Marek Orko Vácha: Havel nás orientoval na Západ, teď jsme nečitelní a ztratili jsme tvář. Dáme-li majetek na první místo, nemůžeme dlouho přežít

Na svém blogu jste uvedl: „Ztratili jsme tvář před Čínou, která již ví, jak jsme slabí a jak pro peníze uděláme cokoli. Ztratili jsme tvář před Ruskem, které již ví, že jsme přestali být soupeřem.“ A pak také: „Ztratili jsme tvář před Amerikou, která již ví, že se s námi nedá moc počítat.“ Jaké to může mít dopady? A jak nás mohou vnímat ostatní státy Evropské unie?

Jako někoho naprosto nečitelného. První prezident orientoval republiku na Západ, vstoupili jsme do Evropské unie, NATO a dalších evropských struktur. Václav Havel získal pro naši zemi obrovskou mezinárodní prestiž. Druhý prezident podkopává myšlenku Evropské unie a spolu s třetím občas mluví jako by byli vyslanci Ruské federace. Zatímco národ jako takový je orientován do Evropy a západním směrem, poslední dva prezidenti směřují na Východ. Prezident na jedné straně a vláda a občané na straně druhé jakoby měli dvě odlišné zahraničně politické strategie. To pnutí nás činí nevěrohodnými přede všemi.

Co by měl český národ udělat, aby našel svou tvář? A měli jsme ji?

Měli a máme. My Češi jsme, zdá se mi, vždycky tak trochu cyničtí a jsme vždy připraveni k ironii a sebeironii. Žánr, ve kterém světově vynikáme, je parodie, umíme výborně něco shodit, ironizovat, posmívat se tiše i nahlas a nechápeme, jak někdo za oceánem může ráno vytahovat s rukou na srdci vlajku a zpívat u toho hymnu. Nevěříme tomu, že američtí vojáci jdou do Iráku opravdu s tím, že bojují za demokracii, spravedlnost, svobodu a základní lidská práva. Naší literaturou jsou Osudy dobrého vojáka Švejka. Nemáme vizi, pro kterou by stálo za to žít, nemáme myšlenku, pro kterou bychom byli schopni zemřít. Švejk ji ostatně také neměl. Snad kromě Kawasakiho růže mě nenapadá nějaký současný český film, který by se pustil do opravdu vážných témat.

Na druhé straně, nejsme tak špatní, jak se rádi prezentujeme. Když je nějaká dobročinná sbírka, dáváme neuvěřitelné množství peněz a mnozí dávají i z toho mála, co sami mají. Dáváme, ale jako bychom se styděli, že dáváme.

Zaujala mě vaše myšlenka na blogu: „Pokud umístíme majetek na první místo, dlouhodobě jako národ, jako Evropa či jako civilizace nemůžeme přežít.“ Myslíte si, že tento žebříček hodnot může vést k rozpoutání rozsáhlejších válečných konfliktů?

Myslím, že tohle je největší problém současné Evropy, velmi bolavý a velmi důležitý. Když v Americe v roce 2004 hladce zvítězil v prezidentských volbách podruhé George Bush mladší, mnozí analytici začali zkoumat, co udělal John Kerry špatně. Překvapivě se ukázalo, že rozhodujícími tématy nebyla ani situace domácí ekonomiky, a dokonce ani válka v Iráku, jako vesměs etická témata: sňatky homosexuálů, potraty a kmenové buňky. Pokud naopak my v Evropě a zejména v ČR děláme politickou kampaň, všechny strany zhruba říkají, volte nás, budete mít víc peněz a budete se mít lépe, rozumějte finančně lépe.

Myslím, že problém Evropy je právě v tomto. Vsadili jsme na peníze, na to, že nám přinesou konečné štěstí a že je to ta nejvyšší hodnota. Václav Klaus kdysi řekl, že peníze jsou až na prvním místě, a my jsme tomu mezitím uvěřili, stejně jako třeba tomu, že přírodu budeme chránit, až si na to vyděláme. Všechny mně známé průzkumy přitom potvrzují, že neexistuje žádná korelace mezi pocitem životního štěstí a výší příjmu.

