Vadí vám, že se premiér Babiš ,,kamarádí" s Viktorem Orbánem?Anketa
Jste místostarostou, který v roce 2020 řídil odstranění sochy maršála Koněva z pražského Bubenče do depozitáře. Bylo to správné rozhodnutí?
Rozhodnutí o odvozu Koněva z náměstí Interbrigády vzniklo v této kanceláři, byť impulz přišel od starosty Ondřeje Koláře. Rada městské části i její zastupitelstvo rozhoduje v kolektivu a bez hlasů STAN by většina nikdy nevznikla. Pak se k tomu připojila i ODS a bez jedné své členky i Piráti.
Měl jsem s tím rok a půl práce. Koněv prostě nemá stát na náměstí Interbrigády a je pro to mnoho argumentů. Koněv totiž přijel 9. května 1945 do vyčištěné Prahy a nebyla pravda, co se psalo na původní bronzové ceduli pod ním, totiž že zachránil Prahu před zničením. Toho se zhostil generál Karel Kutlvašr, který domluvil s Němci podmínky kapitulace a jejich odchod do západní zóny a kterého po válce komunisti právě za tohle na dlouhá léta uvěznili a vymazali z dějin.
Další argumenty jsou známější. V roce 1956 velel Koněv potlačení povstání v Maďarsku, v roce 1968 přivezl delegaci důstojníků sovětské armády, kteří se rozjeli po republice rekognoskovat terén před vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Mezitím velel stavbě Berlínské zdi, která rozdělila Německo na dlouhá desetiletí.
Jeho bronzová socha nevznikla po válce jako projev díků Pražanů, ale v roce 1980, za nejtužší normalizace, jako projev absolutní servility k sovětským okupantům.
Myslím si, že ten člověk by neměl mít u nás sochu, a jsem rád, že jsem s jejím odvozem spojován. Stojím si za tím. Jestli si někdo zaslouží pomník, pak je to generál Kutlvašr.
Kde je podle vás ta hranice, kdy by měla socha zůstat a kdy by měla být odstraněna?
My jsme se shodou mnoha okolností a nezáměrně dostali do vlny bourání soch. Přitom jsme ji nezpůsobili a s naším počinem neměla ve skutečnosti nic společného. Debata o odstranění Koněva zde běžela od roku 1990 a my byli první politickou reprezentací, která měla odvahu a odhodlání to konečně realizovat. Na druhou stranu nejsem příznivcem bourání soch.
Důvodem, proč nebyla socha odvezena již v roce 1990, bylo, že se na našem území ještě nacházely desetitisíce sovětských vojáků, kteří odešli až 21. června 1991. Mezitím se přes to už zase přelily dějiny, takže se příhodný okamžik nikdy nenašel. Až starosta Kolář k tomu dal staronový impulz.
Navíc nejde o odstranění, ale o přemístění do některé z významných paměťových institucí. Dostalo ji od nás Muzeum paměti XX. století, které právě v té době vznikalo a je to dnes jejich nejcennější exponát. Tato instituce už má na Hradě od magistrátu přidělen jeden dům, kde bude působit. A pro bronzového maršála Koněva mají vybrané konkrétní místo, které mi už ukázali.
Není to vůči dějinám trochu sobecké, když se sochy poražených odvážejí a sochy vítězů zůstávají?
Proč to Rusům a komunistům, kteří jsou dodnes řízeni z Moskvy, tak strašně vadí, je fakt, že bronzová socha maršála Koněva byla poslední značkou, kam až sahalo mocné sovětské impérium v osmdesátých letech. Proto to pro ně je tak důležité.
A k tomu, že sochy vítězů zůstávají a sochy poražených ne. To se neslučuje s tím, co jsme tady za těch sedm let udělali, protože jsme třeba odhalili sochu Marie Terezie, reprezentantky kdysi mocné habsburské říše, která se dávno rozpadla. A přesto jsme jí jako jediné královně na českém trůnu sochu odhalili, protože modernizovala stát a zavedla některé důležité reformy. Je to jediná socha Marie Terezie v Česku. Také jsme odhalili Vějíř Žofie Chotkové, což byla manželka následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este, která zahynula v roce 1914 při atentátu v Sarajevu. Takže je to naopak – vracíme se k osobnostem, které byste mohl z dnešního pohledu zjednodušeně zařadit mezi poražené.
Co když v důchodu uvidíte, jak budou odvážet sochu, u jejíž instalace jste byl?
