Pojďme se podívat na „třetí válku v Zálivu“ optikou čistě popisné vojenské analýzy. Jak úspěšně americko-izraelské síly postupují?
Pokud se na konflikt podíváme čistě optikou popisné vojenské analýzy, pak je potřeba sledovat několik základních oblastí: vzdušnou převahu, technologickou převahu, schopnost zasahovat strategické cíle a schopnost protivníka reagovat.
Je vám líto, že Václav Moravec končí v České televizi?Anketa
V první fázi konfliktu mají americko-izraelské síly výhodu především ve vzdušné a technologické doméně. Kombinace amerických průzkumných systémů, satelitního sledování, bezpilotních prostředků a přesně naváděné munice umožňuje údery na vybrané cíle hluboko na území Íránu. Cílem takových operací bývá infrastruktura spojená s raketovými silami, sklady zbraní, komunikační uzly nebo vojenská letiště. Schopnost zasáhnout tyto cíle na velkou vzdálenost je klíčovou výhodou moderních armád.
Druhou důležitou oblastí je protivzdušná a protiraketová obrana. Izrael má dlouhodobě velmi rozvinutý systém vícevrstvé obrany, který je navržený právě proti raketám a dronům. Ten dokáže část útoků zachytit a omezit jejich dopad na civilní infrastrukturu. Podpora ze strany USA navíc přináší další kapacity – zejména radarové systémy, námořní prostředky a logistickou podporu.
Na druhé straně je ale potřeba počítat s tím, že Írán má jinou vojenskou strategii. Neopírá se tolik o klasickou vzdušnou převahu, ale spíše o asymetrické nástroje: rozsáhlý arzenál balistických raket, drony, síť spojeneckých milicí v regionu a schopnost vést dlouhodobý konflikt s rozptýlenou infrastrukturou. To znamená, že i při technologické převaze protivníka může být konflikt zdlouhavý a obtížně rozhodnutelný.
Z čistě analytického hlediska tedy platí, že americko-izraelské síly by pravděpodobně dominovaly v oblasti přesných úderů, průzkumu a kontroly vzdušného prostoru. To však automaticky neznamená rychlé strategické vítězství. Konflikty tohoto typu se často přesouvají do dlouhodobé fáze, kde hrají roli ekonomická odolnost, regionální politika a schopnost udržet vojenské tempo. Jinými slovy: krátkodobá vojenská převaha v technologii a vzduchu může být výrazná, ale konečný výsledek bude vždy záviset na tom, jak dlouho bude konflikt trvat a jak by se do něj zapojili další aktéři v regionu.
Není od věci zmínit, že je od začátku konfliktu vidět značná komunikační nejednotnost: vláda mluví o operaci bez jasného časového horizontu (v řádu dní, týdnů, měsíců až déle) a teprve po zhruba týdnu bojů se otevřeně řeší zvýšení produkce zbrojního průmyslu pro delší konflikt. Hned na začátku útoků zazněla politická výzva íránským občanům, aby vyšli do ulic a převzali vládu. To kontrastuje s pozdějšími rozpory v americké rétorice: prezident Donald Trump otevřeně mluví o změně režimu, a dokonce o vlivu na výběr budoucího íránského lídra, zatímco ministr obrany Pete Hegseth opakovaně tvrdí, že operace není válkou za změnu režimu a nemá být dlouhodobým „nation-buildingem“.
Psali jsme:
Mají Američané a Izraelci schopnost spolehlivě zničit i ty íránské vojenské instalace, které jsou opravdu hluboko v podzemí?
Není na to úplně jednoduchá odpověď. Moderní armády sice disponují velmi silnými zbraněmi určenými právě k ničení bunkrů, ale ani ty nedávají stoprocentní jistotu. Írán totiž některé své klíčové objekty vybudoval hluboko ve skalních masivech, často desítky metrů pod povrchem. Nejznámějším příkladem je zařízení Fordow Fuel Enrichment Plant (Fordo), které je podle odhadů ukryto přibližně 80–90 metrů pod horou. Takové komplexy jsou navíc chráněny několika vrstvami železobetonu, mají tunelové systémy, více vstupů a záložní infrastrukturu. Smyslem je právě to, aby ani velmi přesné letecké bombardování nedokázalo zařízení zcela zničit.
Pro útok na podobné cíle existují speciální, tzv. protibunkrové bomby. Nejvýkonnější z nich je americká GBU-57 MOP – Massive Ordnance Penetrator, která váží asi 13 tun a je schopná pronikat hluboko do zeminy nebo silných betonových konstrukcí, prý až do 60 m. Nést ji mohou strategické bombardéry Northrop B-2 Spirit. Kromě ní existují i lehčí, menší protibunkrové pumy, například GBU-28 nebo BLU-109, které mohou nést stíhací letouny jako F-15 Eagle nebo F-35 Lightning II., ale jejich průniková hloubka je podstatně nižší než u MOP. Izrael má některé z těchto zbraní k dispozici, ale ty úplně nejsilnější jsou prakticky jen v arzenálu USA.
