Co se to s naší zemí poslední týdny děje? Návštěva dalajlámy, prohlášení ústavních činitelů k Číně a jeho kritika, kauza Brady, demonstrace na Staroměstském náměstí, křik na příchozí na recepci na Hradě, výzvy k „týdnu občanského neklidu“… Co z toho všeho vyvozovat? Co tady koho trápí tak vážného? Lze říci, co je hybatelem této vzrušené doby?

Nenazval bych tuto dobu jako vzrušenou, ale spíše dekadentní s narušenými hodnotovými vzorci chování, které se snaží určovat a nevybíravě prosazovat ti, kteří se cítí být elitou národa. Mluvím o pražské kavárně, pravdoláskařích a sluníčkářích, k nimž se přidávají někteří umělci, ale i představitelé akademické obce a v této době i část politiků. Trápí je ztráta pokory a nezdravé pýchy, že oni jsou ti vyvolení, kteří jsou předurčení k tomu, aby určovali chod této společnosti, aby prosazovali jediný správný, tedy jejich, pohled na svět, a konečně aby oni rozhodovali, co je dobré a co je špatné, a předepisovali většině, co si má myslet. Jejich společným jmenovatelem, tedy jednoticím prvkem, je nejdemokratičtější možná metoda výsledkem první přímé volby prezidenta republiky Miloše Zemana.

Miloše Zemana přinesli na Staroměstské náměstí znázorněného jako exkrement. Jistá část společnosti ho velmi nenávidí. Zaslouží si to prezident? Přetáhl strunu on, nebo jeho odpůrci? Může se stát, že v příštích týdnech přerostou protesty proti němu, zahrnující i zmíněné pokřikování před Hradem, ve fyzické násilí? A nehrozí, že se proberou i Zemanovi příznivci a pojmou obranu prezidenta poněkud ostřeji? Jak zabránit takovému scénáři?