Podle mě tyto sochy odstraňovány nebudou, protože přicházíme s takovými, které jsou historicky prověřené a jednoznačné. Jinak ta představa je zajímavá. Nemyslím, že bych se dožil devadesáti let, ale až budu v důchodu, tak si představuji, jak sedím na Malé Straně ve Sněmovní ulici na židli, popíjím plzeňské nebo ryzlink a na krku mám jako živá socha cedulku Poslední obyvatel Prahy 1, aby si mě japonští, čínští a korejští turisté mohli vyfotit jako pamětihodnost.
Před Národní technickou knihovnou máte také lavičku Ferdinanda Vaňka alias Václava Havla. Musíte za ni rovněž odvádět licenční poplatek Knihovně Václava Havla?
Ne. Tento ekonomický model, o kterém mnoho nevím, souvisí s lavičkou Václava Havla od Bořka Šípka. Naše lavička je originál, který vznikl na základě otevřené výtvarné soutěže. Ten exponát má po umělecké stránce velký úspěch. Sochař a významný propagátor uměleckých intervencí do veřejného prostoru Pavel Karous ji označil za jednoznačně nejzdařilejší pomník Václavu Havlovi, který kdy vznikl.
Pojďme se podívat na celou Prahu. Primátor Zdeněk Hřib, významný člen vašich spojenců v koalici, sklízí kvůli dopravě v hlavním městě velkou kritiku, a to dokonce i od prezidenta Miloše Zemana. Jak se k tomu stavíte?
To, že se současný prezident neustále vměšuje do voleb, přičemž by měl být nestranným rozhodčím, patří k jeho politickému stylu. Městská hromadná doprava, hlavně ta, co jezdí po kolejích, funguje podle mě skvěle. O něco složitější situaci mají autobusy, které mají velmi často vyhrazené zrychlující pruhy, ale ne všude po městě. V zácpách prostě čekají a nabírají zpoždění.
Vedení hlavního města Prahy, kde má nicméně dopravu v gesci radní Adam Scheinherr z uskupení Praha sobě, se pustilo do razantní opravy zanedbané silniční infrastruktury. Předpokládám, že to chtěli stihnout přes prázdniny, ale některé stavby realizovat takhle rychle nešlo. Nicméně udělat se to musí, protože se chystá velká rekonstrukce Barrandovského mostu a do té doby musejí být ulice opravené. Takže jde o nepříjemnost, kterou je nutné strpět. Není to navždy.
S prezidentem se vám dostalo částečné satisfakce, když byl areál Pražského hradu na základě vašeho tlaku otevřen veřejnosti...
Panu prezidentovi jsme s prvním místopředsedou Senátu Jiřím Růžičkou, který je současně senátorem za Prahu 6, napsali na silvestra v roce 2018. Nesmírně nás štvaly plošné kontroly a ohyzdné kadibudky, v nichž stojí vojáci a prohledávají veřejnost. Vytvářejí tam srocení a je to proti logice věci. Z jeho kanceláře nám přišel dlouhý zamlžující dopis, z něhož bylo jasné, že s tím Správa Pražského hradu nic dělat nechce.
Mgr. Jiří Růžička
Podruhé jsme mu napsali v době, kdy byl lockdown a Pražský hrad se uzavřel zcela. Vypadalo to, že jsme se dostali z bláta do louže a z louže pod okap. Pak se k nám ale přidal spolek Kverulant, který se domohl soudního rozhodnutí, že Správa Pražského hradu musí za určitých okolností dát veřejný prostor na Hradě k dispozici. Pak skončil lockdown, Hrad se otevřel veřejnosti a vyhlásil zrušení celoplošných kontrol. To se stalo letos o prvním květnovém pondělí, takže jsme tam oba s Jirkou Růžičkou pádili, i když jsme v tom tušili nějakou čertovinu. A měli jsme správnou předtuchu. Hned ve středu policejní prezidium ohlásilo, že se mezinárodní bezpečnostní situace natolik zhoršila, že se všeobecné plošné kontroly opět zavádějí. Mimochodem, na ten druhý dopis nám už nikdo neodpověděl, takže z toho vyvozuji, že si prezident a jeho nejbližší okolí neváží ani místních samospráv, ani Senátu, což je smutné.
Starostové a nezávislí jsou podle mého pravicoví, kdežto Pirátská strana je levicová a často jsou její členové označováni za neomarxisty. Kam PirSTAN na politické škále zařadit?
