V posledních měsících se toho v naší politice událo poměrně hodně – máme vládu Andreje Babiše v demisi, politické strany se dohadují o tom, kdo a za jakých okolností případně podpoří Babišovu druhou vládu, proběhly prezidentské volby a o víkendu si ČSSD vybrala nového předsedu. Tak začněme popořádku... S jakými pocity jste sledoval nedělní sjezd ČSSD? Je zvolení Jana Hamáčka do čela strany dobrou volbou? Je to lídr s jasnou vizí, s charismatem, jenž může straně přilákat voliče zpět? A vznikla v neděli jakási „nová sociální demokracie“? Co podle vás podrazilo nohy Milana Chovance?
O koho by měl Babiš opřít svou vládu? Ať už jakkolivAnketa
V české politice chybí osobnosti. Pravdou ale také je, že jako politická osobnost se člověk může projevit až tehdy, když získá odpovědnost. Tedy důležitou funkci. Zvláště v době, kdy se ve volbách přetřásají především životopisy, a zapomíná se na hodnoty. Typově lze říci, že politici s kariérou přes Mladé sociální demokraty u nás stoupají vzhůru rychle, ale pak padají velmi hluboko. Když se podíváme na povahu krize sociální demokracie, zdá se, že Jan Hamáček nemá potřebný temperament pro obnovu jednoty a dynamiky této strany. Jestli se rychle nezmění, čeká ČSSD ještě jedna krize. Z druhé strany Milan Chovanec byl vždy více dítě médií než sociální demokracie. Navíc tu byla jeho velmi sporná role v takzvaném lánském puči, který nastartoval současnou fázi krize ČSSD, plus výrazná spoluodpovědnost za poslední volební neúspěch. To vše v souhrnu mu dávalo malou šanci na přežití sjezdu.
Pozice druhého muže sociální demokracie přináší pro Jiřího Zimolu výhodu: Nenese přímou odpovědnost. Navíc, protože není svázán nekonečným posloucháním zbytečností v Poslanecké sněmovně, může se plně věnovat straně. Sociální demokracie v Česku rozhodně není mrtvá, stále má velký potenciál. Mnohé její krizové jevy jsou nahodilé a poměrně snadno odstranitelné. Záleží jen na Zimolovi, jestli vloží energii do mobilizace zmíněného potenciálu a zda jej dokáže zacílit správným směrem. Cokoli se ovšem dá pokazit.
Jan Hamáček i Jiří Zimola v podstatě souhlasí s tím, aby šla ČSSD do vlády s Andrejem Babišem. Sjezd ale přišel s usnesením, kdy vyzval ANO, aby nenominovalo do vlády trestně stíhané osoby. V médiích k tomu pak zaznělo, že socialisté si chtějí nechat otevřená vrátka k vyjednávací pozici, a kdyby jasně řekli, že Andreje Babiše ve vládě odmítají, dali by bianko šek SPD. Jak vy osobně rozumíte postojům sociální demokracie? Prospěla by této zemi vláda ANO podpořená komunisty a ČSSD?
Zase jsme u hodnotové vyprázdněnosti české politiky. Programem nemůže být pouze otázka podpory či odmítání prezidenta. Sociální demokraté, ale i komunisté, by se neměli rozhodovat podle nějaké dočasné poslanecké aritmetiky, ale především podle vlastní vize spravedlivého uspořádání společnosti. Plus aktuálních schopností svojí vizi prosadit. Takže: Od kdy levice podporuje oligarchy a věří jim? I když není jasné, zda kauza Čapí hnízdo skrývá porušení zákona, není tu také otázka morálky při obstarávání dotací z veřejných zdrojů? Od kdy není morálka pro politika důležitá? Opravdu si levicové strany myslí, že je politici z hnutí ANO nevymění za pravicové strany, když k tomu od ODS a KDU-ČSL dostanou šanci? Nechápou, že pak přestanou platit závěry divadelních jednání expertních týmů?
Nebo jinak: V Sobotkově vládě měla ČSSD vůči ANO výraznou poziční výhodu, a přesto prohrála. Andrej Babiš se ukázal jako dynamičtější, mediálně přitažlivější, finančně i mocensky – myšleno s lepšími vazbami na Hrad – zajištěnější. Teď se ČSSD s neodzkoušeným týmem chystá zaujmout místo podřízeného, a to v podmínkách svého zadlužení, kdy ANO některé sdělovací prostředky vlastní a jiné dokáže ovlivnit. Z tohoto postavení by vedení ČSSD chtělo přilákat k sobě voliče, kteří zabloudili k Babišovi?