Určitou představu o skutečné účinnosti podobných útoků dal loňský vývoj. V noci 21. června 2025 provedly Spojené státy úder na tři íránská jaderná zařízení – Ford, Natanz a Isfahán. Bombardéry shodily čtrnáct protibunkrových bomb GBU-57 MOP a z ponorek byly odpáleny střely Tomahawk. Prezident Donald Trump poté prohlásil, že íránský jaderný problém byl „vyřešen“ a zařízení byla zničena. Pozdější analýzy zpravodajských služeb však naznačily, že realita byla složitější. Útok sice poškodil povrchovou infrastrukturu a některé vstupy do podzemních částí, ale hlavní podzemní haly pravděpodobně zcela zničeny nebyly a program byl spíše jen zpomalen. Právě v tom spočívá hlavní problém. Moderní protibunkrové bomby dokážou způsobit velké škody, ale u extrémně hlubokých zařízení je jejich účinek nejistý. Navíc íránská infrastruktura je rozptýlená, má více tunelů a některé technologie lze relativně rychle přesunout nebo obnovit. Shrnuto jednoduše: USA i Izrael mají prostředky, které mohou íránská podzemní zařízení vážně poškodit nebo dočasně vyřadit. Stoprocentní jistota jejich úplného zničení ale neexistuje. Proto vojenské analýzy často uvádějí, že podobné údery většinou jaderný program protivníka zpomalí o měsíce či roky, ale nemusejí ho definitivně ukončit.
Psali jsme:
Ve veřejné debatě cítím strach z toho, že právě teď Íránci finalizují obohacování uranu na 90 procent a budou mít jadernou zbraň. Je tento strach oprávněný?
Strach z toho, že Írán brzy získá jadernou zbraň, se ve veřejné debatě objevuje už desítky let. Otázka je, nakolik je oprávněný. Faktem je, že Írán dnes obohacuje uran zhruba na 60 %, což je technicky už velmi blízko k tzv. zbrojní úrovni kolem 90 %. A právě proto někteří odborníci říkají, že už nejde o otázku „jestli“, ale spíše „kdy“. Přechod z 60 na 90 % je totiž technologicky mnohem jednodušší než cesta od přírodního uranu k prvním vyšším stupňům obohacení.
Na druhou stranu je dobré si připomenout, že podobná varování slýcháváme už velmi dlouho. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu například opakovaně tvrdil, že Írán je jen „pár týdnů“ nebo „pár dní“ od jaderné bomby – v roce 1995, 2006, 2012, 2015, 2018 a znovu i v posledních letech. Když to člověk sleduje s odstupem, působí to skoro jako starý vtip: Írán je podle těchto prohlášení „pár týdnů od bomby“ už dobrých třicet let.
Realita je složitější. Samotné obohacení uranu na 90 % ještě automaticky neznamená hotovou jadernou zbraň. Je potřeba zvládnout také konstrukci nálože, miniaturizaci, testování a systém dopravy – například balistickou raketu, kterou již Írán má, např. Khorramashahr 4. Pravdou je, že čím více vysoce obohaceného materiálu jakákoli země má, tím rychleji může případnou zbraň dokončit. Stručně řečeno: obavy úplně neopodstatněné nejsou, protože technologický pokrok Íránu je reálný. Zároveň ale historie ukazuje, že politická prohlášení o „bezprostřední“ hrozbě se často opakují už mnoho let. Skutečná otázka není jen, kdy by Írán mohl mít bombu, ale také, zda se k jejímu finálnímu sestavení vůbec politicky rozhodne. Za současné situace platí, jestli se k tomu vůbec někdy dostane. Zároveň platí, a režim v Íránu si toho je dobře vědom, že ten stát, který již jaderné zbraně vlastní, má „klid“. Írán chce mít klid od Izraele a není se čemu divit, že je Izrael neklidný, že by Írán měl mít jadernou zbraň.
Umíte si představit extrémní scénář jaderného úderu na Tel Aviv? To si asi raději nepředstavovat...
Chápu, že se obyvatelé Izraele bojí, mají strach. Kvůli své minulosti – holocaustu... a kvůli tomu, že už od útlého věku jim je do hlavy vštěpován pocit ohrožení a potřeba mu čelit. Strach je totiž nejlepší ovladač.