Většina lidí, kteří operují s pojmem neomarxismus, neví, co to znamená. Ale abych odpověděl na vaši otázku: dohromady s Piráty jsme pro tyto volby, v nichž jde o budoucí směřování téhle země, vytvořili středovou koalici, kterou spojuje důraz na budoucnost a samozřejmě na svobodu, tedy liberalismus. Je to, jako když jdou dvě armády do jedné bitvy za ukončení nadvlády Agrofertu nad Českou republikou. Jde o dohodu před bitvou. Obě strany jsou samozřejmě trochu jiné, ale tu odlišnost vidím v něčem jiném než v rozlišování na středopravou a středolevou orientaci.
My Starostové a nezávislí, respektive naši klíčoví reprezentanti, jsme ve většině lidé, kteří se více či méně dotkli totality za minulého režimu. Proto je pro nás tak strašně důležité napojení na Západ: bezpečnostní deštník NATO, Evropská unie a schengenský prostor. Kdežto Piráti reprezentují lidi, kteří se narodili do svobody, takže se více zabývají tématy jako spravedlnost pro všechny, sociální stát či protikorupční boj. Dvě témata máme ale zcela společná. Jde o péči o krajinu, ať už městskou nebo venkovskou, spojenou s ochranou půdy a zadržováním vody v ní. A pak je to modernizace vzdělávání a podpora vědy a výzkumu, abychom měli ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou a byli schopni konkurovat asijským tygrům. Samozřejmě nám jde společně i o dobré hospodaření státu a vyrovnaný rozpočet. To je bez debat.
Vy jste pravičák?
Já se považuji za středopravého liberála. Nejdůležitější je pro mě důraz na svobodu. Na začátku devadesátých let, kdy naše země byla úplně rozbitá a uvažovalo se o její obnově, jsem byl velký pravičák, ale během doby jsem se posunul ke středu. Nejdůležitější pro naši společnost, jak to vidím dnes, je, aby byla schopna držet pohromadě. Potřebujeme dobré a spokojené učitele a lékaře, ale také řemeslníky: pekaře, truhláře, instalatéry… je nezbytné, aby měli pocit, že jsou všichni ve společnosti respektováni.
Nesouvisí to i s tím, že jste provozovatelem kaváren? I když jste během práce na radnici Prahy 6 svůj byznys masivně zredukoval…
Když mě tady v roce 2014 zvolilo zastupitelstvo místostarostou, tak jsem měl pět velkých podniků a zaměstnával hodně lidí. Teď mám jednu jedinou kavárnu, která byla ze všech nejúspěšnější, a tou je Café Nona na Nové scéně Národního divadla. Provozuji ji spolu s dlouholetým partnerem v mnoha dalších projektech – hudebníkem, moderátorem a bývalým politikem Michalem Prokopem. Pro televizi jsme dělali několik velkých projektů, z nichž asi nejznámější jsou Krásný ztráty, ale také jsem třeba spoluautorem písniček na jeho posledních dvou albech.
Napsal jste knihu Havel na Hrad! Byl první český prezident levičák?
Vlastně ano. Byl také liberálem s důrazem na svobodu jednotlivce i společnosti. Byl ekolog, nikdy žádnou stranu veřejně nepodpořil, ale podle mě byl voličem Zelených. Jenže Zelení tím, že téma ochrany krajiny a životního prostředí obecně příliš zideologizovali, tak ho vlastně na dlouhá léta nechtěně pohřbili. Nicméně zelené téma se za tu dobu stalo mainstreamem, dnes se dokonce říká megatrendem. Pozná se to podle toho, že ochranu přírody berou všechny strany vážně. Tedy až na Andreje Babiše, jeho žluté lány řepky do biopaliv, nebo záměrně nevyřešenou otravu řeky Bečvy, což je jev naprosto skandální.
Českou levici, na kterou se ptáte, pro mě dlouhá léta reprezentovala sociální demokracie. Ta si za vlády premiéra Miloše Zemana nechala ukrást kdeco – například Mosteckou uhelnou. Taky nechala později vyrůst solární barony, ale třeba vytvořila i skvělé podmínky pro tu šílenou exekutorskou mafii, díky níž se dostalo do problémů obrovské množství lidí. Exekutoři na tom vydělávali strašné prachy, zatímco statisíce lidí v téhle zemi přišly o budoucnost. ČSSD pak tradičně měsíc před volbami koupila za tři stovky pastelky dětem do školy. Takhle si moderní levici fakt nepředstavuji.
