů proti Andreji Babišovi. Zároveň již takřka zcela zapadl význam 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Panuje dnes v rámci výkladu českých dějin jistá selektivita?
Monstrancí „sametu“ byly „svobodné volby“. Oslavy ovládla vzpoura právě proti jejich výsledkům. Snaha vrhnout nás zpět do poměrů, jimž vystavily červenou kartu. Vynutit si to po zlém, protože po dobrém se to nedaří. Vydupat si to „jménem 17. listopadu“. Kouzlo nechtěného dávalo galakoncert.
Bezuzdná demagogie vládne i výkladu historie. Bonmot, že „dějiny píše vítěz“, platil i dřív. Bude je psát i příště. Právě tím, čemu v nich nemůže přijít na jméno – a k čemu se naopak hlásí – však zjevuje do naha, s čím přichází on sám. My, Češi, jsme se – od obrozenců přes Masaryka až po Husáka – měli za dědice husitské revoluce. I všech pozdějších fází své emancipace, národní i sociální. Teď se na „Boží bojovníky“ snáší i nadávky do lapků a teroristů. A doba, již nazval „temnem“ Alois Jirásek, „konzerva“ do morku kostí, se kašulíruje „krásami baroka“ – a „nezištné péče“ jezuitských eskadron o naši vzdělanost.
Tím víc se mrzačí siluety minulého století. A hlavně mementa, která vzkazují. Právě oslavy 17. listopadu to zjevují, tak jako máloco. Pro okolní svět je to Mezinárodní den studentstva. Jediný mezinárodní den, odkazující do našich dějin. Hold studentům, zavražděným skutečně. Více než tisícovce dalších, odvlečených do koncentráku. České mládeži, zbavené vysokých škol až do konce války. A ne „mrtvého studenta“, z nějž se vyklubal policejní figurant, zdravý jako řepa.
Co bylo masakrem „totáče“ jako řemen, se však do krámu nehodí. Vracelo by to na pořad témata, zpochybňující dnešní „výrobu souhlasu“. Kde že ta chátra, vraždící i kluky z kolejí, měla hlavní stan? Co bylo její cílem? A co „milí krajané“ ze „Sudet“? A jejich sladkobolný horor o „vyhnání“? Kdo nás to vydal Hitlerovi už v Mnichově? Záměrně a na „dlouhé roky“, řečeno s memoáry Edvarda Beneše? Co tím ti „strategičtí spojenci“, jimž se četlo z očí už tehdy, sledovali? Rusko vyhlazené genocidou, děsivější než holokaust? Kdo si tu hrůzu – její viníky i komplice – troufne nazvat pravým jménem? Říci nahlas, kdo nás z ní vysvobodil – a ne ho za to poťouchle urážet? Nastavit zrcadlo magorům, co si na Rusko brousí zuby dnes? Sudeťáckým zhovadilostem – a jejich poskokům nad Vltavou?
Fotogalerie: - To byl rok 2018
17. listopad, který je mezinárodním dnem, tak odbývá jen pár vět. Slovníkem netečnějším než „story“ kdejaké coury. Planoucí zrak – a vodopád díkůvzdání – si monopolizuje jiný rituál. Ódy na „sametovou revoluci“, jež byla inscenací supervelmocí. „O nás a bez nás“ rozhodly i tentokrát. Byl to kolosální švindl. Česká hospoda to už ví. A na tom nic nezmění ani moderátorky s kukučem „zlatokopky“ simulující, že bude v sedmém nebi už coby dup.
V posledních letech se často mluvilo o nesvornosti našeho národa, a to kvůli politice. Letos byly prezidentské volby, komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?
„Svornější“ nejsme ani náhodou. Prapříčinou je jiná propast. Ta mezi hrstkou „za vodou“ – a miliony těch, co nic neukradli. Nejde „jen“ o mraky bezdomovců. Žebráky s amputovanou nohou. Psance před exekuční mafií. Matky od dětí, zahnané dluhy pod „červené lucerny“. Pozůstalé po těch, co to „zabalili“ sami. Jedni vlastní rukou. Jiní oklikou přes „herák“.