Čistě hypoteticky, kdyby k úderu došlo, což si nemyslím, tak by to byl okamžik, který by změnil svět během několika minut. Tel Aviv je hustě obydlené město, ekonomické i kulturní centrum Izraele. Jaderný výbuch by znamenal obrovské množství obětí, kolaps zdravotního systému a humanitární katastrofu, jakou region nikdy nezažil. Desítky let budovaná infrastruktura by byla zničena během okamžiku. Ale dopad by nebyl jen místní. Takový útok by téměř jistě spustil masivní mezinárodní reakci. Izrael dlouhodobě dává najevo, že existuje červená linie, za kterou by následovala tvrdá odveta. To by mohlo vést k rychlé eskalaci konfliktu na Blízkém východě a vtáhnout do něj velké mocnosti. Riziko širší jaderné konfrontace by dramaticky vzrostlo. Vedle vojenské roviny by přišel i šok psychologický a civilizační. Pro zemi, jejíž identita je silně ovlivněna historickou zkušeností s holocaustem, by to bylo trauma srovnatelné s nejtemnějšími momenty její historie. A právě proto většina států – i těch, které spolu jinak soupeří – dělá všechno pro to, aby se podobný scénář nikdy nestal. Jaderné zbraně nejsou jen silnější bomby. Jsou to zbraně, které mění pravidla hry pro celý svět. Proto se o nich často mluví spíš jako o prostředku odstrašení než o něčem, co by někdo opravdu chtěl použít. Doufám, že to tak zůstane.
Z hlediska rozvinutí plné konvenční války považujete za vyloučené „boots on the ground“ čili americké pozemní síly v Íránu?
Možnost, že by Spojené státy nasadily pozemní jednotky v Íránu („boots on the ground“), nelze úplně vyloučit, ale v současné situaci je to považováno za krajní a velmi riskantní variantu. Írán je velká země s více než 80 miliony obyvatel, silnou armádou a vlivnými Islámskými revolučními gardami, jejichž součástí jsou elitní jednotky Quds. Přímá invaze by byla logisticky i politicky mnohem náročnější než operace v Iráku nebo Afghánistánu. Myslím si, že co do ztrát by šlo o nejnáročnější operaci od dob operace ve Vietnamu.
Zpočátku se však v některých politických kruzích počítalo s mnohem rychlejším scénářem – s rychlým oslabením režimu a jeho vnitřním kolapsem. Proto se objevily výzvy směrem k íránským občanům, aby povstali, a zároveň se aktivizoval exilový princ Rezá Pahlaví, který vystupuje jako symbol možné změny režimu, i když fakticky nemá právní nárok na trůn. Realita ale zatím ukazuje, že režim má stále silnou mocenskou oporu právě v armádě a revolučních gardách. K celé situaci přispívají i rozporuplná politická vyjádření. Donald Trump v různých momentech hovořil o rychlém konci konfliktu – někdy v horizontu čtyř týdnů, jindy sta dní nebo „do podzimu“, a zároveň zmiňoval i možnost svržení režimu nebo jeho nesvrhnutí. Tyto rozdílné signály ukazují, že strategie není úplně jednotná. Někteří analytici to označují jako zpravodajskou hru. S tím si dovolím nesouhlasit, jelikož je očividné, že ani v úzkém okolí Trumpa aktéři netuší, co jejich vůdce vypustí nečekaně z úst. Pak to mediálně musejí tzv. žehlit.
Případná pozemní operace by v praxi téměř jistě nepřišla jako první krok. Pravděpodobnější by byl postup přes regionální „proxy“ síly – například kurdské skupiny nebo tlak z dalších směrů. V poslední době se také objevily informace o incidentech a provokacích v Ázerbájdžánu (false-flag), které jsou snahou zatáhnout tuto zemi do širšího konfliktu a otevřít druhou frontu proti Íránu. Cílem takových kroků by bylo především oslabit íránské ozbrojené síly a revoluční gardy, tedy hlavní pilíř režimu. Otázkou ale je, jak reálný by takový scénář byl. Írán má v regionu silné postavení, rozsáhlou síť spojenců a velkou armádu. Podobný postup by nemusel přinést rychlý výsledek. Teprve pokud by se podařilo výrazně oslabit íránské vojenské struktury, mohla by se teoreticky objevit varianta americké pozemní operace – což ostatně Trump nikdy úplně nevyloučil.
Celkově ale platí, že konflikt je živý proces, který se rychle mění, vyvíjí. Situace se už několikrát radikálně posunula a dnes se hraje jen o to, kdo déle vydrží, což zmiňuji jako variantu od začátku konfliktu.
Psali jsme:
Jaké konvenční vyústění války si vůbec představit? Jak resilientní íránské síly jsou?
Pokud bychom si měli představit čistě konvenční vyústění války, je potřeba začít nepříjemným, ale realistickým faktem: Írán takovou válku vojensky vyhrát nemůže. Rozdíl v technologiích, letectvu, průzkumu i přesných zbraních mezi Íránem a potenciální koalicí vedenou USA je obrovský. Kdo tvrdí opak, ten prostě ignoruje realitu moderní války.
