Máme za sebou vánoční svátky, které se již delší čas smrskly na nakupování, závod v jídle... a duchovno je takovou Popelkou. Nebo je to jen určitá hra médií a reklamních agentur, a skutečnost je poněkud jiná? Do kostela nakonec na svátky přichází podle průzkumů až 40 procent lidí, i když většinou řada bezvěrců, protože jsme velmi ateistický národ. O čem všem to svědčí?
Vánoce jsou archaický, v mnoha směrech předkřesťanský rituál, který byl moderní civilizací transformován do současné silně komerční podoby, jež by byla našim předkům obtížně srozumitelná. Lidé mají přirozený sklon ke kolektivní konformitě, a to silně ovlivňuje jejich prožívání svátečních dní, včetně návštěv bohoslužeb, jejichž liturgie je dnes většině účastníků nesrozumitelná.
Záleží ale na každém, jakou dá vánočním svátkům náplň. Může je ignorovat jako projev zběsilého materialismu, nebo naopak pochopit jejich mnohovrstevnou povahu dotýkající se různých vrstev lidské existence. Setkává se zde touha po pospolitosti, radost z obdarování, nostalgie po ztracené nevinnosti a nevědomosti dětství nebo vědomí souladu mezi životem a přírodními cykly. Na chvíli emocionálně prožíváme alianci mezi archaickým věkem a modernitou, což je posláním tradice.
Není pravděpodobně náhoda, že ze dvou velkých křesťanských rituálů, vánočních a velikonočních svátků, upřednostňuje západní sekulární civilizace inklinující k hédonismu právě Vánoce. Jsou více slučitelné s duchem konzumu a vytěsňují étos utrpení, který je spjat se svátky velikonočními.
Pojďme od Vánoc k místní politice, ba přímo do jejích bezedných bažin. Starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný si vás přidal na svůj pomyslný seznam velkých nepřátel, se kterými by rád zatočil, a to za vaše vyjádření v našem minulém rozhovoru, že při Novotného show v ruské televizi viděli její diváci morální úpadek Západu v přímém přenosu. Co byste mu vzkázal, respektive trváte na svém tvrzení, které se na sociálních sítích velice propíralo?
Pavel Novotný touží po mediální pozornosti a nezdráhá se použít téměř každého prostředku, aby jí dosáhl. To je zcela legitimní snaha. Problém ale nastává, když jeho exhibice poškozují pověst našeho státu v zahraničí či ničí politickou kulturu v zemi. Vedení Občanské demokratické strany by mělo svému členu vysvětlit, že „žertování“ o pověšení ministra zahraničí cizího státu či zveřejňování „listu pomsty“, a to navíc od politika, představují mimořádně nešťastná gesta, která se neslučují s působením ve veřejném prostoru.
Ve společnosti, v níž jsou permanentně rozněcovány negativní emoce studené občanské války, může být otázkou času, kdy některý psychicky nevyrovnaný jedinec vezme exhibicionistické výzvy Pavla Novotného doslova. Občanskému konfliktu vždy předchází agresivně vyhrocená rétorika.
Je zajímavé, že vedení politických stran či mainstreamová média, která se jinak stylizují do úlohy morálních arbitrů a strážců demokracie, tyto zjevné projevy extremismu řeporyjského starosty prakticky přehlížejí. Od doby římského diktátora Lucia Cornelia Sully, který kdysi zavedl proskripce, platí jednoduché pravidlo: Pokud se sami jednou nechcete ocitnout na seznamu „nepohodlných“, nezačínejte jej sestavovat jako první.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019
Milion chvilek dal předsedovi vlády ultimátum, aby do 7. ledna odstoupil, Je to úsměvné, či tragikomické?
Nejsem věštcem či prognostikem, ale troufám si předpovědět, že pan premiér navzdory zmíněnému ultimátu do 7. ledna neodstoupí. Akce spolku Milion chvilek ale není žádoucí podceňovat či bagatelizovat. Když si odmyslíme konkrétní politické a ekonomické zájmy osob stojících v pozadí aktivit tohoto spolku, je to projev hlubšího střetu v české společnosti odrážejícího antagonismus, kterému se ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století v Německu říkalo „kultura“ versus „civilizace“.
