Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, zároveň je kritizována česká politická praxe za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle Vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Osobně si myslím, že při debatách o těchto otázkách je velmi důležité si uvědomit, o kom právě mluvíme. V době Václava Havla byla situace jiná, protože měl jasné priority, byl čitelný a také svět byl jednoznačnější. Velmi zvláštní jsou „proměny“ Václava Klause. Velký zastánce euroatlantické vazby se stal velkým zastáncem Vladimíra Putina. Pan Klaus byl vždycky svérázný a asi mu trochu chybí světla reflektorů. Miloš Zeman není žádný sociálně demokratický politik, vždycky byl pragmatik. Jeho působení dlouhodobě sleduji. Pozastavuji se pouze nad některými výroky, které jsou v rozporu s informacemi, kterým by měl jako prezident věřit, ale o tom jsme se už v některém z minulých rozhovorů bavili. Co se týká jeho názorů na dění na Blízkém východě, s ním značnou část pohledů sdílím, abych pana prezidenta jen neplísnil.

V českém prostředí se začínají množit často výstražné názory varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu, o ruské propagandě. Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Měli bychom se těmto vlivům bránit?