Dost mě překvapil rozhovor, který pro web Czdefence vedl před několika dny Jan Zilvar s ministrem obrany Jaromírem Zůnou. Jak zapůsobil na vás?

Velmi rád jsem si jej poslechl, některé věci mne dosti překvapily, některé méně, některé pro mne překvapením nejsou. Co hlavně překvapilo vás?

Skutečnost, že při našem vstupu do NATO u nás jednoznačně převládla koncepce jakési expediční vojenské síly, vysílané na velké vzdálenosti, přičemž tuto koncepci prosazovalo nejen vedení NATO, ale také vedení Evropské unie. NATO původně požadovalo schopnost zásahu na 1 500 až 2 500, EU požadavek zvýšila na 6 000 kilometrů. Takže naše armáda byla budována pouze podle požadavků NATO a EU, fakticky pro jakési hašení problémů v postkoloniálních oblastech bývalých evropských mocností.

Co vás na tom překvapuje?

Stále se mluví o tom, že naše armáda je podfinancována. Nejspíš to nebude tak horké, když byla asi dvacet let budována podle požadavků a pod dohledem vedení NATO a EU...

Víte, ono to souvisí s jedním z našich dávných dialogů, když jsem vám na konkrétních životopisech ukázal, že posledními náčelníky generálního štábu, hodnými této funkce, byli generálové Šedivý (do 2002) a Štefka (2002 až 2007), zkušení trupiéři s odborným vzděláním a rozmanitou velitelskou praxí. Po nich do této funkce nastupovali elektrotechnici, policisté či výsadkáři, většinou s velitelskou praxí na úrovni bývalého praporu či méně. Těmto lidem zcela chyběla zkušenost s normálním armádním prostředím, neboť se pohybovali mezi „speciály“ různého druhu.

Když spojíte tyto dva klíčové prvky – alianční požadavek na exkluzivní expedičáky a nejvyšší velení z prostředí speciálů – nemůže z toho nic dobrého pro armádu vylézt. Ani ze zahraničí, ani z nejvyššího domácího velení nepřicházely prakticky žádné impulzy pro koncepční výstavbu standardních ozbrojených sil. Politikům tato situace v minulosti vcelku vyhovovala, na drobné expediční síly se nějaké finance našly, alianční páníček byl spokojený a vše ostatní mohlo být ukradené (nezřídka i doslova).

Ministr Zůna prohlásil, že pro tuto vládu je prioritní článek 3 alianční smlouvy týkající se vlastní obranné síly...

Pokud se toto předsevzetí vládě podaří, bude to za oněch více než sto let existence naší armády vítaná změna. Za ono století byla totiž armáda minimálně patnáct let budována podle potřeb francouzských, přes pět let podle potřeb německých (vládní vojsko), téměř čtyřicet let podle potřeb sovětských a nyní přes 20 let podle potřeb aliančních. Ohled na domácí priority tak byl vlastně brán pouze v 30. letech (zde za předpokladu spojenecké spolupráce), v druhé polovině 40. let (opětovně za předpokladu spojenecké spolupráce) a nakonec v letech devadesátých. Trochu málo, uvědomíme-li si, jaké finanční oběti naši daňoví poplatníci přinesli a jak velice neefektivní náklady to z hlediska dosažených cílů ve svém výsledku po celou dobu byly.

Opakování je matkou moudrosti, takže asi neuškodí, když si ono budování naší armády pro potřeby zájmů zahraničních zemí zopakujeme. Jak to bylo s oněmi francouzskými požadavky?

Bez ohledu na skutečnost, že akceptování budoucí samostatnosti ze strany vítězné válečné aliance vycházelo z vítězných akcí československých zahraničních jednotek, hlavně tedy na magistrále v létě 1918, političtí představitelé nového státu chtěli standardní ozbrojené složky zlikvidovat. Jen příchod francouzské vojenské mise na počátku roku 1919 zabránil tomu, aby naše armáda byla nahrazena milicí údajně švýcarského typu. Francouzi k nám ale nepřicházeli jako spasitelé. Od samého počátku se zaměřili na jediný úkol, vybudovat na našem území dostatečně silnou armádu, jež by v případě francouzsko-německého konfliktu vpadla Němcům do zad. Ještě v létě 1919, kdy naši vojáci přímo v boji řešili, zda se území východně od Moravy stane Slovenskem, či zda zůstane Félvidékem, část francouzských důstojníků zpracovávala operační plány na naše vojenské útoky do Bavorska či Saska.

Francouzské zájmy se neomezovaly jen na přímé vojenské nasazení, ale i na vyzbrojení francouzskými zbraněmi. Zatímco letectvo bylo francouzskými stíhačkami vyzbrojeno až do poloviny 20. let, snaha vnutit nám dělostřeleckou výzbroj skončila – při srovnání kvality s výrobky plzeňské Škodovky – pro Francouze katastrofálně. Úzké vojenské napojení Československa na Francii zůstalo zachováno až do hořkého konce na podzim 1938. Do poloviny 20. let stál v čele tehdejšího hlavního štábu francouzský generál, Francouzi řídili naše vojenské školství až do 30. let. Po celé meziválečné období se v Praze nacházela vojenská mise, která minimálně čtyřikrát do roka podávala do Paříže detailní informace o naší armádě, její výzbroji a velitelském sboru.