Tuším, že to byl Paul Ricoeur, kdo srovnal hodnoty současné Evropy s květinami ve váze. Ještě jsou docela hezké, ale dávno jsou již odťaty od svých kořenů a zvolna vadnou. Ve snaze letět výš a osvobodit se od minulosti jsme přeťali kořeny a ano, myslím tím židovsko-křesťanské kořeny. V našem nadšení pro konečnou svobodu člověka jsme ale přehlédli, že na místo bývalých hodnot přiletěli běsi.

Co bychom měli klást na první místo? Pokud se obrátíme k lidem, kteří nejsou věřící…

Především se jedná o to, abychom se vší vážností se pokusili odpovědět, kdo jsme, kdo je člověk a jaké je zadání jeho života, je-li jaké. Jsem biolog a vidím to hodně z pozice svého zaměření. Všechny totalitní systémy si dají pečlivý pozor na to, aby připomněly, že na nás nezáleží. Na čem záleží jsou ideje, budoucnost a světlé zítřky, ale my ne. Všechny čtyři pokusy moderních dějin osvobodit člověka, francouzská revoluce, komunistický Sovětský svaz, nacistické Německo a komunistická Čína, přijdou s ideály svobody, rovnosti a bratrství a s myšlenkou zřízení nebe na zemi – následovány gilotinami, gulagy a koncentráky. Když se kácí strom, létají třísky.

Tyto názory na hodnotu lidství si velmi dobře notují s určitým směrem v biologii, který člověka přesvědčuje, že není než nahá opice, třetí šimpanz, obecně nezávazný evoluční výhonek na stromu života a že je vlastně jedno, jací jsme. Tělo totiž není nic jiného než způsob, jakým DNA vytváří víc DNA a mozek vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíc namnožit geny, které ho vytvořily. Vesmír je lhostejný k naší hudbě a my nejsme nic než evoluční vehikly genů, které námi pohybují.

Skvělý embryolog Scott Gilbert přitom říká velmi přesně, že na vyprávění příběhů záleží. Naše hypotézy o pohybu galaxií neovlivní pohyby reálných hvězd vůbec. Naopak, naše hypotézy o nás samých nás ovlivní velmi silně. Stáváme se tím, co si o sobě myslíme, že jsme. Kompetitivní příběh evoluce dal ostatně vznik příběhům jako byl sociální darwinismus v minulosti, popularizace sociobiologie a evoluční psychologie a „války spermií“ v současnosti. Naše slovesnost nám vypráví o tom, co věda považuje za normální, a v současnosti je nám vyprávěno, že sobectví je normální a adaptivní. A pokud přemluvíme sami sebe, že nejme nic než killer apes, zabíječští lidoopové, jsme ve velkém pokušení, že se začneme chovat, jakoby tomu tak opravdu bylo. Připomenu historku, kdy se v novinách ptali různých velikánů, co by se mělo na světě změnit a G. K. Chesterton odpověděl: „Vážení, já.“

Musel jste vy osobně reagovat vůči studentům a říkat jim, jak si mají vysvětlit kontroverzní výroky pana prezidenta Miloše Zemana? Pokud ano, co jste jim říkal?

Vůbec ne. Učím na medicíně, kde máme nadprůměrně inteligentní, přemýšlivé studenty, kteří vnímají věci velmi ostře. Krom toho, učím lékařskou etiku a na politické úvahy jaksi není na přednáškách prostor. A i když s mnohými ze studentů se setkáváme mimo fakultu, jsou to dospělí lidé, kteří mají ve věcech jasno.

Jsme ve fázi, kdy by možná měli studenti hledat vzory mimo politickou scénu… Není to škoda?

Je to, myslím, mnohem větší škoda, než se zdá, větší než finanční dluhy a ekonomický vývoj a následky, bojím se, že přetrvají i do doby, kdy si již jména současných politiků nebude nikdo pamatovat. Děti a mládež potřebují vzory a ať politici a prezident chtějí, nebo ne, vzory jsou. V dobrém i ve zlém.

Jak vy byste si představoval hlavu českého státu?