To ale neznamená, že Írán musí nutně prohrát tzv. na hlavu. Právě v tom spočívá jeho strategie. Íránské ozbrojené síly jsou stavěny také na odolnost, ne jenom na „pouhé“ klasické vítězství na bojišti. Může se z části opřít o Íránem podporované spojence, jako jsou Hizballáh v Libanonu, Hamás v Pásmu Gazy nebo na západním břehu Jordánu, Hutíové v Jemenu. V posledních dnech se skloňuje zpravodajská výpomoc ze strany RF, kdy se americký prezident úspěšně vyhýbá odpovědi na tuto otázku.
Silnou kartou Íránu je schopnost zasahovat ekonomická centra regionu – především energetickou infrastrukturu, přístavy nebo ropná zařízení v zemích Perského zálivu. Takové údery se velmi rychle promítají do cen ropy, burz a světových trhů. Jakmile se začnou třást energetika a finance, tlak se přenese i na vlády států, které konflikt vedou, a nejen na ty. Tím se obloukem vracíme k podstatě celé strategie: kdo vydrží déle. Írán ví, že vojensky dominovat nedokáže, proto hraje na prodloužení konfliktu a zvyšování jeho ceny pro protivníka. Jinými slovy – nevyhrát, ale ne-prohrát se vztyčenou hlavou. Čím déle konflikt trvá, tím více roste ekonomický a politický tlak na všechny zúčastněné. A právě na tuto strunu Írán hraje. Jinou realistickou možnost v konvenční válce totiž nemá.
Co znamená konflikt pro Ukrajinu? Na jednu stranu dochází k prioritizaci íránské války ozbrojenými silami USA i politickou reprezentací, ale zároveň má Rusko Íráncům vojensky pomáhat. Což by prezidenta Trumpa mohlo naštvat.
Pro Ukrajinu znamená nový velký konflikt na Blízkém východě především posun priorit ve světové politice. Jednoduše řečeno – válka na Ukrajině se v mnoha debatách posunula na druhou kolej. Pozornost médií, diplomatů i části vojenských kapacit se přesouvá jinam. To má pro Kyjev několik nepříjemných důsledků. Jednak se komplikuje politická podpora a zároveň se objevují napětí se sousedy. Ukrajina se dostala do sporu s Maďarskem, Slovenskem kvůli tranzitu ropy ropovodem Družba. Další napětí vzniklo mezi Kyjevem a Budapeští i kvůli zadržení některých ukrajinských občanů v Maďarsku a jejich následnému vyhoštění…
Z geopolitického hlediska z nové situace paradoxně těží Rusko. Rusko profituje z růstu cen ropy a plynu na světových trzích, což posiluje jeho příjmy z exportu. Zároveň se objevují informace o uvolnění některých omezení na dovoz ruské ropy například do Indie. Neméně důležitý je i psychologický efekt – mezinárodní pozornost se částečně přesouvá z Ukrajiny jinam. Stručně řečeno: pro Ukrajinu znamená nový konflikt hlavně oslabení priorit v globální agendě. Válka pokračuje, ale svět se mezitím začíná zabývat jinými krizemi. A právě z toho se Rusko snaží politicky i ekonomicky těžit.
Kam to vlastně na Ukrajině vojensky směřuje?
Debata o tom, kam válka na Ukrajině směřuje, je dnes mnohem otevřenější než před dvěma lety. Zatímco v roce 2022 se často mluvilo o úplném vítězství, tak dnes stále více těch samých analytiků připouští, že konflikt může skončit kompromisem, který bude bolestivý pro Ukrajinu.
V médiích se objevila zpráva, že ukrajinská armáda získala po dlouhé době více území, než ztratila. Což vyvolalo opět vlnu pozitivních „mírových“ nálad ve smyslu, Rusku se neustupuje, je to na dobré cestě. Takové informace ale často vyžadují kontext. Na frontě totiž existují tzv. šedé zóny – oblasti mezi liniemi, které dlouhodobě nekontroluje ani jedna strana. Když se v nich linie posune o několik kilometrů, může to vypadat jako významný zisk, i když strategická situace se zásadně nezmění.
Pokud se pozornost velkých hráčů přesouvá k jiným krizím – například na Blízký východ – může to postupně změnit priority a tempo podpory pro Ukrajinu. Dříve či později Ukrajina přistoupí na kompromisy, které označovala ještě nedávno za nesmyslné. Čím déle bude ve svých postojích tzv. zabejčená, tím pro ni hůře.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 9 čtenářů)
Jak hodnotíte rozhovor?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