Tuto informaci máte odkud?

Měl jsem možnost si všechny tyto zprávy prostudovat, neboť se ve francouzském vojenském archivu zachovaly. Lze důvodně předpokládat, že informace podobného druhu byly posílány také do Moskvy. Ostatně měl jsem v rukou materiály ze zasedání našeho ministerského kolegia z 50. let, přičemž téměř všechny projednávané dokumenty měly ve složkách přiloženu také verzi v ruštině.

Francouzi tedy řídili či ovlivňovali naši armádu téměř dvě desetiletí, Sověti pak čtyři desetiletí. Pokud byste měl jejich působení srovnat, k čemu byste dospěl?

Z hlediska velmocenských zájmů se Paříž od Moskvy ve svých cílech nijak nelišila. Pro Francouze jsme představovali (spolu s Polskem) důležitého spojence, jenž je měl v případě vojenského konfliktu zaštítit podobným způsobem, jak to udělalo Rusko v létě a na podzim 1914, když německý útok ohrožoval Paříž. Pro Sověty jsme představovali rozsáhlé předpolí, jež mělo do určité míry vyčerpat síly případného útočníka ze západu a získat čas a prostor pro soustředění hlavních sovětských sil, případně být předmostím, z něhož mohl být hned na počátku veden překvapivý sovětský útok. Tak či tak, byli jsme v první řadě prostorem, kde měly být nasazeny a hlavně spotřebovány hlavní zbraňové systémy případného nepřítele. V obou případech jsme měli být spotřebováni, aby náš hegemon získal čas a oslabil nepřátelskou vojenskou sílu.

Pokud bychom srovnali nás a Polsko, tak je zajímavé, že na počátku 20. let ovládali Francouzi naši armádu podobně, jako Sověti polskou armádu počátkem 50. let, tedy nasazením vlastních generálů do systému vojenského velení podřízeného menšího spojence, kdežto u nás se od 50. let spokojili s účastí vlastních generálů v kolektivních řídicích strukturách (kolegium ministra, vojenské rady okruhů a podobně). Tak absolutní velitelskou podřízenost, v jaké se nacházela naše armáda koncem roku 1919, se nikdy v budoucnu neopakovala – tehdy stáli francouzští generálové v čele dvou ze čtyř zemských vojenských velitelství a veleli šesti z dvanácti divizí. Kromě toho zastávali funkce náčelníka a jednoho ze dvou zástupců náčelníka hlavního štábu, jejich důstojníci samozřejmě drželi řídicí pozice ve všech vyšších štábech podřízených velení francouzských generálů.

Jak to bylo s dodávkami zbraní, již jste zmínil rozdíly mezi Francouzi dodanými děly a stíhacími letouny. Zdá se, že francouzskému vyzbrojovacímu tlaku jsme dokázali bez problémů odolat...

Nebylo to sice tak jednoduché, ale vcelku máte pravdu. Nejlépe to je asi patrné na výzbroji naší armády na konci léta 1938, těsně před vypuknutím sudetské krize. Pouze u dvou zbraňových systémů – 20mm velkých kulometů proti letadlům vzor 36 a bombardovacích letounů B 71 – jsme se spoléhali na přímé nákupy v zahraničí, a to pouze z toho důvodu, že dohodnutá licenční výroba ještě nebyla připravena tyto dodávky zabezpečit.

Veškerá ostatní výzbroj a výstroj byla buď domácí konstrukce i výroby, nebo cizí konstrukce a vlastní licenční výroby. Minimálně tři čtvrtiny zbraňových systémů byly domácí konstrukce i výroby a asi pětina byla u nás vyráběna licenčně. Nemluvě o tom, že našimi zbraněmi byly v té době v nikoli malé míře vyzbrojeny další evropské armády.

Jaká byla situace ve vojenské výzbroji v 50. letech? Sověti se asi tak snadno odbýt nedali...

Je třeba si uvědomit, že kontinuita našeho zbrojního průmyslu byla německou okupací a začleněním do jejich ekonomiky výrazně přerušena, hlavně od nás zmizel vývoj moderních zbraňových systémů, jenž byl během 2. světové války překotný. Přesto byly v druhé polovině 40. let snahy o konstrukci a výrobu nejmodernějších zbraňových systémů včetně letounů s proudovými motory. Na jaře 1950 však přišel jednoznačný sovětský požadavek, jenž měl svůj personální projev v nahrazení ministra Ludvíka Svobody přímým stranickým exponentem Alexejem Čepičkou.