Jde i o mnohem početnější množinu. Úskočná statistika ji zatlouká. Třeba o kvanta udřených chlapů, jimž holka doma brečí, že se jí ve škole říká „socka“. O statisíce domácností, jimž hrozí finanční past, i když jim jen „klekne“ pračka nebo lednička. Opačný pól skupuje byty za 300 i 500 tisíc za plošný metr. Jsou to snad špičkoví vědci nebo lékaři? Osádky hasičských náklaďáků, nasazující vlastní život? O „zlatých ručičkách“ v montérkách ani nemluvě? A právě to je tím, co lidi irituje především. Bezedná propast mezi faraónským luxusem – a skutečným výkonem a zásluhou. Většinu „elit“ zplodily kriminální „tunely“. Hlavně z nich bohatnou i dnes. A to už české hospodě nevymluví ani Česká televize.
To téma si říká o kanonádu zleva. Tím větší poté, co iluze vystřídala kocovina. Právě pak ale nalevo zbyly jen špuntovky. Ochota papouškovat, že privatizace prošustrovala jen zhruba třetinu dnešního HDP. Nevůle spočítat skutečnou hodnotu všeho, oč nás oškubala. Advokátská moudra o „rovnosti vlastnických forem“, pronášená nad masovým hrobem té ukolébavky. Imponují jen hrstce politických živnostníků – a ročníků, zápolících s Alzheimerem.
Otázka otázek, nastolených loupeží tisíciletí, zůstala u ledu. Do hry ji vrátil až Andrej Babiš. Sloganem mířícím přímo na komoru. Kdo všechno a jak moc krade, říká po lopatě. Tím odpálil svůj raketový start. Hlavně tím vyhrává znovu a znovu. Ti, koho svléká do negližé, jsou vzteky bez sebe. S „mlčící většinou“, kterou oškubali, to však už nehne. Babiš je její Zorro mstitel. Vydrží-li mu to ještě pár let, většinu rivalů zprava čekají krušné časy. Nahnuto má i opačný pól. Z pasti unikne jen kanonádou mířící dál než Babiš.
Koncem prosince vyvolala zmatek dvě hlasování, která se zdánlivě týkala té samé věci. OSN nejprve přijala pakt o uprchlících, podle Andreje Babiše je to práce ministra zahraničí Tomáše Petříčka, a on sám to tak nechtěl. Mnoho lidí ale toto vysvětlení neuspokojilo. Den poté se Babiš pochlubil, že v jiném hlasování Češi odmítli globální kompakt o migraci přesně tak, jak premiér dříve sliboval. Jde o chybu Andreje Babiše, že si nedokáže „ukočírovat“ svého ministra, nebo to první hlasování nebylo důležité?
Vláda kolísá a kličkuje i v otázkách zásadní povahy. Předváděla to i kolem „Novičoku“ a jiných bubáků „strany války“. O to víc soudnosti prokázal prezident, dokonce několikrát. Z kázání pravice, že musí poslouchat Petříčka, si dělá šprťouchlata. O tom, kdo koho „ukočíruje“, je to jen zdánlivě. Většině českých politiků vedou ruku cizí loutkáři. To jejich konkurenční lokty jsou hlavním původcem „cochcárny“ ztrapňující nás i před světem.
Jak dobrá je podle vašeho názoru vládní spolupráce ANO s ČSSD? Jak moc ji změnila nedávná kauza syna premiéra Babiše, kdy při hlasování o vyslovení důvěry vládě odešli poslanci ČSSD ze sálu? Jsou sociální demokraté spojenci?
Ten dupák mezi vejci začal už dřív. Tím poučnější nabízí lekci – a nejen Lidovému domu. OKD, vydané za pakatel, byly pravidlem, a ne výjimkou. Podpisy ministrů za socdem stojí i pod desítkami jiných kauz. V trapu jsou statky za tisíce miliard. Kdo je má na hrbu – a zkouší rivala popravit Čapím hnízdem – loví míč z vlastní sítě zákonitě. Grimasa okázalého pohoršení to však ne a ne zabalit, ani když jí to spočítali voliči. Ba ani ve chvíli, kdy se s tím, koho chtěla odrovnat, dělila o vládní posty. To už byl druhý vlastní gól. Fraškou při hlasování o vládě, které je součástí, si Lidový dům dopřál vlastní hattrick.
