Myslíte, že Angela Merkelová bude v roce 2017 znovu zvolena kancléřkou?Anketa
Pane Valenčíku, začněme nejprve ekonomickým pohledem. O tom, zda je svět v krizi či jestli ji už překonal, se napsalo za posledních několik let více než dost. Přesto stále není zcela jasná odpověď, a ani to, jaký můžeme očekávat vývoj. Vy v jednom ze svých posledních blogů uvádíte, že současná opakování finanční krize mají svůj původ v tom, že setrvačné pokračování ekonomického růstu v jeho nynější podobě – tedy s nízkými efekty spotřeby na rozvoj nově orientovaných lidských schopností – narazilo na přirozená omezení. Můžete nám přiblížit, jaká to jsou omezení a jak je tedy podle vás lze překonat?
Svět, ve kterém žijeme (to, co je příroda a co tvoří přírodu), umožňuje prakticky cokoli vytvořit téměř z ničeho. Záleží jen a jen na tom, jakými schopnostmi jsou lidé vybaveni. Jde tedy o vytvoření podmínek, za kterých se rozvoj schopností mění v to, co dynamizuje ekonomický růst a otevírá mu prostor. Jakmile se tento typ ekonomiky zrodí, může trvat pouhých dvě stě let, než v důsledku rychle narůstajícího inovačního potenciálu společnosti dojde k plnému a definitivnímu „odlehčení“ (osvobození se) společnosti od materiálních podmínek její existence, tj. od závislosti na zdrojích surovin či energií. Všechno, co člověk bude potřebovat pro mnohem bohatší život, než má nyní, bude vytvářeno s minimální zátěží našeho přírodního prostředí. A to i při podstatně vyšším počtu obyvatelstva. Kdo nevěří, ať si představí, kolik surovin a energií se dnes používá k tomu, abychom přetahovali suroviny z jednoho konce světa na druhý. Ve svém souhrnu je to 95 %, tedy 19/20 surovin, které k extenzivnímu přepravování jako jednomu z dominantních atributů současné ekonomiky slouží. Tomu, kdo si to dovede představit jen s obtížemi, doporučuji výborný článek našeho předního odborníka na nanotechnologie Jiřího Kůse, ve kterém říká, že lidská práce možná přestane být důležitá.
Takže pokud tomu rozumím správně, měli bychom se zamýšlet nad tím, co děláme setrvačně, a změnit to?
Ano, tomu zlomení setrvačných trendů brání jednak naše setrvačné myšlení a setrvačné chápání toho, co se odehrává, jednak to, co nazývám investování do společenské pozice místo do rozvoje lidských schopností. To jest snaha omezovat rovnost příležitostí pro rozvoj a uplatňování schopností lidí různými formami ekonomické a návazně i sociální segregace.
V podobném duchu občas hovoří i socioložka a ekonomka Ilona Švihlíková. Říká mimo jiné, že nedostatek poptávky se následně projeví v poklesu nabídky, a tedy i ekonomického potenciálu. Je to skutečně stav, jehož jsme nyní svědky?
To je standardní makroekonomické vidění problému. Podle mě opět až příliš setrvačné. To, co se dnes jeví jako finanční či dluhová krize, je především krizí současného typu růstu. Stojíme před změnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí. Problém je v tom, že většina lidí si ji nedokáže představit. Proto nepomáhají standardní nástroje typu kvantitativního uvolňování, to jest nalévání peněz do ekonomiky.
Dobře, tak se tedy zeptám přímo: Jakou podobu by podle vás měl mít nový typ ekonomického růstu nejbližší budoucnosti?
Růst by měl být založen na odvětvích, která napomáhají rozvíjet, uchovávat a případně i uplatňovat lidské schopnosti. Vzdělání, péče o zdraví, funkce rodiny, lázeňství apod. Současná společnost využívá lidský potenciál, který by byl schopen vytvářet z méně zdrojů více užitečných efektů na základě inovací tak z jedné padesátiny. K tomu jsou třeba dvě věci. Jednak vytvořit podmínky pro to, aby tato odvětví byla financována z efektů, které přinášejí. Jednak překonat překážky, jež jsou dány prohlubující se ekonomickou segregací společnosti, která přerůstá do podoby snahy jedněch zachránit se s využitím své majetkové převahy na úkor druhých. Tato tendence je dnes zjevná a je velmi nebezpečná. Nazval jsem ji hrou typu Titanic, k tomu podrobněji a více najdou pozorní čtenáři na mém blogu .
Nemohu se vás však nezeptat, zda všechny tyto teorie, které jste nyní zmínil, nemohou skončit neúspěchem mimo jiné i proto, že se například na starém kontinentu výrazně změní podmínky a hospodářské klima – třeba pod tíhou aktuální vlny uprchlíků. V tuto chvíli jsme tím – a věřím, že zřejmě i ekonomové – zaskočeni. Existují však nějaké strategie, které by už třeba toto zohledňovaly – víte o nějakých? Pokud ano, zřejmě se mohou zásadně lišit od těch původních plánů – nebo se mýlím?