Současná situace je přechodná, obchodovat s principy se nevyplácí. Když budou ČSSD a KSČM kličkovat, nechají se vodit za ručičku prezidentem nebo premiérem, voliči je nenajdou. V Lidovém domě i v ulici Politických vězňů by měli uvažovat, jak bude situace vypadat za pět let, ne se utápět v iluzích reformismu. Celou řadu týdnů po volbách sledujeme jen stavění hradů z písku…
Co se týče SPD, mnozí političtí komentátoři dávají zcela jasně najevo, že Evropa, EU by „nespolkla“ pravicově nacionalistickou SPD. Česko by mělo v rámci zahraničně politického vyjednávání tento „hnědý osten“ stále v zádech, kdežto naopak levicovou KSČM je ochotná EU spíše „spolknout“. Co si o tom myslíte, jak to vnímáte? Je společnost ve vztahu ke KSČM už někde jinde?
Po Praze se povídá, že německá kancléřka už při blahopřání Andreji Babišovi k jeho volebnímu úspěchu jej varovala před spojením ANO s SPD. Při pragmatismu, který Babiš dává najevo, je jeho ostýchavost vůči SPD nápadná, což naznačuje tlak zvnějšku. Na druhé straně, když poprvé rakouští Svobodní získali pozice ve vládě, jak Berlín, tak i Brusel uvalily na Vídeň klatbu. Dnes je předseda této strany vicekancléřem a nikomu to nevadí. Ovšem na politice dvojího metru už dlouhou dobu stojí koncepce zahraničněpolitické chování Západu.
Osoba Tomia Okamury je vůbec poslední dobou hodně na tapetě, ku příkladu kvůli výrokům v souvislosti s táborem Lety u Písku. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v této souvislosti v pořadu Václava Moravce pochyboval o tom, jak je možné, že se člověk jako Okamura vůbec dostal na post místopředsedy Sněmovny. Za vážnou situaci považuje Rychetský to, že „byl Parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické, a to nemluvím o populismu a demagogii.“ Jak hodnotit přínos Tomia Okamury pro českou politiku?
Z tábora v Letech u Písku se stal symbol, u něhož je dlouhou dobu poměrně hluboká mediální past. Čas od času do ní spadne nějaký politik – není to tak dávno, kdy v ní uvízl Andrej Babiš, jemuž z ní pomáhali lidovečtí politici; ti dnes ale vůči Tomio Okamurovi hrají diametrálně odlišnou roli.
Pokud jde o liberální hodnocení předsedy SPD, bývá to povětšině příval silných, často protikladných slov a pojmů, plus málo analýzy. Řadu let nemalé množství lidí upozorňuje, že praktické kroky a propaganda liberálů, jejich myšlenková uzavřenost, pokrytectví a sebeuspokojení, otvírají prostor pro demagogii a radikalismus. Tomio Okamura, ale i francouzská, rakouská či německá takzvaná nová pravice a současní evropští populisté, představují to lepší, co z oněch hrubých chyb liberálů vzešlo. Zatím je to jen užitečné zrcadlo liberálních chyb. Může být mnohem a mnohem hůř.
Jste spokojen s tím, že byl do prezidentského postu zvolen Miloš Zeman? Mnozí mu vyčítají nemoc, on sám pokračuje v poměrně tristních výrocích především v televizi Barrandov vůči lidem, kteří se vůči němu vymezují. Politologa Jiřího Peheho třeba označil za nejhloupějšího českého novináře, a tzv. pražské kavárně pak vzkázal: „Shut up“, a ti, kdo křičeli na kardinála Duku jsou podle něj „pisklouni.“ Jak hodnotíte povolební vystupování Zemana včetně jeho proslovu na sjezdu ČSSD? Neměl by už nechat urážení pražské kavárny?
V čele státu má být člověk, který je politicky čitelný. Tedy politik, který už ukázal, jak se projevuje v krizových situacích. To platí i o zemích, kde se přestaly dělat dějiny a státníci soutěží především o to, jak co nejlépe vypadat na televizní obrazovce. Osobně pokládám vulgarismy a politické útoky na lidi místo na problémy za nevkusné. Bohužel, jsou ale funkční a mnohdy efektivní. Řada lidí, tedy voličů, chce slyšet hrubé vpády proti konkrétním protivníkům. Média kultivované projevy pokládají za nudné, a tudíž je neposílají dále široké veřejnosti. Slušnost je často chápána jako slabost. Taková je povaha liberální demokracie. Nakonec Miloš Zeman vyhrál, aniž by jeho volební tým prováděl kontaktní agitaci, připravil regionální výbory na podporu svého kandidáta, tiskl letáky…
Slovní spojení „pražská kavárna“ se vžilo jako označení skupiny intelektuálů, kteří se vyznačují velmi výraznými osobními personálními preferencemi v politice, jsou krajně netolerantní a často též vulgární. Zároveň si často myslí, že úspěch v nějaké oblasti kultury z nich činí oborníky na jiné sféry lidské činnosti, aniž by museli studovat či něco prací dokázat. Nevzdělanost samozřejmě nikoho nezbavuje práva vyjadřovat se k politickým tématům. Problémem ale je, že příslušnici „pražské kavárny“ i s jejich předsudky jsou nadstandardně upřednostňováni ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích.
