Co máme letošní rok za sebou? Jak hodnotit končící rok 2018?

Byl to rok, kdy ještě dobře fungovala ekonomika. Sice už nejsme na hodnotách k pěti procentům růstu, ale stále ještě rostla. Je na pováženou, zda se tím může chlubit současná vláda, ale v každém případě ekonomika umožňuje se chovat vstřícně vůči některým zájmovým sociálním skupinám ve společnosti. Takže bych řekl, že tento rok nebyl rokem zvyšování sociálního napětí ve společnosti. To je jeden závěr.

Druhý závěr je, že od loňských voleb pokračoval odpor těch, kdo nebyli spokojeni s volebním výsledkem a zejména s výsledkem povolebního vyjednávání. Pokud jde zejména o občany z velkých měst, ti se jaksi už seskupují kolem takzvaného antibabišovského bloku, což samozřejmě přispívá k polarizaci určitých nálad a názorů. Ale myslím, že to většinově společnost nerozhýbává. Spíše se jedná o záležitosti manifestace těchto postojů, nikoliv směřování společnosti do hlubší politické, neřkuli ústavní krize. To vůbec ne, koneckonců výsledky politických preferencí nasvědčují, že rozložení podpory je zhruba obdobné jako v roce 2017.

Často v poslední době v rozhovorech ptám, čím jsou protesty či odpor vůči Babišovi způsobeny? Jestli tím, že lidé nejsou schopni smířit se s výsledkem voleb, nebo tím, že si to Babišova politika plně zaslouží?

Myslím, že primárně se jedná o nespokojenost s volebním výsledkem a pochopitelně, když chceš psa bít, hůl si najdeš. Pochopitelně pracují s tímhle, ale občan to věděl už v době voleb. Tedy, že Andrej Babiš je oligarcha, to jsme věděli předtím. A že je nositelem rizika střetu zájmů – vždyť ten střet zájmů řešila i Sobotkova vláda – to nové není. O trestním stíhání kvůli Čapímu hnízdu také věděli už před volbami, rovněž nejde o novinku. Spor, zda byl či nebyl agentem StB, žádná novinka. Jedná se o používaný klacek a nikoliv o věc, která by byla pro rok 2018 signifikantní. Všechny tyto záležitosti jsou staršího data. Jsou problémem, ale při vědomí onoho problému volič volil a utvářelo se povolební složení parlamentní a vládní. Z tohoto pohledu je to spíše chronická záležitost než věc doznávající dynamiku a měnící poměry a nálady ve společnosti. Velká města jsou spíše vychýlena k pravicové opozici a venkov je spíše vůči tomu rezistentní.

Češi v tomto roce překročili určitou hranici, co je pro českého politika únosné, slyšela jsem v poslední době mnohokrát. Je to pravda a proč ta změna nastala?

Tím, co jsem řekl předtím. Neproměňují se preference a nálady ve společnosti, tak lze těžko hovořit o nějakém překročení hranice únosnosti. Faktem je, že ve srovnání s okolním světem jsme tak trochu za exoty, protože kolik zemí má trestně stíhaného premiéra, nebo řeší podobné problémy? Ale neseme to v uvozovkách statečně a nevede to k vnitrospolečenskému rozvalu, či dokonce krizi. Jde o chronickou záležitost, ale nikoliv o překročení vnitřního prahu. V očích ciziny a ve srovnání s jinými zeměmi charakter tamních problémů nedosahuje naší intenzity.

Babišovi oponenti říkají, že ekonomika funguje navzdory krokům současné vlády. Zároveň od odborníků přichází varování, že narazíme a současná vláda se na budoucí situaci nepřipravuje. Kdy narazíme? Čeká nás to příští rok?

Jestli můžeme mluvit o nárazu, vývoj může být poměrně pozvolný. Nemusí to být náraz. Nemusíme zopakovat šok z roku 2009, ale faktem je – což je statisticky doložitelné – že ekonomika vychládá a že veřejné finance se sice pohybují v určitém pohybu udržitelnosti, ale parametry už nejsou tak optimistické, jako byly například v loňském roce. Zároveň je pravda, že nejen co do vychládání ekonomiky, ale co do řešení některých strukturálních problémů nás čekají výzvy, kterým se budeme muset postavit.

Je to věc modernizace ekonomiky. Budeme muset čelit takzvané digitální ekonomii nebo, chcete-li, průmyslu 4.0, a to přináší nejen změny ve struktuře ekonomiky, ale i dělby práce, územní nebo mezinárodní dělby práce. Nepochybně budeme muset vyřešit budoucnost české energetiky, což je další významná výzva. Budeme muset zvládnout udržitelnost klíčových sociálních systémů, mám na mysli především penzijní systém, ale i veřejné zdravotnictví. To jsou věci, které vyžadují strategické přístupy, a řekněme si narovinu, že ten politický souboj tkví v jiné představě o této strategii v každém významném politickém směru. Takže předpokládám, že v dohledné budoucnosti se budeme muset těmito strategickými výzvami zabývat v daleko větší míře a řekněme propracovat se k nějakému rozhodnutí. To začne být aktuální už v druhé polovině volebního období, tedy v letech 2020 a 2021.