Stoupenci civilizace navazují na právní odkaz antiky, na racionalismus a politický program konzervativního proudu osvícenství. Technologický pokrok považují za prostředek emancipace člověka a zkvalitnění lidského života. Uvědomují si zároveň křehkost civilizačního řádu, který se může kdykoliv zhroutit do barbarství, a to i v nejrozvinutějších společnostech. Zastánci civilizace jsou skeptičtí vůči lidské povaze a uvědomují si nutnost pevných zákonů, řádu a autority. Nedůvěřují kolektivním emocím. Jakožto odpůrci sociálního inženýrství a utopismu představují zvláštní historickou směs západního stoicismu a východního konfucianismu.
Obhájci kultury jsou bližší pseudonáboženskému étosu romantismu. Lyrická a emocionálně vypjatá sounáležitost s davem jim dodává sílu a pocit neomylnosti, která stojí i nad zákonem a zavedenými demokratickými pravidly. Jejich živelnost a nedostatek intelektuální sebekázně je často strhává do chování ohrožujícího společenský smír. Milují moralizování a zamořují společnost negativními emocemi. V minulosti se z jejich řad rekrutovali příslušníci fašistických a totalitních hnutí. Dnes podléhají svodům neomarxistického utopismu a klimatické hysterie.
Lze říct, že na bojištích druhé světové války zvítězila dočasně civilizace nad kulturou. Následovalo několik desetiletí relativně úspěšného rozvoje Západu. Přibližně od osmdesátých let se však stoupencům kultury podařilo ovládnout klíčové západní instituce a střet, který se nyní odehrává ve všech západních zemích, je výrazem konfrontace elitářských nositelů kultury a zastánců civilizace opírajících se o širší lidové vrstvy.
Naši kybernetici vyvíjejí pro americkou armádu lokálně mezi sebou komunikující roboty, kteří nejsou závislí na pokynech z centra. Bratři Čapkové by se asi divili, kde je dnes jejich R.U.R. Vzhledem k průmyslu 4.0., tedy nové průmyslové revoluci, bude řada odvětví nahrazena roboty. Co s lidmi, kteří budou bez práce? Není toto cesta „do pekel“, nebezpečí pro civilizaci?
Rozvoj technologie nás přivedl z afrických savan do moderní technokratické civilizace s nejvyšší kvalitou života v dějinách. Vždy to byla sázka na technologické inovace, která nám umožnila překonat největší historické výzvy a katastrofy. Omezovat technologii nebo ekonomický rozvoj kvůli hrozbám, jež jsou vesměs produktem iracionální ideologické obrazotvornosti nebo manipulace, by byla vážná chyba.
Na počátku průmyslové revoluce panovala vážná obava z masové nezaměstnanosti v důsledku zavádění strojní výroby. Thomas Robert Malthus líčil na počátku 19. století krutý „boj o přežití“ sváděný přemnoženým a hladovějícím lidstvem. Charles Loring Brace nastínil v knize Nebezpečné třídy New Yorku z roku 1872 nezaměstnané degenerované tlupy potloukající se jako dávní nomádi ulicemi velkoměsta. Žádná z těchto apokalyptických vizí se nenaplnila.
Podle dat z minulého roku pracuje v absolutních číslech nejvíce průmyslových robotů v Číně, a to 154.000, což činí více než třetinu světové kapacity. Následují Japonsko, Spojené státy americké, Jižní Korea, Německo a Tchaj-wan. Česká republika se nachází na 15. místě. Pokud jde o počet průmyslových robotů připadajících na deset tisíc obyvatel, žebříček vede Jižní Korea s 631, Singapur 488, Německo 309, Japonsko 303 a Švédsko 223. Česká republika je dvacátá se 101 průmyslovými roboty.
