Česká ekonomika hlásí v letošním roce samé dobré zprávy. V prvním čtvrtletí rostla meziročně o více než čtyři procenta, příznivý trend pokračoval i ve druhém. Nejsou to až překvapivě optimistické výsledky?
Naplňuje se vize, že by rok 2015 skutečně mohl být rokem definitivního odpoutání se z krize, která u nás začala v roce 2009 a prakticky trvala až do roku 2013. Už loňský rok byl docela zajímavým startem, i když vývoj v jednotlivých kvartálech byl nerovnoměrný. Nicméně čísla, která máme dnes k dispozici – a jde o HDP, které roste čtyřmi procenty, průmysl osmi procenty, stavební výroba rovněž – jsou opravdu vynikající a svědčí o tom, že ekonomika dohání to, co během té pětileté krize ztratila.
V situaci, kdy se ekonomice daří, neměla by vláda mít vyšší ambice než předkládat návrh státního rozpočtu na příští rok se schodkem 70 miliard, což kritizují, ať už exministr financí Miroslav Kalousek, nebo politici ODS?
Víte, já jsem tu makroekonomii skoro čtyřicet let na fakultě přednášel a vždy mám hrozné bolení žaludku, když slyším tyhle učebnicové kecy, neumím to nazvat jinak než bláboly. Prostě ekonomika se chová úplně jinak, než se chovají učebnice makroekonomie. Pointa je v tom, že máme velmi deformovanou hospodářskou politiku. A teď to nemyslím hanlivě na kohokoli, ať jsou u vlády socialisti nebo parta kolem ODS nebo TOP 09, to je úplně jedno. Už od počátku devadesátých let, a v tom dávám velkou vinu panu exprezidentovi Václavu Klausovi, kterého si jinak jako ekonomického teoretika velmi vážím a uznávám ho, jsme přestali mít jistou osu v hospodářské politice v symbióze rozhodujících makroekonomických veličin, čili vyvážit ekonomický růst, rozpočtovou přiměřenost, optimální míru nezaměstnanosti a přijatelnou míru inflace, ať aspoň jmenuji ty hlavní. Ještě bych mohl započítat platební bilanci. Jako bylo do roku 1989 osou hospodářské politiky tempo ekonomického růstu a tomu bylo podřizováno prakticky všechno v centrálně plánované ekonomice, tak poté se osou hospodářské politiky stal schodek státního rozpočtu.
Psali jsme:
Co přístup ke schodku státního rozpočtu jako fetiši v hospodářské politice s sebou nese?
Z teoretického fundamentálního hlediska je to naprosto neobhajitelné. A je to stejně hloupé, jako když si Česká národní banka dává jako limit dvouprocentní inflaci. To jsou teoretické spekulace, které se povýšily na kánony a pravidla, jimiž se řídí hospodářská politika. To je teoreticky naprosto neudržitelné a v hospodářské praxi to vede k velkým deformacím. Takže otázka, jestli schodek sedmdesát miliard, o rok později šedesát a v roce 2018 pak padesát, je hodně, nebo málo, jsou naprosto zástupné problémy. O tom to vůbec není. Jde o to, jestli česká ekonomika dokáže zachytit trendy, které dnes hýbou tou světovou ekonomikou, minimálně tou evropskou, a jestli se dokáže přizpůsobit tomu, čemu se říká přechod na Industry 4.0, tedy computerizaci výrobního průmyslu. Takže ten problém je mnohem vážnější a diskuse o schodku jsou ve své podstatě zbytečné a odvádějí pozornost od fundamentálních věcí.
Když se už od minulého roku české ekonomice daří, dá se z toho vyvozovat, že se lidem žije lépe, než tomu bylo před dvěma roky v době pádu Nečasovy vlády, která jen škrtala a škrtala?
