Kdyby Babiš odešel z vlády, ANO v ní zůstalo a on by místo ministrování až do voleb jezdil po Česku a dělal volební kampaň, ...Anketa
Postoj předsedy senátu Milana Štěcha senátoři označili za jeho osobní názor, nikoli za názor celého senátu. Prohlášení určené Číně podepsal spolu s dalšími nejvyššími ústavními činiteli poté, co se ministr kultury Daniel Herman setkal s dalajlámou při jeho návštěvě Prahy. Bylo v něm uvedeno, že šlo o soukromou aktivitu Hermana, která nic nemění na postoji české vlády k Číně. V prohlášení také politici zdůraznili, že Tibet považují za součást Čínské lidové republiky. Bylo to správné, když čtyři nejvyšší ústavní činitelé udělali něco, co není úplně obvyklé?
To souvisí se širšími ústavními otázkami, kdo tady určuje zahraniční politiku, kdo je za ni zodpovědný, kdo ji vykonává. A to je založeno v ústavě a zákonech. Prohlášení je určitou reakcí, odpovědí na oficiální jednání člena vlády, které vyvolalo potřebu vyjádřit, jaká je naše zahraniční politika. Zahraniční politika v realitě patří do výkonné činnosti, což náleží moci výkonné, tedy vládě. A kompetenční zákon určuje, kdo a za jaký resort je ve vládě zodpovědný, tím se brání tomu, aby různí ministři nezasahovali tím pádem protizákonně do kompetencí jiných ministrů. V kompetenčním zákonu se říká, že ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční vztahy včetně ekonomických, zajišťuje vztahy republiky k ostatním státům, mezinárodním organizacím a celou řadu dalších věcí, která do zahraniční politiky patří. Zahraniční politiku nemůže vytvářet každý, nemůže mít zahraniční politiku každý ministr, každé město nebo třeba jiné instituce, univerzity apod. Takže to, aby byla v mezinárodních vztazích čitelná pro partnery, je věcí ministerstva.
Pokud jde o koncepci zahraniční politiky, tím, kdo určuje, co má vláda dělat, jsou přirozeně obě komory parlamentu, které schvalují mezinárodní smlouvy, a prezident republiky se svými kompetencemi představuje zahraniční politiku navenek. Pokud vzniknou nejasnosti, je podle mne logické, že orgány, které za to odpovídají, se k tomu musely vyjádřit. Jinak bychom vypadali, že u nás máme chaos a že nevíme, kdo zahraniční politiku dělá. Něco jiného jsou soukromé vztahy a něco jiného je politika vlády. Říkám to proto, že v celé té současné diskusi se hovořilo o tom, jestli se na něčem ministři vzájemně dohodli. To ale není věc dohody, to je věc zákona. Žádná dohoda nemůže umožnit ministrům nebo jiné instituci porušit zákon. Vláda je přece vázána zákonem.
Ale když tedy budeme konkrétní, je porušením zahraniční politiky přijetí dalajlámy ministrem kultury? Vždyť nešlo o žádné oficiální státní jednání, o žádné podepsání dohod, závazků, prohlášení. Přece nemění zahraniční politiku státu, když člen vlády přijme na svém úřadu přítele bývalého prezidenta Václava Havla, kterého navíc přijímají i jiní státníci?
Já myslím, že právě nepřijímají. V Americe ani hlava státu, ani ministři. Jestli se někdo sejde s dalajlámou na nějaké konferenci jako soukromá osoba, je to něco jiného, než když ho přijme v rezidenci svého úřadu. Rozdíl je jednoznačný. Spojené státy vždycky velmi citlivě vnímaly význam symboliky v zahraničních vztazích stejně jako Velká Británie ve vztahu k představitelům Číny. Vzpomínám, jak začínalo postupné oteplování zahraničních vztahů, udělal v něm výrazný průlom prezident Nixon, začínalo se ping-pongovou diplomacií, nejdřív se navzájem přijímali sportovci ve stolním tenisu apod., takže symboly mají v zahraniční politice velký význam.
Slovenský prezident Andrej Kiska také přijal oficiálně dalajlámu, a to je reprezentant státu, ne jeden z mnoha ministrů…
Mám dojem, že to také vyvolalo nepříznivé reakce, ale to na věci nic nemění. Vím, že bylo publikováno, že to neučinil prezident Spojených států, a nevím o tom, že by tak učinily oficiální orgány Spojených států. Kdyby se ministr sešel s dalajlámou na Fóru 2000, asi by to nemohlo být vnímáno jako oficiální styk. Ale jednání na úrovni vlády oficiálním stykem je. Ale podstatné je něco jiného. Je to provázeno proklamacemi o svobodném Tibetu atd. Když jsem poslouchal dalajlámu v televizi, zdůrazňoval, že není představitelem politiky, ale že je jen představitelem určitého náboženského směru.
Ministr Daniel Herman také říkal, že dalajlámu přijal jako představitele významného duchovního směru, což mu náleží, protože do jeho resortu spadá agenda církví, tedy i duchovních věcí. Navíc jde přece o nositele Nobelovy ceny míru. Co je na tom špatného?