Žádná z výše zmíněných zemí netrpí v důsledku robotizace masovou nezaměstnaností. Dokonce lze ukázat, že v řadě z nich naopak během procesu robotizace nezaměstnanost stagnovala či dokonce klesala. „Cestou do pekel“ je iracionální ekonomická politika, kterou popsala například Dambisa Moyová v knize Kterak Západ zbloudil, chamtivost vedení nadnárodních korporací nebo strukturální zaostávání evropského hospodářství. Úspěšná prosperující a inovativní země dokáže zajistit práci pro všechny potřebné i v éře průmyslové robotizace.
Psali jsme:
Ve Francii se protestuje a stávkuje, protože prezident Macron chce sjednotit odchod do důchodu, což je v České republice samozřejmost. V USA je sousloví „mateřská dovolená“ téměř neznámé. Jsme tedy opravdu výjimeční a máme svoji šťastnou hvězdu?
Nejsme v žádném případě výjimeční a rovněž Českou republiku čeká vzhledem k demografickým změnám radikální reforma sociálního a důchodového systému. Je pouze třeba, aby se tohoto úkolu chopila dostatečně odvážná, koncepční a sociálně odpovědná a citlivá vláda. Situace v každé zemi je vzhledem k místním podmínkám, dějinám a mentalitě specifická. Ve Francii existuje silná tradice rovnostářství, zatímco ve Spojených státech amerických panuje výrazný étos „hraničářského“ individualismu. Česká republika musí nalézt svoji vlastní cestu k sociální spravedlnosti, to znamená k nastolení rovnováhy mezi prostorem pro osobní iniciativu a podnikavost na straně jedné, a solidaritou nutnou pro udržení společenské soudržnosti a důvěry na straně druhé.
Pro začátek postačí, pokud bude kupní síla obyvatel České republiky odpovídat jejich skutečnému ekonomickému výkonu vyjádřenému hrubým domácím produktem. Ve výši HDP na osobu po přepočtu na kupní sílu se Česká republika přiblížila Itálii, Izraeli, Jižní Koreji a Novému Zélandu, což ale při srovnání s uvedenými zeměmi stále zdaleka neodpovídá velikosti mezd. K mediální mantře „nikdy jsme si nežili lépe“ je třeba dodat, že nikdy v moderních dějinách neexistovala na našem území tak vysoká produktivita a pracovní nasazení jako dnes. Češi by si proto zasloužili lepší ohodnocení.
Fotogalerie: - O tajných službách
Pojďme však k letošnímu roku. Co vás nejvíce zaujalo, ať již v dobrém, či špatném?
Zaujala mě v uplynulém roce spousta věcí. Poznal jsem řadu zajímavých lidí. Slyšel jsem inspirativní a motivující myšlenky. Vedl přínosné rozhovory. Přečetl jsem kvalitní a poučné knihy, mezi jinými trilogii Vzpomínky na Zemi od čínského autora Liou Cch´-Sina nebo Kořeny indoevropské duchovní tradice od překladatele a znalce sanskrtu Jana Kozáka napsané se skutečným nietzscheovským rozmachem a mystickým vhledem. Dvě vlastní knihy jsem vydal. Zkrátka jsem v průběhu uplynulého roku prožil drobné epizody, jejichž význam a přínos pro život člověk plně docení až s určitým odstupem. Setkal jsem se pochopitelně rovněž s lidmi, kterých si nevážím, a s věcmi, jež nebyly příjemné. Je vždy důležité nenechat se zranit či zlomit a pokusit se vnitřně přetavit špatnou zkušenost v cosi, co se blíží životnímu nadhledu a moudrosti.
V oblasti veřejného života jsem sledoval heroický zápas o brexit, který – zdá se – dopadl demokratickým potvrzením vůle většiny britských občanů, a to navzdory jednostrannému tlaku levicově liberálních médií, neomarxistických akademických kruhů a bruselských byrokratických struktur. Je vždy příjemné ubezpečit se, že demokracie může zvítězit. Nyní bych velmi přál obyvatelům Britských ostrovů, aby v sobě nalezli dostatek vnitřní síly a dokázali realizovat pozitivní ekonomické a politické změny, které budou vzorem pro ostatní národy Západu.