To sebepoškozování pudí nutkavé pohnutky. Prvá má chytlavý název. V Lidovém domě, kde koluje, se i narodil. Zní „Dobrý každý den!“ – v co možná lukrativních postech. Druhou je „věrnost atlantickým spojencům“ – a „appeasement“ vůči jejich „páté koloně“, sídlící v „pražské kavárně“. Třetí je kánon „Vítěz bere vše“. Embargo na každou smysluplnější diskusi, natož názorovou opozici. Koho osloví strana sevřená v tak dusivé svěrací kazajce?
Sociální demokracie cíl, který má v rodném listu, sice vzdala už dávno, riziko klinické smrti si však nezaslouží. Své mluvčí potřebuje i vůle po trochu lidštějším kapitalismu. Takového spojence potřebuje i radikální levice.
Jakou roli hraje při fungování vlády KSČM? A dokáže efektivně prosazovat své body? Doporučil byste straně zůstávat tím subjektem, který vládu toleruje? Nevyčítají to komunistům voliči?
Politika není jen o mechanických buď–anebo. Řekne-li se však A, pak musí přijít i B. Síly napravo od ANO jsou pimprlaty cizích rentiérů. V menšinové opozici se vztekají právem. Zpátky do vlády by jim pomáhal jen masochista. Soužití s vládou, vedenou oligarchou, má však své meze. Musí je provázet tím větší tlak zleva. Jinak nás právě to, oč jsme teď k moci opticky blíž, levicové veřejnosti odcizí ještě víc. Propadají-li se preference i po víc než roce od loňského výprasku, je to alarmující zpráva. Vysílají ji statisíce voličů. Napětí doutná i uvnitř strany. A s nimi i podezření, že měkneme-li teď ještě víc, je to kvůli pár voňavým postům navíc. Co ještě horšího může potkat stranu našeho typu?
Jak jsme na tom s úrovní svobody? Mluví se o tom, že v nejrůznějších oblastech života stále přituhuje. Mám teď na mysli věci, které přišly v rámci s bojem proti terorismu, ale třeba i různé akce zaměřené na potírání nevhodných projevů a diskriminace. Je obyčejný Čech svobodný? A je svobodnější, než byl třeba na přelomu tisíciletí?
Jsem autorem první knížky, vydané u nás o Georgi Orwellovi. V kultovním roce 1984 vyšla anglicky a německy. Šla na odbyt i na frankfurtském knižním veletrhu. O rok později – doplněná a pod názvem Postřehy a fikce George Orwella – se dočkala i českého vydání. Je o tom, jak se realitou jeho přízraků stává právě pozdní kapitalismus. Nad tím, jak dusí svobodu dnes, by poulil oči i Orwell. Roky to byly hlavně mantinely zastřené kouřovou clonou. Teď lezou z nory i zupáci, co si své zadání v cizí režii tetují na čelo. V podobě smečky Koniášů krmených ze státní kasy – už nejen pod hlavičkou „neziskovek“, ale i vládních rezortů. Raportů tajných služeb nadbíhajících válečným magorům. Sílící snahy zakázat, cokoli ty magory žene uličkou hanby. A dokonce už i cenzurních zásahů do médií, která se pravdy nebojí. Terčem je svoboda projevu, svatý grál listopadových klíčů. Už k tomu naštěstí nemlčí ani osvícenější pravice. Na rozdíl od „levice“ na baterky, „béčka“ pražské „kavárny“.
A tak se rýsuje šance, jaká to dosud nebyla. Ubránit aspoň to, o čem je svoboda podle liberálů. Je to společný zájem. Levice, která není na prodej – i pravice, odolné vůči kolaboraci. Chce to co nejširší alianci. Bez předběžných podmínek a postranních úmyslů. A tedy i žvástů o „socialismu“ a „neomarxistech“, co nám prý vládnou z Bruselu.