Pod „tíhou uprchlíků“? Nazvěme to přesně. Jde o záměrné použití migračních zbraní. Začala válka s použitím migračních zbraní. To, že se něco takového připravuje, bylo čitelné již před více než dvaceti lety, opět jsem se tomu věnoval v jednom ze svých blogů.
Nelze však zaměňovat příčinu a následek. To, že vývoj došel až k této válce, je dáno právě tím, že se nepodařilo zlomit setrvačné trendy vývoje, že se nepodařilo přejít k novému typu růstu založenému na rozvoji a uplatňování lidských schopností. Došlo k absurdní situaci. Heslo „MY VÁS TADY NECHCEME“ již není heslem nás, domácích, ale příchozích. A proč? Protože jsme to my, kdo ztratil pozitivní vizi, kdo nevidí cestu řešení problémů, kdo zrazuje vlastní hodnoty založené na racionalitě a moralitě. Nyní jsme se v důsledku toho dostali do situace krajního ohrožení. Buď si dokážeme osvojit realistickou perspektivní vizi včetně toho, jak ji prosadit, nebo tady prostě nebudeme.
Psali jsme:
Přes to, co jste uvedl, se dá říci, že obrovská migrační vlna byla pro většinu z nás jakousi nečekanou „ranou z čistého nebe“. Nikdo s ní nepočítal. Vy jste však něco podobného – ovšem bez tehdy větší pozornosti – předvídal již před téměř dvaceti lety. Odkud jste tedy čerpal a proč jste nabyl dojmu, že k tomu, co momentálně vidíme, opravdu jednou dojde?
V úvodu knížky, kde hovořím o válce s použitím migračních zbraní, dávám na tuto otázku odpověď. Byl jsem v roce 1992 velmi zklamán projevy Václava Havla v Davosu a ve Philadelphii. On už tehdy podlehl těm, kteří si představovali, že problémy současného světa budou řešit silou a obětováním části světové populace. Bylo to ještě předtím, než mu dali do úst myšlenku „humanitárního bombardování“, kterou program postupné destabilizace světa začal. A chybou odporu proti tomuto zlu bylo, že si neuvědomoval roli pozitivní vize, bez prosazení které se společnost do pasti stále tragičtějších a stále více se vyhrocujících problémů dostává. A neuvědomujeme si to dostatečně doposud.
V posledních dnech a týdnech zaznívají i v souvislosti s imigranty stále častěji názory na to, že německá kancléřka Angela Merkelová má možná již své dny politického výsluní spočítány. Jak jsem nahlédla do dalšího z vašich blogů, uvádíte, že konec Merkelové není ale nějakým náhodným selháním tváří v tvář nějaké „nečekané události“ (v tomto případě typu migrační krize). Je to podle vás logický a fatální konec politika, který byl dosazen současnými strukturami moci, protože vyhovoval dvěma parametrům: vydíratelnosti a řiditelnosti. To jsou silná slova. Můžete je trochu detailněji vysvětlit i čtenářům ParlamentníchListů.cz?
Předně je nutné připomenout povahu moci, která má spontánně vzniklý základ. Vyrůstá z propojení již zmíněného pozičního investování a vazeb, které vznikají tím, že lidi nejvíce spojuje, když na sebe vědí něco difamujícího. Něco, čím se vzájemně vydírají, ale z důvodu čehož se také vzájemně kryjí a protežují v institucionálním systému společnosti. A tato moc si podřídila jak institucionální systémy, tak i politickou reprezentaci.
Chování Merkelové lze vysvětlit dvojím způsobem. Buď – jak někteří říkají – přišla o rozum. Nebo, což se mně zdá pravděpodobnější, je to názorná ukázka toho, jak jsou ovliňováni či spíše úkolováni ti, kteří současnou moc reprezentují a sami jsou vůči ní bezmocní. Jednak chování Merkelové vykazuje všechny znaky chování vydíratelné osoby. Jednak – a to je mnohem horší – si zvykla nechat se řídit též nekritickým konzumováním in-side informací.
Ti, kteří na ni mají vliv, jí podsouvají takovou interpretaci faktů, aby se rozhodla tak, jak chtějí. Podle mě si Merkelová nechce připustit své komplexní selhání (selhání své role politika, ale i své racionality a morality). Doslova prahne po tom, aby jí bylo sdělováno to, co ji dělá v jejích očích „nepostradatelnou“. Sehrála se s ní komedie na udělení Nobelovy ceny míru. Do úst jsou jí vkládána nerealistická hodnocení situace. A ona už nemá sílu prokouknout hru, která se s ní hraje a v níž je již dávno obětovanou figurkou.
Tak ji nechme tu hru dohrát a pozorně tu hru sledujme. Ať se poučíme, ať je to výstrahou pro ty, kteří se ještě nedostali do takto beznadějné situace. Myslím, že třeba pro Luboše Zaorálka to může být velmi prospěšné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