Na druhé straně bych však varoval před přehnaným očekáváním. Velká Británie se svým charakterem a imperiálními dějinami odlišovala od kontinentu, který jí od 18. století připadal provinční. Pravděpodobně už po sjednocení Německa v roce 1990 si mnozí Britové uvědomili, že se rodí geopolitická konstelace založená na německé hegemonii, proti níž jejich předkové bojovali ve dvou světových válkách. Brexit tak představoval v jistém smyslu vzpouru historické paměti proti vývoji, který významná část Britů považovala za závažnou revizi výsledků druhé světové války. Zda šlo o výraz iracionální impulzivní nostalgie, či o zásadní krok k obrodě britské společnosti, naznačí příští léta.
Na vnitropolitické scéně je bezpochyby důležitou událostí zrod Trikolóry, hnutí občanů. Také v tomto případě jde o jistou formu revolty. Jádro stoupenců zmíněného hnutí tvoří příslušníci střední generace, kteří dobře pamatují dobu komunismu, a zároveň prožili plnohodnotný život v polistopadovém režimu. Spojuje je mimo jiné tušení, že levicový utopismus, který byl náplní minulého totalitního systému, zmutoval do nových radikálních a sofistikovaných forem a vrátil se z Východu zpět „domů“, do západních intelektuálních, akademických a mediálních kruhů, z nichž kdysi v 19. století vzešel. Vůči inovované podobě „pokušení totalitarismu“ jsou bezbranní především ti, kteří postrádají přímou zkušenost s komunistickou či jinou totalitní ideologií, to znamená obyvatelé západní Evropy a Severní Ameriky a mladí lidé vyrostlí po roce 1989.
Trikolóra se tak stává společnou platformou ideově často různě zaměřených jedinců sdílejících konzervativní odpor vůči neomarxistickému sociálnímu inženýrství a levicově liberálnímu rozvratu Západu. Konzervatismus v tomto pojetí není „zpátečnický“, ale naopak silně reformní. Je založen na víře, že rehabilitace zdravého rozumu, svobody, demokracie a patriotismu představuje účinnou cestu k překonání stagnace západní civilizace, která musí čelit dravé asertivitě nastupujících asijských rivalů. Příběh Evropy, který kdysi započal pod egejským sluncem a v lesích Germánie, je příliš cenný na to, než aby jeho poslední dějství odvyprávěli netolerantní, nevzdělaní a ideologicky zaslepení aktivisté.
Jak prognózujete rok 2020? Bude politicky ještě náročnější, a to i v mezinárodním měřítku? Budou vyslyšeny požadavky klimatických aktivistů?
Doufám, že požadavky klimatických aktivistů nebudou vyslyšeny, protože by znamenaly systematickou de-industrializaci Západu, rezignaci na technologický pokrok a výrazné snížení životní úrovně velké části jeho obyvatelstva. Výsledkem by byl exodus mladých, vzdělaných a ctižádostivých Evropanů do dynamických mimoevropských, klimaticky „méně uvědomělých“ zemí, zatímco na evropském kontinentu by se zrodila svébytná kultura, v níž by se zbytky evropanství mísily s blízkovýchodními a africkými prvky.
Je možné, že brexit povede k většímu semknutí anglosaských zemí, jejichž spojenectví bude ve stále vyšší míře připomínat mocenský blok. V důsledku čínské asertivity se k němu pravděpodobně připojí Japonsko a Jižní Korea. Čína bude nadále posilovat své mezinárodní postavení a její ekonomická, politická i vojenská přítomnost v různých strategicky důležitých oblastech světa bude stále patrnější. Na druhé straně Číně vyrůstají v Indii nebo Indonésii soupeři inspirovaní jejím úspěchem.
Stagnující Evropa bude svůj úpadek zakrývat množstvím ideologických floskulí. Málokdo jí však už bude naslouchat.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