Na tuhle otázku je velmi laciná odpověď. Ano, lidem se daří lépe. Ale ve skutečnosti musí být mnohem strukturovanější. Některým lidem se daří významně lépe, některým se daří zjevně lépe a některým se daří hůře. Když si vezmeme například parametr podíl domácností, které jsou na hranici příjmové chudoby, tak vidíme, že se meziročně moc nezměnilo, jejich podíl je pořád někde kolem devíti procent, takže ty změny jsou marginální a přehlédnutelné. Je ale vidět, že lidé získali důvěru minimálně v přítomnost a velmi krátkou budoucnost. Nejsou v tom stresu, do kterého je dostal Kalousek a parta kolem Nečase, kdy heslem dne bylo, že šetřit se musí za každou cenu. Takže v tomhle smyslu se lidem daří minimálně psychicky lépe.
Kdo především jsou ti, co si při ekonomickém růstu polepšili výrazně i materiálně?
Jsou řádově rozdíly v tom, jak si polepšili majitelé firem, jak se zvedly už loni zisky a jak se v tomhle smyslu zvedly příjmy zaměstnanců. Zisky jdou nahoru o patnáct procent, příjmy u zaměstnanců jsou dvě, tři procenta. Je vidět, že z toho stolu hojnosti těm zaměstnancům, kteří hodnoty vytvářejí, padají pořád, bohužel, jen nějaké drobky. Je jim lépe, ale ne tak lépe, jak by mohlo být. I to je jeden z důvodů, proč se odbory staví k vývoji rezervovaně a říkají, ať se na zrychleném růstu bohatství v mnohem větší míře podílejí také ti, kteří ho vytvářejí. Obnovený růst má tento velmi silný aspekt, kdo se na něm podílí hodně a kdo vůbec ne.
Odbory tedy mají ke spokojenosti daleko, přestože se podařilo prosadit navýšení minimální mzdy, nárůst platů ve veřejné správě a sociálnědemokratický premiér je vůči jejich požadavkům poměrně vstřícný?
Jsem dalek vinit tuto vládu, že nedělá maximum. Je to o kompromisech a hledá se ten, který by byl prospěšný. Tato vláda na rozdíl od té Nečasovy pochopila, že to, když se objem vývozu rovná zhruba osmdesáti procentům HDP, ještě neznamená, že zahraniční poptávka tvoří čtyři pětiny HDP, čili že domácí poptávka je zhruba pětinová a nestojí za řeč. V tomhle fatálním omylu žili Jaromír Drábek a Miroslav Kalousek, protože jsou makroekonomicky nevzdělaní. A došlo jim to, když už šli od válu. To nynější vláda si je velmi dobře vědomá, že když se valorizují velkoryseji důchody, když se letos přidá důchodcům šest stovek na Vánoce, tak se to obratem projeví ve spotřebě, ve zvýšeném výběru DPH a má to akcelerační dopad na ekonomický růst i na stabilitu státního rozpočtu. Pochopila totiž, že výdaje na spotřebu či na platy jenom posílí poptávku a upevní ten dnes velmi slušný ekonomický růst. To je po deseti letech obrovská změna myšlení.
I když nezaměstnanost v Česku v červenci stoupla meziměsíčně o desetinu procentního bodu na 6,3 procenta, přesto patří k nejnižším za poslední léta. Je to ale jen pozitivní zpráva, když si zase firmy stěžují, že si na pracovním trhu nemají z čeho vybírat?
Nezaměstnanost je problém struktury, kdy tu na jedné straně máme nějakých osmdesát, sto tisíc poptávaných volných pracovních míst, které dlouhodobě nejsme schopni obsadit. Firmy by lidi rády zaměstnaly, ale ti lidé se vykazují různými diplomy nebo různými pracovními osvědčeními, ale nejsou to lidé od černého řemesla. Dnes chybí valná část střední generace typických profesí, které českou ekonomiku a průmysl profilovaly, jako jsou obráběči kovů, soustružníci, zámečníci. Tyto profese chybí, přičemž máme přebytek humanitně zaměřených oborů, nic proti nim nemám, ale ty tu ekonomiku netvoří. V tomto směru na trhu práce trvá nebo se i prohlubuje hluboká deformace, která má primární příčinu v komercionalizaci středního a vysokého školství, které produkuje jinou strukturu absolventů, než je reálná potřeba generační a profesní výměny vzhledem k vědeckotechnickému pokroku nebo k uživatelské základně, ať to je stavařina, strojírenství, služby pro průmysl a výrobní odvětví. Problém nezaměstnanosti je mnohem hlubší, nejde ani tak o výkyvy v průběhu roku o půl procenta, nebo procento, ale o to, že se fundament trhu práce zhoršuje. A teď už vůbec nemluvím o tom, že skoro polovina z nich je nezaměstnatelných.
