Rakousko vybírá nového prezidenta. Výsledek nedávného prvního kola, které zcela vyřadilo kandidáty mainstreamových stran, byl podle řady médií šok. Podle exministra Alexandra Vondry o žádné překvapení nejde, ale pozornost by tomu prý měli věnovat především Němci. V zemi, kde dosud vládne Angela Merkelová, je navíc dle posledních průzkumů třetí nejsilnější stranou protimigrantská a eurokritická Alternativa pro Německo (AfD). Může v Evropě nastat bouře v podobě nástupu nových, a jak někdo říká „nesystémových“ stran? Co samotné Německo, bude vůči tomu imunní?

Ne, že může, ale už se tak děje. A nejen v souvislosti s migrační krizí. Vezměte si toto: byly třeba Věci veřejné v minulém volebním období, či je dnešní ANO hnutím, které vzniklo spontánně zespodu? Jsou to klasické politické strany? Podle mého ne. Je to projekt oscilující vždy kolem jedné osoby.

Dá se namítnout, že ani hnutí Starostové a nezávislí (STAN) není klasickou politickou stranou. Vzniklo ale zespoda – od starostů, zkušených komunálních politiků. Máme program, víme, co chceme. A své zkušenosti z komunální politiky můžeme zúročit i ve vyšších patrech politiky.

Pokud by se moci chopily zmiňované nové strany, které jsou některými kruhy označovány jako populistické či extremistické, představovalo by to nějaký druh rizika nebo hrozby? Došlo by k naplnění černých scénářů o konci liberální demokracie, a tedy současné podoby kontinentu? A jak to dopadne u nás při volbách, mohou tyto nesystémové strany uspět, když se zatím jen štěpí?

Nesystémové strany nesou riziko vždy. Stát není firma a efektivitu činnosti parlamentu nelze měřit množstvím přijatých zákonů. U čistě populistických stran (Úsvit apod.) je to ještě horší – budou hlásat cokoliv, co chtějí jejich voliči slyšet. Myslím, že politik by měl říkat, co si skutečně myslí, a nabízet řešení, pokud je přesvědčen o jeho správnosti. I v případě, že část voličů popudí.