Jaké míváte pocity v den, kdy si připomínáme vznik samostatného československého státu? Je dobré o době první republiky, která následovala poté, hovořit?

Já si myslím, že připomínat si takovéto věci je třeba, neboť v rychlém tempu života se moc rychle zapomíná. Hlavně ty další generace už se potom nemají čeho chytit, takže podle mne jsou připomínky a odkazy na dějiny našeho státu důležité. Já si ale v tento den vždycky vzpomenu na svého dědečka, který bojoval v první světové válce, a snažím si představit, jaké to v době první světové války vlastně bylo. Jsem pak ráda za rekonstrukce válečných let té doby. O té druhé světové válce jsou totiž fakta více známá, ale ta první je už naší době hodně vzdálená. Vím, že dědeček tehdy bojoval na Piavě (bojů na italské řece Piavě se za první světové války zúčastnily i desetitisíce českých vojáků, které kruté válečné prožitky poznamenaly na celý život – pozn. red.) a pak byl zavřený v tehdejším koncentráku. Když se vrátil domů, tak měl čtyřicet kilo. Babička jej několik měsíců krmila po lžičce jenom bylinkovým čajem a vlastně ho tím zachránila, neboť nemohl nic – měl hlavu rozmlácenou, díru v noze a mnoho dalších zranění. Já jsem jej poznala ale už v době, kdy byl v důchodu, byl to krásný starý pán a když si tak snažím představit, co všechno prožil, tak pak teprve si člověk uvědomuje, čím vším v té době lidé procházeli. Takže proto je potřeba připomínat historii. Ony se totiž mohou události opakovat, i když v jiné podobě.

Domníváte se, že se „vlastenectví“ už dávno přežilo? A co si pod tímto slovem v dnešním globalizovaném a multikulturním světě lze představit? Má se vlastenectví - v té čisté podobě - lidem připomínat?