Nechali nám tu po sobě Andreje Babiše a zplundrovaný stát. Je to paradox. Babiše volí nejvíc právě tam, kde je naše země nejvíc zdevastovaná. Na severozápadě Čech. A já to opakuji stále dokola. Dokud nevyřešíme problémy opuštěných lidí v zapomenutých regionech, což je třeba Ústecko, Karlovarsko a Sudety obecně, tak nás ty zklamané hlasy opuštěných lidí budou pořád táhnout do minulosti. To jsou hlasy pro Okamuru, Babiše a komunisty. Do těch regionů je třeba dostat nástroje, které je zvednou. Musíme se s nimi rozdělit o příležitosti, bez toho se jako Česká republika dopředu nehneme.
Není to beznadějná mise, když se to nedaří ani v bohatším sousedním Německu?
Pravda, ani Německo si s tím neumí úplně poradit, ale velmi se o to snaží. Nakonec dosluhující kancléřka pochází symbolicky právě z bývalé NDR. Pro nás Čechy je mimochodem vývoj v Německu určující. Stabilita ekonomického vývoje a stabilita demokracie v Německu jsou totiž stabilitou Evropy. Německé volby jsou jedněmi z nejdůležitějších na starém kontinentu, a to je důvod, proč mám obrovský respekt právě k Angele Merkelové a jejímu šestnáct let trvajícímu kancléřství. I když bych ji paradoxně nevolil, protože v Německu bych byl téměř jistě voličem liberálů z FDP.
Když jsem hovořil se socioložkou Jiřinou Šiklovou o levici krátce před tím, než zemřela, řekla: „Starostové jsou v pořádku, ale to druhé? Když je někdo nezávislý, tak kdo to vlastně je? Proč tě mám, hochu nezávislý, vlastně volit? Nezávislí mohou vždy říct, že mají vlastní politiku, aniž specifikují jakou. Jsou to podle mě lidé, kteří čekají na příležitost!“ Co vy na to?
Na to mám odpověď, která je skryta v samotném vzniku STAN. Hnutí vzniklo ve Zlínském kraji v době, kdy zemi ovládala opoziční smlouva, tedy ČSSD a ODS. Ostatně tato smlouva, jak už jsem naznačil, porodila právě Andreje Babiše. V kontrolních výborech tehdy dostali funkce za podporu oposmlouvy komunisti a stroj byl dokonale promazán. Byl to po dlouhá léta nerozbitelný pakt, už na to mnoho lidí zapomnělo.
Na Zlínsku tehdy na protest vzniklo hnutí Nezávislých starostů pro kraj. Tehdy se dohodlo dvacet starostů ze středně velkých a malých obcí s tím, že „oposmlouvu“ rozbijí. Podařilo se jim to a dostali se v krajském zastupitelstvu alespoň do opozice. Pak to samé vzniklo na Liberecku, ve Středočeském kraji a tak dále. Z Nezávislých starostů pro kraj vznikla přesmyčka Starostové a nezávislí. Kouzlo tohoto politického uskupení spočívá v tom, že máme dneska asi 660 starostů, kteří nejsou jenom členové, ale často jen příznivci. Všichni ale chápou, že pro úspěšnou péči o své obce potřebují zastání na kraji, v Poslanecké sněmovně, v Senátu a eventuálně i ve vládě.
Když jsem v roce 2013 vstupoval do STAN, tak jsem hnutí bral za optimální platformu ke vzniku středové liberální strany, která mi jako pražskému voliči strašně chyběla.
Kouzlo hnutí STAN zároveň tkví v tom, že jde o nepotopitelné plavidlo, protože spojení starostů má obrovský politický výtlak. Kdybychom se například v roce 2017 nedostali do Poslanecké sněmovny, tak máme stále druhý největší senátní klub včetně prvního místopředsedy Senátu, čtyři hejtmany a mraky starostů. Od nich se odvíjí velký respekt. A současné vedení reprezentované předsedou Vítkem Rakušanem nebo místopředsedy Honzou Farským či třeba Věslavem Michalikem tomu dává politický směr.
V Praze, kde STAN reprezentuji ve sněmovních volbách já, to máme v koalici Piráti a Starostové rozděleno tak, že Olga Richterová je obrácená do budoucnosti a hovoří o státu, který má být vlídný ke všem. Z mých sloganů je klíčový ten, s nímž jezdí pražské tramvaje, a říká se v něm: „Stát bez Babiše, budoucnost bez dluhů.“ Dodal bych ještě „bez všudypřítomného chaosu, bez dotačních podvodů a bez zcela zbytečných úmrtí“, kdyby tam bylo víc místa.