Kvůli striktnímu příkazu z Moskvy vybudovat v době dvou až tří let armádu podle sovětského vzoru a připravenou na vstup do vojenského konfliktu, jenž byl v průběhu roku 1950 tlumočen několikrát, nebylo možné provádět žádné zbrojní experimenty a valná část zbraní se měla vyrábět podle sovětských licencí. Je zajímavé, že kvalita oněch licenčních zbraní byla dosti různorodá. U letectva jsme dostali licenční podklady pro výrobu stíhacího letounu MiG-15, jenž byl v té době řazen mezi světovou špičku. U tankové techniky se u nás začal licenčně vyrábět střední tank T-34/85, jehož výrobu sami Sověti zastavili v roce 1947, a přitom již sériově vyráběli tank T-54 (u nás se začal licenčně vyrábět až v roce 1957).

Můžete tento rozdíl nějak vysvětlit?

Mám takovou ideu. Moskva se od konce čtyřicátých let obávala hlavně leteckých úderů na sovětské území, protože převahou v pozemních silách si byla celkem jista. Navíc v té době nabízely letouny jedinou možnost přepravy atomových zbraní nad nepřátelské území. Předání moderních stíhacích letounů k licenční výrobě v Československu a Polsku mohlo některé problémy řešit. Letecké trasy ze západní Evropy na východ vedly většinou přes tyto dva státy, jejich vojenská letectva by tak dokázala v případě vojenského konfliktu určitou část nepřátelského letectva, směřujícího na sovětské cíle, eliminovat.

Naše stíhací letectvo rozhodně nebylo malou silou. V roce 1955 čítalo pět divizí po třech plucích, přičemž každý pluk měl mít tabulkově přes padesát stíhacích letadel. Tabulky nebyly stoprocentně naplněny, ale jen v Československu bylo v onom roce 1955 k dispozici přes 600 stíhacích letadel, jež mohla proti předpokládaným hromadným náletům znatelně uspět. Sovětské stíhací jednotky ve vícero evropských zemích, československé a polské letectvo, to vše činilo onen klíčový západní operační směr pro Moskvu vcelku bezpečný. Navíc jej zabezpečovalo téměř ze dvou třetin československé a polské letectvo, vyzbrojené sice letouny sovětské konstrukce, ale postavenými v domácích továrnách za peníze československých a polských daňových poplatníků.

Takže Československo, Polsko, případně Maďarsko a Rumunsko tvořily od 50. let jakousi pomyslnou zeď, chránící sovětské území na nejohroženějším směru?

Myslím, že to dobře chápete. Ostatně z toho důvodu byla také vytvořena organizace Varšavské smlouvy. Na jedné straně její hegemon prováděl celkové odstrašení případného protivníka, na straně druhé, pokud by odstrašení selhalo a ke konfliktu došlo, ony satelity kryly území hegemona na onom nejnebezpečnějším směru na evropském kontinentu.

Budu teď uvažovat trochu kacířsky. Neopakuje se nám nyní situace, ovšem s přepólováním východ – západ?

Proč byste uvažoval kacířsky, situace je prostě taková. Rozšíření organizace Severoatlantické smlouvy směrem na východ mělo obdobné důvody. Západní mocnosti poskytly odstrašení, ovšem pokud by přestalo fungovat, východní státy znamenají výrazné posunutí případného bojiště na východ, což by mohlo omezit zničující prvky možného vojenského střetu na územích západních mocností. To je prostě evropská geografie. Ta se ani v případě přepólovaných vojenských koalic nemění.

Na začátku jste zmínil, že nový ministr obrany Zůna hovořil o nutnosti zaměřit se na článek 3 smlouvy...

Podívejte, když si projdete odborný vojenský tisk za poslední čtvrtstoletí, zjistíte, že Jaromír Zůna patřil mezi významné autory prezentující širší veřejnosti koncepční náhledy ohledně zvyšování naší obranyschopnosti. Tyto články jsou však jen vrcholem ledovce, jenž je tvořen tisíci stran odborných pojednání, analýz a dalších materiálů nacházejících se v utajovaném režimu. Domnívám se, že máme docela štěstí, že funkci ministra převzal respektovaný odborník mající bohaté zkušenosti s postupy plánování, oponování a prosazování vojenských koncepcí.

Po velmi dlouhé době snad máme v čele resortu člověka, který problematice velmi dobře rozumí a zvládá ji po teoretické i praktické stránce, nikoli politickou rychlokvašku, jejíž hlavní snahou bylo propagovat vlastní osobu v pozici ležícího střelce a v usilovné snaze, aby se pozadí vešlo do záběru.

Jak ale chápat jeho prohlášení, že obranyschopnost nestojí pouze na nějakých procentech?

Přesně tak, jak to řekl, protože to je pravda. Každý, kdo jen trochu přičichl k problematice vojenských zakázek, musel zaznamenat poněkud neblahý odér nelogičností, nekoncepčností, živelností a možná i korupce, polními kuchyněmi počínaje a letouny konče. Po ministerských časech, kdy se nejprve platilo, a teprve poté uvažovalo proč, by mohla nastat doba, kdy se nejprve bude uvažovat, a teprve poté platit.