Fotogalerie: - Devátý sjezd KSČM
Zlevněné jízdné pro důchodce a studenty, zvýšení důchodů, obědy zdarma pro školní děti. To vše prosazuje vláda Andreje Babiše. Rozhazuje a korumpuje voliče, nebo zjednává sociální spravedlnost? A jakou roli nyní v sociálních tématech hraje KSČM?
Kdo nebral rozum až od 90. let, zažil těch benefitů mnohem víc. A podstatně velkorysejších. Babiš z nich lidem vrací jen drobky. Politicky však boduje už tím. A to je signál přesnější než všechny průzkumy veřejného mínění. Většina lidí nechce žít v džungli. Přeje si existenční jistoty. To málo, co k nim teď přibylo, má ke spravedlnosti ještě hodně daleko. Obědy zdarma pro kluka, jehož máma na ně nemá, však nazve „korupcí“ jen hyena.
KSČM je samozřejmě pro a unisono. Víc než nejedna tvář samotného ANO. Vidí v tom ale naši zásluhu i voliči? Průzkumy veřejného o tom nesvědčí. Zvlášť ten od SANEP pořízený v době, kdy ona „korupce“ dostala zelenou. Nás podle něj chtějí jen 5,8 procenta. A to je na samé hraně. Příčinou není hráz zdivočelé pravici. Řešením není zpátečka, která by vládě podrazila nohy. Co chybí, je politika, která ji vystaví tlaku zleva. Tak, aby nesplynul v jejím stínu. Říkanka, že naše cíle teď plní vláda, už bude jen ztrácet. Kdo bude volit kováříčka, může-li rovnou kováře?
Andrej Babiš se chlubí, že s Viktorem Orbánem mluvil o politice navýšení porodnosti. Prozatím jsou z toho ty obědy pro děti zdarma. Co nám v ČR reálně chybí k tomu, aby náš populační růst nemuseli dorovnávat migranti? Proč je tak málo českých dětí? Motivuje stát málo k plození nové generace?
Za časů „Husákových dětí“ se jich na ženu ve fertilním věku rodilo v průměru 2,4. Teď je to jen kolem 1,5 potomka. Už skoro třicet let. Experti, kteří se nedali zkorumpovat, zpracovali i jiné srovnání. O tom, kolik nákladů na dítě kryl stát tehdy – a kolik je to dnes. „Za Husáka“ to byla skoro polovina. Teď je to jen lehce přes desetinu. Rodin s více dětmi je pod hranicí chudoby či těsně nad ní víc než domácností seniorů. Zvlášť těch, co žijí v bytech, k nimž přišli už za socialismu. Tehdy je bydlení stálo 10–15 procent jednoho čistého platu. Tím víc si mohli našetřit „na stáří“. Stát byty, které postavil za socialismu, převedl gratis na obce. Ty je pak většině nájemců prodaly za zlomek tržní ceny. Seniory, které to štěstí políbilo, stojí bydlení kolem tří čtyř tisíc měsíčně. Ročníky ve věku, kdy lidé mívají děti – klidně i pětkrát tolik. Zvlášť v Praze či jiných aglomeracích, kde se spíš sežene výdělečnější práce.
Prvorodičkám „Husákových dětí“ bylo v průměru lehce přes dvacet. A ty „králíkárny“, do nichž se narodily, dědí až na prahu důchodového, a ne v „rodičovském“ věku. Co řešil Babiš s Orbánem, netuším. To, na čem řešení závisí především, je však jako na dlani. Právo na bydlení, v němž se rodí děti, škrtí lichvářská mafie. Porodnost zvýší jen politika, která těm Šajlokům vypálí rybník. Jedině masivní státní výstavba nabízející bydlení za ceny přijatelné pro rodiny s běžným příjmem. Tím víc peněz zbude i na koblihy a kuřata, rohlíky a klobásy. Tržby porostou jak Agrofertu, tak tisícům dalších firem, podnikajících v reálné ekonomice – a ne v Palermu finančních trhů. Takovou státní podporu domácí produkce není s to zakázat ani bruselské monstrum.
Podle takřka veškerých průzkumů preferencí z posledních tří měsíců je patrné, že podpora komunistů se počítá ve vyšších jednotkách procent, zatímco ANO je mnohdy vysoko nad 30 procenty. Co dělá vedení KSČM špatně, že jim tradičního voliče přebírá Andrej Babiš? A je ve vedení strany někdo, koho byste pochválil?
