V posledních měsících se toho v naší politice událo poměrně hodně – máme vládu Andreje Babiše v demisi, politické strany se dohadují o tom, kdo a za jakých okolností případně podpoří Babišovu druhou vládu, proběhly prezidentské volby a o víkendu si ČSSD vybrala nového předsedu. Tak začněme popořádku... S jakými pocity jste sledoval nedělní sjezd ČSSD? Je zvolení Jana Hamáčka do čela strany dobrou volbou? Je to lídr s jasnou vizí, s charismatem, jenž může straně přilákat voliče zpět? A vznikla v neděli jakási „nová sociální demokracie“? Co podle vás podrazilo nohy Milana Chovance? 

V české politice chybí osobnosti. Pravdou ale také je, že jako politická osobnost se člověk může projevit až tehdy, když získá odpovědnost. Tedy důležitou funkci. Zvláště v době, kdy se ve volbách přetřásají především životopisy, a zapomíná se na hodnoty. Typově lze říci, že politici s kariérou přes Mladé sociální demokraty u nás stoupají vzhůru rychle, ale pak padají velmi hluboko. Když se podíváme na povahu krize sociální demokracie, zdá se, že Jan Hamáček nemá potřebný temperament pro obnovu jednoty a dynamiky této strany. Jestli se rychle nezmění, čeká ČSSD ještě jedna krize. Z druhé strany Milan Chovanec byl vždy více dítě médií než sociální demokracie. Navíc tu byla jeho velmi sporná role v takzvaném lánském puči, který nastartoval současnou fázi krize ČSSD, plus výrazná spoluodpovědnost za poslední volební neúspěch. To vše v souhrnu mu dávalo malou šanci na přežití sjezdu.

Pozice druhého muže sociální demokracie přináší pro Jiřího Zimolu výhodu: Nenese přímou odpovědnost. Navíc, protože není svázán nekonečným posloucháním zbytečností v Poslanecké sněmovně, může se plně věnovat straně. Sociální demokracie v Česku rozhodně není mrtvá, stále má velký potenciál. Mnohé její krizové jevy jsou nahodilé a poměrně snadno odstranitelné. Záleží jen na Zimolovi, jestli vloží energii do mobilizace zmíněného potenciálu a zda jej dokáže zacílit správným směrem. Cokoli se ovšem dá pokazit.