Paní inženýrko, Vy často říkáte, že národní zájem není loajalita k velmocem ani počet fotografií se zahraničními státníky. Jak by podle vás měla Česká republika jako malá země v dnešním světě prosazovat svou suverenitu?
Malý stát nemusí být slabý. Slabý je jen stát, který neví, co chce. Česká republika dnes často zaměňuje národní zájem za loajalitu. Jenže národní zájem není potlesk v zahraničí ani fotografie z Oválné pracovny. Národní zájem je velmi konkrétní věc: bezpečné území, stabilní ekonomika, energetická jistota, svoboda slova a schopnost rozhodovat bez cizího tlaku. Stát, který si váží sám sebe, nezačíná otázkou, komu se zavděčit. Začíná otázkou, co chce sám. A podle toho si vybírá spojence.
Mluvíte také o tom, že svět se může vracet k logice sfér vlivu, kde rozhoduje síla. Jak se v takovém prostředí může naše země skutečně prosadit?
Velmoci nemají přátele. Mají zájmy. A malé státy mají v takovém světě dvě možnosti – buď vyjednávají, nebo poslouchají. Pokud se Česká republika bude chovat jen jako nejdisciplinovanější vykonavatel cizích rozhodnutí, nikdo nás nebude brát vážně. Respekt si malé státy získávají tím, že mají vlastní strategii a dokážou ji hájit. Suverenita totiž neznamená izolaci. Suverenita znamená schopnost říct: spolupracujeme, ale za podmínek, které si určujeme sami.
Psali jsme:
V debatách o fungování demokracie se stále častěji objevuje pojem „deep state“, tedy vlivové struktury, které mohou působit vedle formální politiky. Jak tento fenomén vnímáte v širším světovém kontextu?
Každý moderní stát má struktury moci, které nikdo nevolí. Bezpečnostní aparát, velké ekonomické skupiny, části byrokracie nebo vlivná média. To samo o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy tyto struktury začnou určovat politiku místo volených institucí. Pak demokracie zůstane navenek zachována, ale skutečné rozhodování se přesune jinam. A občané začnou mít pocit, že volby už nic zásadního nemění. Jakmile lidé ztratí víru, že jejich hlas něco znamená, demokracie začíná slábnout.
Premiér Andrej Babiš v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mluvil o existenci českého „deep state“, který podle něj tvoří část médií, politických neziskovek a některé vlivové skupiny. Vidíte v české politice něco podobného?
V této souvislosti jste také kritizovala nový trestný čin neoprávněné činnosti pro cizí moc. Co vám na této úpravě připadá nejproblematičtější?
Každý stát musí chránit své bezpečnostní zájmy. To je samozřejmé. Ale zákony musí být formulovány velmi přesně. Pokud jsou příliš vágní, mohou být zneužitelné. U tohoto trestného činu je problém právě v tom, že hranice není dostatečně jasná. Demokracie musí velmi přesně rozlišit mezi skutečnou špionáží a mezi legitimní politickou debatou. Stát, který začne kriminalizovat názory, přestává být sebevědomý. A sebevědomý stát si tohle nemůže dovolit.
Do podobných debat vstupují i bezpečnostní instituce. Jak dnes hodnotíte fungování BIS a práci jejího ředitele Michala Koudelky?
Zpravodajské služby mají v každém státě obrovskou moc. Pracují s informacemi, které veřejnost nevidí. Právě proto musí být pod velmi přísnou demokratickou kontrolou. Jakmile se bezpečnostní instituce začnou objevovat v politických sporech nebo v mediálních debatách, vždy to vyvolává otázku, kde končí bezpečnostní práce a kde začíná politický vliv. A v demokracii musí být tato hranice naprosto jasná.
Psali jsme:
Otázka vlivu na veřejnou debatu se pak přirozeně dotýká i médií. V posledních měsících se pozornost soustředí zejména na Českou televizi. V souvislosti s plánem zrušit koncesionářské poplatky zaznělo z jejího zpravodajství, že jednou z možností může být i stávka redaktorů na obranu nezávislosti. Jak na vás taková slova působí?
Novináři mají právo na názor. Ale veřejnoprávní instituce má jinou odpovědnost než soukromé médium. Je financována občany a má vytvářet prostor pro pluralitu názorů. Pokud zaměstnanci veřejnoprávní televize začnou mluvit o stávce kvůli politickým rozhodnutím parlamentu, vzniká otázka, zda instituce nepřestává být moderátorem debaty a nestává se jejím účastníkem. A to je v demokracii velmi citlivá hranice.
Fotogalerie: - Pavel ve sněmovně
Vy sama máte osobní zkušenost s televizní krizí z let 2000–2001. Vidíte mezi tehdejší situací a dnešní debatou o České televizi nějaké paralely?
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Rozdíl je ale zásadní. Tehdy existovalo několik velkých médií, která určovala veřejnou debatu. Dnes už mediální prostor není monopolní. Vedle velkých médií existují internetová média, nové projekty a sociální sítě. Lidé mají mnohem širší přístup k informacím. A právě to mění i jejich pohled na Českou televizi a na otázku její domnělé nepostradatelnosti.
O roli České televize se vedou dlouhodobé spory. Někteří novináři, například Jakub Železný, zdůrazňují její význam v krizových situacích. Jiní, například mediální analytik Štěpán Kotrba, varují před tím, aby veřejnoprávní média nepřebírala roli „vychovatele“ společnosti. Jak tuto debatu vnímáte vy?
Podle mě je klíčové, aby veřejnoprávní média plnila tři základní funkce: informovat, kontrolovat moc a vytvářet prostor pro pluralitu názorů. Jakmile se média začnou stavět do role vychovatele společnosti, vstupují na velmi tenký led. Demokracie totiž nestojí na tom, že někdo lidem říká, co si mají myslet. Demokracie stojí na tom, že lidé mají dost informací, aby si názor vytvořili sami.
Moderátor Václav Moravec nedávno řekl, že v České televizi „nebude za každou cenu“ a pokud by změny šly proti jeho svědomí, odejde. Do debaty se zároveň vrátil spor o to, že Tomio Okamura byl do jeho pořadu pozván až po devíti letech. Co podle vás tyto události říkají o dnešní veřejnoprávní debatě?
Ukazují především to, jak citlivé je téma plurality v médiích. Veřejnoprávní média musí poskytovat prostor různým politickým názorům. Pokud některé politické hlasy dostávají prostor až po mnoha letech, může to vyvolávat pochybnosti o vyváženosti debaty. Veřejnoprávní média totiž nejsou projektem redaktorů ani moderátorů. Jsou to instituce financované občany. A jejich úkolem je vytvářet otevřený prostor pro veřejnou diskusi. Protože silný stát nezačíná v zahraničí. Silný stát začíná doma – u toho, jak hájí své zájmy, jak hospodaří s penězi svých občanů a jak chrání svobodu veřejné debaty. A možná je dnes úplně nejdůležitější otázka: ví Česká republika, co chce sama?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Souhlasíte s tím, aby redaktoři ČT stávkovali kvůli politickým rozhodnutím?