Naší parketou je radikální protest. O to víc teď, kdy právě „protestní hlasy“ vyhrávají i volby. „Luxuje“ je však oligarcha, Tomio Okamura i Piráti z líhně George Sorose. A ten inkubátor svých kuřátek dotuje z pirátských nájezdů, jimiž pokládá celé měny. Sráží tím i hodnotu úspor milionů lidí majících na prodej jen vlastní práci.
V našem elektorátu lze pytlačit jen na levicová témata. V čem a jak to dělá SPD i ANO, se ví už dávno. Právě otázka dodávající dřív sílu levici však katapultovala i Piráty. Napadli „duševní vlastnictví“ balíkující se z výkonu cizích mozků. Napadli je očima generace, co nechce platit za filmy, hudbu i jiné produkty elektronického věku. Právě tím však, aniž to sami tuší, rozevřeli okno do samotné anatomie kapitalismu. Až k jádru jeho základního rozporu – mezi společenským charakterem práce a přivlastněním jejích plodů menšinou Harpagonů. Svět know-how či artefaktů ho obnažuje zvlášť přehledně. Ještě víc než výroba a obchod závislé na stále dražších technologiích i jiných hmatatelných vstupech.
Je to nahrávka na zdrcující smeč. Těží z ní nomenklatura George Sorose. Pootáčí ji směrem, co sice umí spoustu decibelů, panství vydřiduchů však bere obloukem. Váhu i kontury tématu zmapoval jako první Marx. Politická levice si s ním však neví rady. Vystačí si s hrstkou provozních připomínek. Z chomoutu „poctivé správy“ kapitalismu nevystrkují ani malíček. Téma vydřidušského „copyrightu“ bere útokem jen pár osamělých solitérů.
Fotogalerie: - Ministr Havlíček v Astaně na EXPO 2017
Skutečná levice tam, kde všichni ostatní končí, teprve startuje. Právě tahle schopnost se však propadá k bodu mrazu. Dál jsou i desítky osobností na hony vzdálených politické organizovanosti – včetně těch z předlistopadového disentu. I řada internetových rádií a alternativních webů. Nenastane-li obrat už velice brzy, levý pól české politiky čeká velké zemětřesení.
Budete se vy sám ještě pokoušet o změnu směru v rámci KSČM?
Skutečná levice nedělá nikomu křoví. Musí mít suverénní politiku už teď – a pracovat i na scénáři pro dramatičtější časy. Kam to vede, zaspí-li jedno i druhé, demonstruje dnešní Francie. Co konkrétně vyvolá protesty, do nichž tam vyrazily „žluté vesty“, se dopředu neví. Rozbuška, která je uvede do pohybu, bývá hádankou i pár hodin předtím. Tím ostřeji pak ale vyvstanou dvě otázky. Bude to politická levice, o jejíž hlas i zázemí si řekne vzbouřená „ulice“? Dokáže spontánnímu protestu nabídnout i něco víc, než co umí i bez ní?
Ve Francii neplatí jedno ani druhé. Smí to až tam dojít jednou i u nás? Dvojnásob až začnou znovu praskat „bubliny“ nafouklé gaunery finančního švindlu? Následky budou mnohem bolavější než minule. Jako z chlupaté deky to leze už i z řady analytiků ve stavu nadnárodních bank. Za krizí je to o košili bližší než kabát ještě mnohem víc než za stojatějších vod. Jsme kolonií v srdci Evropy. Tím víc se „elity“ pokusí hojit i na naše konto.