Nobelovu cenu míru dostal Arafat a další, nevím, jestli je to dostatečný argument. To je vždycky předmětem sporu. Vzpomínám si na to, že když se ještě za Mao Ce-tunga vytvářela Čínská lidová republika, že dalajláma spolu s pančhenlamou byli ve vrcholných funkcích Čínské lidové republiky, že byl v poradním shromáždění, to byl tehdejší parlament Číny, přímo s Mao Ce-tungem. Tehdy byl představitelem politiky, nikoli představitelem náboženství. Ale dalajláma teď sám říká, že se vzdal politických funkcí.
Psali jsme:
Koncepci zahraniční politiky podle ústavy, jak jste sám říkal, určují obě komory parlamentu. Není tedy podstatnější, že horní komora odsoudila prohlášení čtyř ústavních činitelů? A současně schválila ještě další usnesení, podle kterého mají všichni představitelé senátu při mezinárodních jednáních aktivně vystupovat na obranu lidských práv obyvatel Číny a Tibetu.
Politika jednotné Číny je politika, kterou uznává OSN, uznávalo ji Československo i Česká republika. Politika jednotné Číny je základem současných mezinárodních vztahů. Jestli se při návštěvě prezidenta Čínské lidové republiky, který je jinde vítaný, hlásají politická hesla o svobodném Tibetu, připadá mi to spíš jako pubertální výkřiky těch, kteří si vůbec neuvědomují důsledky kroků zahraniční politiky. Jestli se senát chce od politiky jednotné Číny distancovat, svědčí to o tom, že si sami vytváříme chaos ve své zahraniční politice.
Myslíte tedy, že krok senátu nebyl správný? Ale nebyla to jen logická odezva na nestandardní prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, které někteří kritici označili vůči Číně za devótní až ostudné?
Nestandardní bylo to, že ministr vlády oficiálně přijal dalajlámu a celý předchozí vývoj od návštěvy čínského prezidenta u nás vyvolával pochybnosti, máme-li jednotnou politiku shodnou s politikou Evropské unie a OSN, nebo nemáme.
Vy si skutečně myslíte, že přijetí dalajlámy ministrem může zpochybnit jednotnou politiku vůči Číně a že bylo kvůli tomu nutné, aby se nejvyšší představitelé státu od jednání jednoho ministra oficiálně distancovali?
Dalajláma je představitelem jednoho proudu lamaistického hnutí, a to ještě zdůrazňuji jednoho proudu, protože jiné kláštery v Tibetu měli své mluvčí. Neznám příklad z jiných států, že by jednotná politika vlády byla narušena takovýmto aktem. Pokud si pamatuji z kompetenčního zákona, nepatří do pravomoci ministra kultury, aby se zabýval náboženským hnutím v jiných státech. Suverenita našeho státu přece vychází z toho, že tady je nějaká územní výsost a asi těžko můžeme řešit náboženské směry někde jinde. Druhá je otázka lidských práv. Nejsem ekonom, nebudu posuzovat, jestli jsou prioritou ekonomické vztahy, jestli bez toho můžeme nebo nemůžeme být. Ale kdybychom mluvili o lidských právech, musíme si ujasnit, co lidská práva jsou. Zdroje poválečného pojetí lidských práv byly definovány v Atlantické chartě z roku 1941, kterou podepsali Roosevelt a Churchill a pak se k ní připojil Sovětský svaz. Tehdy tam bylo řečeno, co má v lidských právech být po válce prioritní, že to má být obnovení míru, že se má zabránit tomu, aby lidé nežili ve strachu a v nouzi a že k lidským právům patří právo národa rozhodnout o svém politickém uspořádání.
Ta koncepce ve všeobecné deklaraci byla potom v roce 1945 koncipována především s ohledem na evropské hodnoty. Když pak OSN svolala konferenci o lidských právech, kritizovala evropský pohled na lidská práva s tím, že existuje pluralita civilizací. Nikdo nemůže své pojetí lidských práv vnucovat jiným civilizacím. Navíc lidská práva procházejí určitým vývojem. Jak dlouho trvalo, než ve Spojených státech byla prosazena rovnoprávnost mezi černými a jinými občany. Když o tom Kongres rozhodl, nejvyšší soud to zpochybňoval a otroctví bylo hájeno právem na vlastnictví. Nebo jak dlouho trvalo v Evropě, než byla uznána rovnoprávnost mužů a žen. A v Tibetu byl na různých místech nejen hladomor, ale i otroctví. Měli bychom být schopni vnímat také určitý vývoj, jestli se v tom něco dělá nebo ne.
Pluralita kultur je významná. I když nejsem stoupencem multikulturalismu, vyznávám, že mají být vždycky práva platná pro nějakou skupinu lidí nebo určité státy a aby se uznávaly i jiné hodnotové systémy, které tady existují třeba tisíce let, stejně jako existuje naše evropská civilizace. Domnívám se, že na území státu se má prosazovat vlastní kultura a do té kultury, kterou si tam občané vytvořili, by neměli vstupovat jiní. Nemůžeme rozhodovat, jakou kulturu a hodnoty mají mít v jiných státech.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
