První otázka se týká výročí 600 let od upálení Mistra Jana Husa. Řada lidí, a to nejen z církve,  se na něj upírá jako na vzor, ale z druhé strany zas až tak moc podle jeho odkazu nejedná. Co na to říkáte, že něco jiného kážou a něco jiného konají?

To říkáte, jako kdybyste byl Hus… On tohle hlásal. V tom byl důsledný, protože také hlásal, že nehodný kněz vlastně nemá vyšší pověření, že není hoden a dokonce ani oprávněn. Což v té době, kdy to bylo obráceně, protože církev byla hodně prohnilá, koneckonců v Kostnici mezi řadou těch prelátů a vysokých hodnostářů byli mnozí, kteří nežili čistě. Což tedy věděli, a to bylo pro ně píchnutí do vosího hnízda.

Řada jeho výroků o pravdě, když to končí braní pravdy až do smrti, tak to se nerado slyší. Ono, když nic nehrozí, mluvit pravdu docela jde, to je únosné. Pokud jde o církevní poměr k Husovi, sto roků po něm přišel Luther, byla reformace a katolická církev do poslední doby byla nestravitelná. Katolická církev dnes uznává Husa jako morální vzor, ale teologicky se pořád ještě nehodí. Jenže věrouka, to je věc sporná, protože je tu velká rozmanitost a pak se to mění. Věrouka, to je učit víře, a to je dost těžká věc. Já mám doma kompendium katolické církve, to je několik set bodů, ale víra je něco jiného, než se řídit podle těchto bodů, to je určitý návod nebo jakési, řekněme, lešení, ale Boží stavba je něco jiného.

Má Husův odkaz po těch šesti stovkách let i dnešním lidem co říci?

Jistě že! Tady bylo takové heslo, že pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. No to ano, ale pravda sama to neudělá, to musíme dělat my. Když jsou potíže, tak to je znamení, že se koná dobře.