O tom je křižovatka dnešní levice – a ne o čemkoli ordinérnějším. Zatím však vyhrává hlava zarytá v písku až po krk. Oč méně jí přejí i volební preference, tím víc se ohání klackem „jednoty“ – a bubáky o „podvratných“ kazisvětech. V čekárně na zázrak tím drží i řadu lidí, které politika neživí. V tomhle byl velmistrem Gorbačov. Až do ostudného konce. Kdo se mu postavil do cesty, znectil ho jako zloducha, o nějž se nesluší opřít ani kolo. S řadou těch lidí jsem se znal. Z prvé ruky tak mám i to, co trýznilo jejich bezesné noci. Mlčení bylo vstupenkou mezi „užitečné idioty“. Kdo mlčet nedokázal a postavil se na zadní, schytal to bandurskou, oslepující i mraky bezelstných očí. To dilema je znovu. Jiné jsou jen kulisy. Bobřík mlčení by byl pohodlnější. Vzal by i půdu pod nohama falešným alibi. Ti, kdo si ho uložili pod Gorbačovem, se za to v duchu fackují dodnes. Rusko Gorbačovem hluboce pohrdá. Džbán, který rozflákal, však hned tak neslepí. Náprava potrvá generace.
Jaký byl pro Českou republiku končící rok 2018? Co byste přál Česku a Čechům do roku 2019?
Pominout nelze ani širší kontext. Staví mantinely i domácímu dění. Galerka sociálního darwinismu – a vraždění za „změnu režimů“ – prohrála hned několikrát. V Sýrii dostala na zadek exemplárně. Jen samé ztráty a náklady sčítá i na Ukrajině. Plnění plánu vázne, i pokud jde import „třetího světa“ do Evropy. Vozová hradba, která mu stojí v cestě, se slibně rozrůstá. Klaka, najatá děsit Ruskem a Čínou, sice kvílí jako pominutá. Čím větší hovadiny skřehotá, tím rychleji jí řídnou věřící. „Obrazy nepřítele“ ponoukající k válce rozšiřují její odpůrce. Světový poměr se, summa summarum, posouvá příznivě.
Fotogalerie: - Zasedání vlády č. 31
Na žádný skalp nedosáhla ani tuzemská galerka. Pokus o „barevnou revoluci“ zkrachoval. Z partají, spjatých s loupeží tisíciletí, nabrala druhý dech jen ODS. Ostatním hrozí výmaz z politické mapy. Tím snáz by se mělo dařit i krůčkům, napravujícím asociální inženýrství aspoň zčásti.
A právě tohle vše by měl příští rok posunout o kus dál. Otočit „America First“ co možná směrem, který měl původně za lubem sám Trump – k obnově samotné Ameriky, vybrakované dezercí kapitálu za co nejlevnější prací. A v našem případě co možná zesabotovat nákup cizích zbraní pro války v cizím zájmu. A teď, kdy se ze Sýrie slibuje stáhnout i Amerika, vycouvat ze zahraničních „misí“. Jinak nám hrozí krvavá pomsta.
„Vnitřní dluh“ kolosálních rozměrů se nakupil i doma. Jsme gastarbeiterem cizích korporací. Start do role suverénního hráče už nelze odkládat. Tím spíš na poli „čtvrté průmyslové revoluce“. I zhodnocení českého lithia – a ještě dražších nerostů v týchž nalezištích – průmyslem v našem veřejném vlastnictví a ku prospěchu všech deseti milionů. Nejvyšší čas má obnova potravinové soběstačnosti a bezpečnosti – i řádově větších státních zásob pro případ jakékoli krize. Návrat k včasnému čištění říčních koryt, klíčové podmínce snížení povodňových kalamit. K takové struktuře pěstovaných plodin, která zvrátí úděsný rozsah půdní eroze. Byli jsme už průmyslovým srdcem vídeňské monarchie. Teď hrozí havárie i řadě pražských mostů. Kůrovec plení víc lesů než kdykoli od Marie Terezie. Až by je zplundroval, vyprahne i o to víc studní.
Dluhů po kleptokracii, která nám pustila a stále pouští žilou, je ještě mnohem víc. Vláda je slibuje napravit. Chyťme ji za slovo. Trvejme na skutcích, jimiž se ze slibů nevykroutí. Držme ji pod tlakem národních a sociálních priorit, pojatých skutečně radikálně, protože až k jádru věci. To je teď úkolem nepančované levice. Jen tak znovu znásobí svůj vliv a voličské zázemí. Jen pak se, až přijdou výbušnější časy, stane mluvčím „mlčící většiny“, která se přihlásí o slovo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