To ale určitě nemyslíte jen to, že se míjí jejich kvalifikace s momentálními požadavky pracovního trhu?
Na vládě se minulý týden projednával materiál k zákonu o hazardu a předtím i zpráva o hazardu, která konstatuje, že existuje zhruba sto tisíc lidí, kteří jsou akutně zralí na léčení v psychiatrické léčebně, protože jsou na hazardu závislí. A pokud nehrají, mají absťák a nejsou schopni se soustředit na práci. K tomu připočtěte dalších řádově sto tisíc, a to jsou jenom odhady, závislých na drogách. Kdo má s někým takovým ze svého okolí zkušenost, tak ví, že takto závislého vůbec nezajímá nějaký výkon, nějaká produktivita, nějaké splněné úkoly nebo že by měl přijít do práce na sedmou hodinu. Je zajímá jediné, kdy si může šlehnout drogu, nebo kdy si může hodit dvě stě korun do automatu. Tady se nám generuje velká a významná skupina nezaměstnatelných lidí, kteří jsou zcela vyřazeni z pracovního procesu. To je pohled ne ekonoma, ale spíš člověka, který se zabývá jevy ve společnosti a vidí to jako obrovský problém pro budoucnost. Nemáme dost peněz, abychom je léčili, navíc oni nemají potřebu to bažení po droze nebo hazardu nějak utlumovat. To je mnohem vážnější věc než samotná nezaměstnanost.
Když ale zůstaneme u těch, kteří pracovat chtějí, nebudou čím dál víc ohroženi zvyšující se automatizací a robotizací ve výrobě a také tím, že v případě tlaků na růst jejich mezd mohou od nás odcházet firmy do zemí s ještě levnější pracovní silou?
To je běžná formulace ze strany zahraničních investorů při vyjednávání, jak vydírat českou vládu. To není nic nového, nedáte-li nám pobídky, budeme vyrábět někde jinde. To je klasická licitace a Estonsko, Polsko, Česko, Ukrajina soutěží, kdo z nich nabídne lepší podmínky a výhodnější prostor pro existenci firem. Jsme v polokoloniálním postavení a nemáme možnost si diktovat, protože ty sofistikované předvýrobní a povýrobní etapy, kde se líže nejvíce smetany, k těm nás ty silné finanční skupiny nepustí, jenom nás nechají v těch montovnách. Čest výjimkám jako Volkswagen, který ponechal i ty sofistikovanější části české straně, což se projevuje i na platech v mladoboleslavské automobilce. Ale jinak to jsou drobky, které jen spadnou z toho stolu hojnosti.
Co si může stát slibovat od zavedení systému elektronické evidence tržeb, kterou prosazuje ministr financí Andrej Babiš?
Můj niterný názor na celé EET je v tom, že se nikdy nemělo připustit, aby to dospělo do dnešního stavu, kdy se velká enkláva živnostníků v počtu set tisíc firem vysmekla z daňové povinnosti. A tu enklávu živnostníků jsme nechali zbytnět do podoby, kdy už to není jenom ekonomický, ale i politický problém. Je to vedle penzistů největší voličská skupina a žádná partaj si netroufá ji naštvat. Ekonomický efekt elektronické evidence tržeb čekám minimální, ale její přínos bude spíš v tom, že to je konečně pokus vytvořit postupně trošku férovější prostředí. Aby živnostník, který se chová regulérně, přiznává tržby, platí daně, na to nedoplácel ve srovnání se sousedem, který tyto povinnosti obchází. Vnímám to jako pokus o narovnání tržního prostředí. A vůbec se nedivím poznatkům, které získal předseda Asociace malých a středních podniků Karel Havlíček, když dělal průzkum mezi živnostníky, že EET podporují tři čtvrtiny z nich, protože už bylo načase ten nerovný tržní stav, který byl demoralizující pro ty slušné, odstranit. Na druhou stranu, jestli si někdo myslí, že to pomůže státnímu rozpočtu, tak to ani náhodou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