Máte za sebou politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě filozofické Západočeské univerzity. Plzeňská univerzita ale nemá moc dobré jméno...
S takovými soudy bych byl opatrný, protože skandál se týkal tehdejší právnické fakulty. Moje studium bylo dost tvrdé a učitelé mi neodpustili vůbec nic. Důvod, proč jsem začal studovat v Plzni, byl ten, že jsem měl pocit, že můj život ve třiatřiceti trochu přešlapuje na místě. Tehdy jsem udělal přijímačky v Praze i v Plzni, vzali mě na obou školách. Rozhodl jsem se pro Plzeň, protože jsem chtěl být více v pohybu. S úsměvem dodávám, že šlo nejspíš o počínající krizi středního věku. Plzeň se později stala Evropským městem kultury, mám ji jako město velmi rád a často se mi po ní stýská.
Když vypukla kauza tamní právnické fakulty, dehonestovala vlastně všechny absolventy. Řada z nás – politologů vystudovaných na filozofické fakultě – pak šla studovat ještě mediální studia na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, abychom případné posměváčky umlčeli. Znalost politologie je pro mě nicméně cennou výbavou, protože umím dopředu odhadnout řadu věcí. Třeba jak nejspíš dopadnou nejbližší volby. I když zrovna volby a odhad výsledků jsou multižánrovým tématem. Je v tom hodně statistiky, ale i sociologie a schopnosti číst skutečné trendy, nikoli ty, o nichž se píše v novinách. A taky hodně psychologie. Je to pro mě pokaždé velké dobrodružství.
My jsme v roce 2017 byli první stranou od sametové revoluce, která se dostala do Poslanecké sněmovny navzdory všem předvolebním průzkumům. Do té doby se to nikomu nepovedlo. Čtrnáct dní před volbami nám jeden průzkum dával 2,7 %, druhý 3,1 % a třetí podobně, ale lidé našli odvahu a volili nás. Byla to obrovská satisfakce, protože Miroslav Kalousek stále dokola opakoval, že hlasy hozené Starostům jsou v lepším případě hlasy hozené do koše a v horším pro Andreje Babiše. Díky tomu udržel TOP 09 v Parlamentu, protože kdyby tehdy naše voliče nevyplašil, tak TOP 09 skončila se třemi a půl procenta pod čarou a my měli osm procent. Ale to už je zahraná bitva. Teď nás čeká další a v ní jsme spojenci. Jdeme zrušit nadvládu Agrofertu nad Českou republikou. Je to jako z Hobita: Bitva pěti armád.
Byl jste novinářem, vystudoval jste mediální studia. Pracoval jste v Lidovkách, když ještě patřily cizincům. Dnes jsou soukromá média skoro jako fotbalové kluby, které mají svého českého vlastníka. Co je lepší?
Z dnešního pohledu lze říct, že situace v devadesátých letech minulého a ještě nultých letech tohoto století byla dobrá. Zahraniční majitelé totiž tuzemská média provozovali jen za účelem zisku. Oba si pamatujeme, že mezi lety 2002 až 2006 byla Mladá fronta DNES schopna dohnat premiéra Stanislava Grosse k rezignaci ve vládě. Tak dlouho ho novináři pronásledovali s otázkou, kde sehnal peníze na byt, až rezignoval. To je situace, které dnes nejsou schopna soukromá média dosáhnout. A to proto, že je skoupili oligarchové, ale ne za účelem zisku, nýbrž kvůli ovlivňování veřejného mínění.
Netřeba psát do titulku, že je Babiš nejlepší. Stačí, když se v MF Dnes a v Lidových novinách či v jejich internetových verzích některá témata vůbec neobjeví. Tak lidé, co si rozebrali českou mediální scénu, fungují. A podle mě je to obrovský problém. A to je důvod, proč jsem podporovatelem velmi silné pozice Českého rozhlasu a České televize. To jsou totiž jediná dvě média, kterým dnes mohu věřit, že jsou schopna otevírat kontroverzní témata a jsou v tom nezávislá.
Myslím si, že je vidíte moc růžově...
Podle mě jsou důležitá hlavně v tom, že otevírají témata, která si Andrej Babiš ve svých novinách škrtl. Chápu, že z pohledu Babiše či jiného oligarchy mohou působit neobjektivně, protože Babišova média by o něm ve zlém těžko mohla psát. Česká televize naopak otevírá témata, která jsou českému premiérovi nepříjemná.
