Nedávno vám vyšla kniha Fejsbuk, kde se prolíná několik rovin včetně politiky. Co vás k takovému konceptu přivedlo?

V jednu chvíli jsem měl na své poměry relativně dost času a takováhle věc čas určitě potřebuje, ostatně mi to trvalo rok. Měl jsem i tu chuť, kterou jsem měl tedy vždycky, ale pořád jsem si říkal, že ještě není ten čas, takže teď se to sešlo a říkal jsem si ´fajn, mám nějaký plán, pojedu do Ameriky, udělám tohleto, udělám támhleto´. A do toho napíšu formou vzpomínek to, co považuju za důležitý za těch minulých čtyřicet let. Říkal jsem si taky ´nejsi Churchill nebo Paroubek, abys psal paměti´, takže nakonec to je v tom bermudském trojúhelníku mezi pamětmi, žurnalistikou a nějakým osobním románem. Snažil jsem se to udělat zajímavější, aby v tom byla nějaká akce, nějaká story, protože přece jen ten novinář ve mně se dožadoval svého.

V knize poměrně dost píšete o Václavu Klausovi…

Chtěl bych říct, že tam píšu i hodně o Václavu Havlovi, protože to těžiště mé novinářské práce, taková ta hvězdná chvíle byla právě kolem revoluce, kde nejdřív byl absolutní dominantou Václav Havel a posléze byl za hvězdu Václav Klaus. A pak se to všechno změnilo do té podoby, kterou vidíme dneska.

V čem vidíte ten nepoměr mediálního referování o Klausovi a Havlovi? O tom prvním je často tendence psát špatně za každou cenu, u toho druhého jde prakticky pouze o vychvalování.