Jaký byl politický rok 2018 pro Českou republiku z vašeho pohledu?

Nikdo z mých blízkých a přátel neodcestoval na druhý břeh, a tak všechno ostatní jsou jen lapálie. Vláda dostala důvěru a vládne, opozice poštěkává, prezident je nad věcí a pobuřuje své kritiky, Biska je, zdá se, na štíru se svou profesionalitou a země Visegrádské čtyřky píjí krev bruselským nýmandům. Rusů a Číňanů máme za každým rohem tolik, že se asi začnu učit čínsky, až na Hradě usedne nějaký Mao či Josip. Ten druhý by byl asi lepší, protože rusky se domluvím. Čínsky umím jen několik sprostých slov. Ale za to mám nový Huawei, což by možná taky byly plusové body. A taky bylo zábavné sledovat, co lidí se vyjadřuje k problémům, kterým evidentně nerozumí. Včetně mě…

Říká se, že byl letošek přelomový kvůli hranicím, které byly v politice překročeny. Vnímáte to stejně? Tedy, že došlo k jakémusi přesažení dosud nepsaných limitů?

Letošek nijak nevybočil z toho, čehož jsme už pár let svědky. Ve vrcholové politice vidíme skoro pořád stejné tváře, takže čekat, že by z nich vypadlo něco přelomového, je obyčejná sci-fi.

Minule jste mi v rozhovoru řekl citát Františka Koukolíka: „Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu. A my nějak raději posloucháme ty srozumitelné lži. I o demokracii a jejím ohrožení.“ Proč my Češi slyšíme na srozumitelné lži?