Když odmyslíme mediální vystupování Jiřího Drahoše – dá se vůbec spekulovat o tom, jaký by to byl prezident? Co by Drahoš nejspíše Česku přinesl, jaké hodnoty by do české společnosti zasel?
Spekulovat na téma „kdyby“ je v daném případě ztráta času. Příští volby prezidenta budou mít jiný profil.
Politické strany se v těchto dnech přou o obecné referendum. Padají různé návrhy a mnohé strany hlavně nechtějí, aby bylo možné hlasovat o vystoupení ČR z EU a z NATO. „Pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím Czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa,“ říká k tomu komentátor Petr Honzejk. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý předpokládá po Czexitu krach firem, propouštění a to možná i na desetiletí. Už samotný začátek debaty na toto téma podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara vyděsil japonské investory, kterým musel údajně vysvětlovat aktuální politickou situaci. Co s tím? Nebylo by lepší vůbec tuto debatu raději zastavit?
V politice je nezdravé spoléhat na jakékoliv fetiše. To platí i o referendu. Myslím si, že referendum ke skutečné demokracii patří, patří k ní i právo odvolat zvoleného poslance či jiného reprezentanta. Je absurdní hájit referendum o vstupu do Evropské unie a odmítat referendum o setrvání v EU či NATO. Na druhé straně v podmínkách, kdy média rozhodně nejsou nestranná, nelze automaticky předpokládat, že hlasování bude odrážet skutečné zájmy veřejnosti. Totéž platí o krizových situacích, kdy se do pohybu dostávají skupinové emoce: Německé volby v roce 1932 vyhrála Hitlerova NSDAP se ziskem 37,3 % odevzdaných hlasů; volby v Československu roku 1935 vyhrála Sudetoněmecká strana se ziskem 15,2 % – mimochodem, prezident ji tehdy nepověřil sestavením vlády. Demokratické nástroje jsou jen nádoba, do které je nutné nalít správný obsah, a k tomu nejsou vždy vytvořeny podmínky. Ale teď je na řadě zápas o přímou demokracii.
Řeči o zhroucení české ekonomiky v případě odchodu z Evropské unie nejsou nic jiného, než účelová propaganda. Zatím nikdo nepropočetl ani hospodářské dopady Brexitu na Velkou Británii, kde se už s tímto tématem prakticky trápí rok a půl. Odchod z EU neznamená, že by zahraniční firmy okamžitě utekly – vždyť tu neprovádějí charitu, ale dobývají zisky. Pokusily by se zajistit si profit i v nových podmínkách. Chtělo by to ale z české strany dobrý vyjednávací tým… Složený z koho?
Novinářka Petra Procházková nechce, aby o složitých a odborných věcech jako je odchod z EU rozhodovali „nevzdělanci, tupci a ignoranti s fašistickými sklony“ a lidé, které to vlastně ani nezajímá a dokáží jen opakovat tupá a laciná hesla o tom, jak nám EU zakazuje to či ono. Proč tolik negací na konto českého národa?
Nemám rád analogie, ale atmosféra v této zemi více připomíná druhou, pomnichovskou republiku než tu první, masarykovskou republiku. V každém národě se najdou skeptici, kteří vidí ve vlastní zemi jen to špatné a u sousedů jen to dobré. Zpravidla to bývají zároveň lidé, kteří vidí třísku v oku u bližního svého, ale břevno ve svém nikoliv.
Kancléřka Angela Merkelová ve videovzkazu účastníkům neformálního summitu EU připomněla, že některé státy z rozpočtu EU čerpají víc, než do něj přispívají, a to proto, aby podpořily svůj hospodářky rozvoj. Přitom nechtějí uprchlíky. Vyzvala opět k projevení solidarity. Jak na tyto apely reagovat?
