Milan Neubert k hrozbě velkého konfliktu: Někdy stačí iniciativní blbec...

Za KSČM kandidujete do Senátu na Praze 10, ale působíte ve Straně demokratického socialismu a zároveň jste mluvčím SPaS. Můžete prozradit, proč kandidujete právě za KSČM?

Odpověď na vaši otázku se vlastně skrývá už v ní samotné. Strana demokratického socialismu je postkomunistická strana, která se od KSČM názorově liší v některých pohledech na minulost i na vzdálenou budoucnost. Na druhou stranu ale neexistují téměř žádné rozdíly jak v hodnocení každodenních potřeb lidí, tak v krátkodobých a střednědobých programech. Naší prioritou je důraz na co nejširší demokratické zapojení občanů do rozhodování o své budoucnosti. Proto také aktivně podporujeme činnost Spojenectví práce a solidarity jako široké názorové a akční platformy. Myslím, že tři roky práce ukázaly, že přímá spolupráce politických stran, občanských sdružení a iniciativ je možná. A já dodávám, že i nutná, protože politické strany odtržené po celou dobu mezi volbami od svých voličů – to je prostě tragédie. No a doplňovací senátní volby na Praze 10 se nám ve SPaSu zdály být dobrou příležitostí pokusit se o společnou levicovou kandidátku. Až teprve ve chvíli, kdy se ČSSD rozhodla podpořit na Praze 10 kandidátku Strany zelených, rozhodl jsem se kandidovat jako jeden z mluvčích SPaS.

Máte již představu, čím byste se v horní komoře Parlamentu zabýval, případně jaká oblast výboru by vám byla nejbližší?

Já se věnuji profesně průmyslovému výzkumu a vývoji, takže jsem přesvědčen, že bych byl přínosem pro činnost jak výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, tak výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Patřím k těm, kteří si stále ještě myslí, že hodnoty vznikají prací, takže cestu k prosperitě a vyšší kvalitě života nevidím v pouhém obchodu, ale především v produkci statků a služeb s vysokou přidanou hodnotou. Česko potřebuje výrobu s nízkými materiálovými vstupy a s vysokým stupněm inovace. A v tom se nestačí spoléhat na slepou ruku trhu, která se ukázala být navíc chromá. Musíte chtít, musíte si dát pořádný cíl a musíte do něj investovat.

Co byste rád pro Pražany Prahy 10 v Senátu dobrého udělal?

Já jsem Podskalák, ale od svých čtyř let bydlím na Vinohradech, takže si myslím, že potřebám lidí na „desítce“ docela dobře rozumím. Chceme docela elementární věci běžného života – pocit bezpečí domova v nejširším slova smyslu, minimum dopravních překážek při cestách do práce, dobré podmínky pro vývoj našich dětí, ať už jde o školství, o sportovní a kulturní vyžití nebo o ekologii. Všichni víme, že prostředky na to všechno jsou omezené, takže nás o to víc štve, jak je nakládání se zdroji náchylné ke korupci. Proto musí být řešení korupce jednou z hlavních priorit. Veřejné zdroje musí být pod širokou demokratickou kontrolou, které musí nějaká obchodní tajemství zkrátka ustoupit.

Senát je přímo provázaný s Poslaneckou sněmovnou, odkud chodí schválené zákony na posouzení senátorům. V posledních týdnech se ale opozice s koalicí dlouze přetahovala o služební zákon a nebyla nouze ani o hádky. Jak se na tyto pře díváte?

Máte pravdu, hlavní úlohou Senátu je skutečně podíl na legislativním procesu, i když to ale zdaleka nemusí být tak, že je Senát jen nějakou pojistkou. Úloha Senátu může být – a měla by být – podstatně aktivnější. Ale když se mne ptáte konkrétně na hádky ohledně služebního zákona, tak začnu tím, že se na jeho přijímání projevují snad všechny choroby našeho politického systému. A nejvíc křičí ti, kdo měli možnost a povinnost ten zákon připravit a schválit během mnoha let předchozích pravicových vlád. Největší problém vidím já v tom, že se politické strany chovají jako predátoři, kteří si chtějí udržet svou moc nad státem. Představa, že se novým zákonem posílí úloha Ministerstva vnitra, ta mne děsí. Myslím, že je to v rozporu jak s liberálními představami o podpoře občanské společnosti, tak s poučením levicových sil z období vlády jedné strany a prorůstání státních a politických struktur.

Do horní komory budete kandidovat za KSČM. Tato strana má dlouhodobě poměrně příznivé preference. Čím to, že komunisté jsou u lidí i přes negaci médií stále středem zájmu?

Myslím si, že to není jediný důvod, ale že jich je víc. Jakmile se KSČM oficiálně vzdala představy o možnosti násilného uchopení moci a soustředila se na otázky zlepšování každodenního života lidí, nutně dnes musí rezonovat s těmi, kdo tyto otázky vnímají jako prioritní. Pak je tu otázka zodpovědnosti. Před listopadem 1989 odpovídala podle většiny tehdejší společnosti KSČ za všechno – i za to, jestli příliš prší nebo jsou naopak velká sucha. Ale dnes je situace diametrálně jiná – na celostátní úrovni nemůže celou jednu generaci KSČM absolutně za nic. Jasně, že může někdo vykládat dnešní problémy jako důsledek čtyřiceti let budování socialismu, ale pro většinu lidí je to stejně směšné, jako když někdo v 70. letech minulého století argumentoval nějakou buržoazní minulostí.