Oligarchové si na začátku devadesátých let pod taktovkou Václava Klause rozebrali tuto zemi, získali ekonomický vliv a zhruba před deseti lety pochopili, že je dobré mít i vliv mediální. Média jsou čtvrtým pilířem demokracie, takže si je prostě rozebrali. Bez veřejnoprávních médií bychom opravdu byli ve velmi komplikované situaci a vidíme na Maďarsku a Polsku, jak strašně jednoduché je hacknout stát. Viktor Orbán si podmanil stát, protože si podmanil média a justici, a to samé v měkčí formě probíhá v Polsku. Končí to tak, že se Maďarsko posouvá do autoritářského režimu, jaký známe z poválečného Španělska a Portugalska, tedy od Franciska Franka a Antónia de Oliveiry Salazara. V těch zemích se čekalo, než autoritáři zemřou, aby se mohla restaurovat demokracie. Ve Španělsku to bylo dokonce spojeno s restaurací království.
Je pro mě překvapivé, že třicet let po vlně přechodů k demokraciím je ve střední Evropě tak snadné hacknout stát a vytvořit autoritářský režim, jaký vidíme v Maďarsku. Anebo ještě ostřeji v Bělorusku. Kdokoliv si tam postaví reálnou opoziční stranu, je vyhlášen za nepřítele státu, je odsouzen a jde sedět. Tam jsou na tom hůř než my v osmdesátých letech, kdy byl Havel disidentem.
Nicméně ANO Andreje Babiše vítězí. Proč?
Střet v těchto volbách bude jednoznačně generační. Když si rozdělíme voliče do čtyř kategorií, 18 až 29, pak 30 až 45, pak do šedesáti a pak nad, tak má Andrej Babiš v té skupině nejstarších voličů přes padesát procent. A to jsou velmi ukáznění voliči. Ti chodí volit.
Na druhé straně je tady velmi zajímavá skupina 18 až 29, jejíž účast není až tak ukázněná. V ní dvě třetiny voličů deklarují, že půjdou volit, ale nakonec přijde jen jedna třetina. Druhá třetina někam zmizí. Odjede na chalupy, na večírky a jinam. Nicméně právě tito lidé mohou rozhodnout volby a my na ně musíme apelovat, aby k volbám šli a volili. Oni totiž v té budoucnosti budou žít výrazně déle než my – někdejší aktéři sametové revoluce.
Psali jsme:
Když tihle mladí přijdou k volbám, jde asi o půl milionu lidí a zhruba deset procent z celkové volební účasti, tak naředí komunistické hlasy a komunisté se třicet let po listopadu 1989 poprvé nedostanou do Poslanecké sněmovny. Andrej Babiš tím ztratí jediného jasného koaličního partnera. A u toho bych moc chtěl být. To je jedna z mých nejsilnějších motivací v těchto volbách.
A jestli se mě ptáte, jak to nakonec dopadne, nabízím následující vizi: do Poslanecké sněmovny se dostanou jen čtyři uskupení. Babišovo ANO, Okamurovo SPD a obě koalice – liberální PirSTAN a konzervativní SPOLU. Vládu sestaví koalice koalic, ale nebude to hned. Čekají nás velmi složité časy.
V současnosti máte na Facebooku skoro každý den novou fotku. Lacina v bazénu, Lacina v parku, Lacina na ulici. Netrpíte narcismem?
Jsem lídrem parlamentní strany v Praze, tedy v jednom z nejlidnatějších krajů, na který je upřena největší pozornost médií. A voliči by mě měli znát. Když se podíváme do průzkumů, znalost mých partnerů v čele kandidátky Olgy Richterové a Jakuba Michálka je mnohem vyšší. Takže je v tom musím dohánět. Je to rozhodnutí vědomé, potřebuji být nyní vidět.
Ostatně kdyby chtěl někdo po politikovi, aby nebyl vidět a zůstal ve stínu, je to podobné, jako kdybyste chtěli po talentovaném fotbalistovi, aby nevyhrával zápasy, nechtěl dávat hodně gólů, nechtěl hrát první ligu, pak za nároďák a nakonec se dostat do Anglie do Premier League. Prostě jde o povolání, které může úspěšně dělat jen člověk, který se nebojí jít do souboje a má přirozenou ambici vyhrát a jít dál.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