Mnohokrát racionální ekonomové, jako docentka Ilona Švihlíková, připomněli městu i světu, že nadnárodní, povětšině německé firmy vyvážejí z Česka v podobě zisku více peněz, než dostáváme na dotacích z Bruselu. Napřed pojďme zdanit firmy tam, kde práci lidí mění na svůj zisk, a pak se bavme o tom, kdo komu pomáhá. A paní kancléřka by měla zvážit, co je to solidarita: K rozhodování o tom, zda bombardovat Libyi a rozvrátit Sýrii nás nikdo nepřizval, teď se ale máme „solidárně“ podílet na pomoci uprchlíkům z tamních oblastí. Paní kancléřka s námi nekonzultovala před tím, než absurdně pozvala uprchlíky do Evropy – a teď po nás bez slušného požádání chce, abychom se na léčení ran způsobených její avanturistickou politikou podíleli. Navíc nesmyslnými kvótami – absolutními čísly z veličiny uprchlíků, která je neznámá, a bez jasných pravidel, jak uprchlíky nutit setrvat v zemi, ve které nechtějí žít. Bylo by také dobré, kdyby si paní kancléřka občas vzpomněla, že ještě před Maďarskem uzavřeli své hranice před migrační vlnou Britové – a těm si netroufla adresovat své „solidární“ hrozby. Přesto ale přispěla k vítězství přívrženců Brexitu v referendu.
Blíží se kulaté výročí „Vítězného února.“ V této souvislosti zvláště komunisté rádi opakují, že nám v socialismu vlastně nic nechybělo, a že navzdory hospodářskému růstu řada lidí žije v obrovské bídě a v exekucích, zároveň se od nás vyváží velké množství kapitálu. Druhý tábor zase připomíná fronty na zboží, nemožnost cestovat a zločiny komunismu. Je vůbec možné tyto dvě etapy našeho státu porovnávat?
Historie je důležitá pro pochopení zákonitostí vývoje společnosti, její využívání pro aktuální politickou propagandu je ale vždy spojeno s deformací obrazu dějin. Seriály o českém filmu, kdy se do dějin první republiky nevejdou Voskovec a Werich, kdy jsou filmaři obviňování z politické poplatnosti, ale celé vyprávění je účelově zasazeno do dnů po 21. srpnu 1968, kdy 50. léta jsou odtržena od slávy let šedesátých... Znovu opakuji, tady se dějiny už nedělají, vše je přechodné a to důležité je závislé na vnějších vlivech. Mně osobně je mnohem bližší neuzavřené ruské hádavé hledání, snaha porozumět vlastním dějinám s jejich peripetiemi, chcete-li třeba i zločiny, ale také s úctou k úspěchům a práci vědců i prostých lidí. Léta úsilí o socialismus patří k našim dějinám, pokoušeli se o něj Češi a Slováci; nepovedlo se to a je třeba poučit se. Šířit jen nenávist, jak to dělají veřejnoprávní sdělovací prostředky, bez jakéhokoli tázání se, proč tolik lidí chtělo po válce radikální změnu, a jak si tuto změnu přestavovali – to je projev ignorantství, zaslepenosti a hlouposti. Ať už to s „vítězným únorem“ dopadlo jakkoliv, směřovat k ideálům je jedna z těch vlastností, které člověka činí skutečným člověkem.
Uplynuly čtyři roky od horké fáze Majdanu. Jak hodnotit to, jak ukrajinská revoluce změnila svět? K čemu vývoj směřuje? Stálo to jak z hlediska Ukrajiny tak mezinárodní politiky za to?
Podívejme se na Mnichovskou bezpečnostní konferenci, která proběhla před týdnem. Když mluvil ruský ministr zahraničí, sál byl nabit k prasknutí; když mluvil ukrajinský prezident, sál byl poloprázdný. Ale pojďme od symbolů a snažme se poučit. Oživení vlastenectví u nás je zdravá sebeobrana, nesmí ale přerůst v nacionalismus a xenofobii – jako na Ukrajině. Současný Kyjev názorně ukazuje, že podřídit se zájmům zaoceánské supervelmoci znamená rezignovat na vlastní národní zájmy. A hlavní poučení zní: Prvořadým úkolem v politice musí být snaha zachovat mír. Kyjev po převratu v roce 2014 tuto linii nedodržuje, naopak válčí proti vlastním lidem – což je pro humanisty nepřijatelné. A ještě jedna věc by nám měla sloužit jako vážné varování: Menšiny odhodlané k násilí, jako je ukrajinský Pravý sektor, velice snadno převálcují většiny spoléhající na svobodné volby. Zatím je Ukrajina, nám Čechům a Slovákům tak blízká, odsouzena k zahnívání.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