Jak se zpětně díváte na kauzy, kvůli nimž v minulosti padla vláda Petra Nečase? Mám na mysli aféru Jany Nečasové – Nagyové, údajné uplácení tří poslanců ODS apod.

Ptáte se mne na věci, kde mám přístup jen k údajům zprostředkovaným médii. Zcela jasné je podle mne selhání jednotlivých lidí. Skutečnost, že nějaká sekretářka může úkolovat tajné služby, tak ta mne dostala. Jsem ale už dost starý na to, abych věděl, že lidé se chovají podle prostoru, který jim vytváří společenský systém jako celek. Systém před listopadem 1989 vytvořil prostor pro veksláky a udavače, tak jsme je měli, po listopadu padly zábrany pro sobectví a agresivitu, tak je tu máme. A ve spojení s partajním systémem jsme v situaci, že pro politickou elitu je normální přechod z politické funkce do vysoké státní. A v tomto smyslu je úplně jedno, jestli jde o Fuchsu do Aeroholdingu nebo Tvrdíka do Českých aerolinií. Stát zkrátka nesmí být velká trafika politických stran.

Ani samotná Praha nebyla od afér ušetřena. Jen namátkou - kauza Opencard, tunel Blanka – jak to vše na vás působí?

Když se podíváte na světovou ekonomiku, tak nemůžete nevidět zvyšující se zájem o privatizaci veřejného sektoru, který se stává významným zdrojem zisků finančního kapitálu. Veřejné služby včetně řady mandatorních výdajů se dostávají do hledáčku velkých firem jako dlouhodobě perspektivní. Proto už jsem říkal, že veřejné zdroje musí být pod demokratickou kontrolou, že se nesmí stávat, aby se velké zakázky odehrávaly v jakkoliv zdůvodňované mlze, která – když se pak zvedne – ukazuje nepřehledný prostor, kde nikdo za nic nemůže. Problémem je nastavení pravidel, korupce a snahy partají podřídit vše výkonné moci – od státní správy po státní zástupce.

Poslední dny nás znepokojuje dění na Ukrajině. Co si myslíte o roli Ruska v ukrajinské krizi? Domníváte se, že hrozí ještě větší ozbrojené konflikty, případně, že celá krize skončí válkou?

Rusko je země, která aktivně buduje státní kapitalismus a která se tak nutně dostala na trajektorii imperiální mocnosti, chránící své zájmy. Představa, že na Ukrajině budou americké zbraně, musí Rusy děsit úplně stejně jako v minulosti děsila Američany představa, že budou na Kubě sovětské zbraně. Američané zareagovali tak, že zahájili blokádu Kuby, která v pozměněné podobě trvá dodnes. Konflikt na Ukrajině proto já nechápu jako konflikt Ruska s Ukrajinou nebo s Evropskou unií, ale jako konflikt s USA, tedy konflikt dvou imperiálních mocností. Je to teď ostatně hezky vidět na příběhu ruského humanitárního konvoje, kde Porošenko zcela nezakrytě konzultuje své kroky s Joe Bidenem, viceprezidentem USA. Řekl bych, že si USA i Rusko znovu osvojí svou schopnost z období studené války dohodnout se na podstatných věcech a současně se hlasitě v médiích vymezovat jeden proti druhému. To ale vůbec neznamená, že je nebezpečí válek zažehnáno. Velký konflikt by měl děsivé důsledky i pro ty mocné a bohaté. Ti to vědí, ale nemají všechno pod kontrolou. Jak se říká, někdy stačí iniciativní blbec...

Můžete přiblížit, čím se Spojenectví práce a solidarity momentálně zabývá?

Spojenectví práce a solidarity má snahu vést společnou diskuzi a společně vystupovat ve věcech, které považujeme v daném okamžiku za klíčové. Za vlády pravicové koalice byla asi hlavním tématem obrana sociálního státu. Teď ale začaly vystupovat do popředí otázky míru a války, k nimž jsme se ostatně už před chvílí dostali. Nedávno jsme si s dalšími občanskými iniciativami připomněli happeningem u předsednictva vlády a u ambasády USA 100. výročí začátku 1. světové války. Když jsme se na akci chystali, chtěl jsem, aby měl Švejk výtisk tehdejších novin, a tak jsem se do sto let starých novin začetl. A byl to pro mne šok – tu válku tehdejší společnost vůbec neočekávala a byla jí zaskočena. Proto si myslím, že je dnes třeba znovu začít s celoevropskou protiválečnou agendou, která tu byla naposledy v osmdesátých letech jako reakce na rozmísťování raket středního doletu. Je třeba o věcech široce diskutovat a říkat, co chceme. Abychom jednou nebyli zase zaskočeni, až v pro nás obtížné situaci nějaký prezident oznámí, že raději pojede na svou daču nebo farmu.