Byl jsem velmi spokojen s Václavem Havlem.

Jak hodnotíte celou situaci, dění, protesty kolem prezidenta Miloše Zemana a vývoj událostí po 17. listopadu 2014?

Etika rozlišuje mezi dvěma typy svobod. Svobodu od něčeho jsme si vystávkovali v roce 1989, kdy jsme všichni věděli, co nechceme. V devadesátých letech jsme se trpce naučili, že ten druhý typ, svoboda k něčemu, je mnohem obtížnější. Tato svoboda totiž není nula nebo jednička, takže buď je, nebo není. Je to svoboda, která nejspíš ze všeho připomíná druh umění. Podobně jako malířství vyžaduje cvik, určitou disciplínu a pozornost k detailu. Není to svoboda buď/anebo; je to proces.

Kde jsou meze? Myslíte si, že už překročil prezident hranici, nebo lze jeho vystupování chápat a podporovat? A co jsou věci, které už tolerovat nelze?

Dávno. Pro mě byl nejhorší výstup v Číně a na Rhodu. My, kteří dodnes nemůžeme zapomenout na mnichovský diktát roku 1938, kteří pamatujeme invazi armád v roce 1968 a kteří jsme získali svobodu v roce 1989, máme prezidenta, který v Číně řekne, že uznáváme územní celistvost Číny včetně Tibetu a že se nebudeme vměšovat do vnitřních záležitostí Číny. Tím jsme opravdu ztratili tvář, nejen před světem, jako především před Čínou samotnou

Když připustíme, že kampaň proti prezidentovi v médiích je vyhrocená, jaký si myslíte, že je důvod takového zadání od majitelů?

Nejde o komentáře novinářů. Jde o fakta a autentické výroky.

Myslíte si, že český národ věří v univerzální hodnoty a že má potřebu je vůbec hledat? Co když většině z nás stačí jen „nějak přežít“…

Toho se právě obávám. Zní to velmi banálně a velmi kýčovitě, ale v penězích to opravdu není. Dnes je v lékařské etice hitem dílo australské zdravotní sestry Bronnie Wareové, která dlouhodobě pracovala s umírajícími pacienty a sepsala „pět nejčastějších věcí, kterých umírající litují“. Patří mezi ně touha žít podle sebe a ne podle očekávání druhých, vyjádřit více své city, zůstat v kontaktu se svými přáteli, a lítost, že tak tvrdě celý život pracovali. Nikdy lítost, že nevydělali víc peněz.

Slyšela jsem názor, že by bylo možná lepší, kdyby Češi byli „pouze“ Evropany, protože nenacházejí důvod, proč si češství vážit. Skutečně nás spojuje pouze „hokej a dobré pivo“? Co si o tom myslíte?

Vynikající francouzský teolog Fabrice Hadjadj říká velmi přesně, že jen andělé nemají přízvuk. My ano. Jsem Čech a mám velmi rád jižní Moravu, ze které pocházím, kde mám kořeny a přátele; jsem křtěný Punkvou. Můj národ má řadu velmi dobrých vlastností a myslím, že vědomí své identity mě více, a nikoli méně, disponuje k tomu být Evropanem. Mám přízvuk a jsem na něj hrdý.

Existuje spousta velmi vzdělaných lidí, kteří excelovali v zahraniční konkurenci, vědci, sportovci, umělci atd. jen v politice se nám zřejmě příliš nedaří… Jak to vidíte vy a chybí nám skutečné politické osobnosti?

Nikomu čestnému se do politiky moc nechce, protože, zdá se mi, mají tito lidé pocit, že nenajdou pracovní kolektiv úplně podle představ. Nenapadá mě zrovna nějaký ze současných politiků, který by měl vizi, někdo typu Masaryka nebo Václava Havla. Politika je navíc morálně velmi rizikové povolání. Mám ale velikou naději, že se třeba i zde věci změní. V Brně se dostal do komunální politiky třeba Matěj Hollan, a veliká vlna především mladých lidí vynesla do senátorského křesla Zdeňka Papouška. Oba považuji za velmi pracovité a morálně pevné osobnosti. Pořád je naděje.