Naši piloti létali nejen v Anglii, ale i v SSSR. Předseda leteckého historického klubu dodává další zajímavosti, které jste nejspíš nevěděli

Anketa

Byl podle Vás Jiří Fajt odvolán z čela Národní galerie oprávněně?

95%

hlasovalo: 6973 lidí

Kolik našich letců o druhé světové válce bylo v zahraničí?

Dostupné údaje hovoří o tisícovce letců v zahraniční armádě ve Velké Británii. Když byly ztráty, tak se doplňovaly jednotky, třeba u Tobruku, když se vrátily zpátky, tak se opět dělal nábor. Někteří byli u stíhačů a většina byla u 311. bombardovací perutě jako navigátoři. Sloužili u tří československých stíhacích perutí. Třeba pan Ladislav Snídal, to byla „tobrucká krysa“, jak se jim říkalo, když se vrátili s jednotkou pana generála Klapálka z Afriky. On byl jako navigátor, cvičil se v Kanadě. Dostalo se tam také několik pilotů od našeho vládního vojska.

V roce 1944, když v Itálii přešli k partyzánům a překonali Alpy do Švýcarska, odkud je poslali přes Francii, Marseille do Anglie, kde se cvičili u našich jednotek. Ne všichni ten výcvik dodělali, někteří jej ukončili až těsně po válce. Bylo tam hodně mladých pilotů, a když byl velký úbytek, rekrutovali se od mechaniků. Například pan generál Boček dlouho žádal, aby byl přeložen na pilota. Jenže pan generál Janoušek si jej zavolal a říkal mu – podívej se, kolik stojí výcvik na pilota a kolik na mechanika. Přesto mu nakonec umožnili výcvik, který na stíhače dodělal těsně před koncem války.

Přes 560 letců padlo, to je zhruba polovina, kteří šli do zahraničí.

Ze začátku války chodili přes Polsko do Francie – ti šli hned po 15. březnu, po okupaci. Ti pozdější koncem roku 1939 nebo začátkem roku 1940 šli přes Balkán – přes Maďarsko a Řecko. Pokud se jim tam povedlo dostat na francouzskou ambasádu v Maďarsku, když se dostali přes místní četníky. Odtamtud je dopravili na rumunské nebo jugoslávské hranice a přes Jugoslávii se dostali na Střední východ. A někteří jeli rovnou do Velké Británie.

Jak se v Anglii dívali na naše letce?

Zpočátku ani neměli zájem utvořit naše perutě. To všechno byla práce pana generála Janouška. Oni chtěli, aby v každé peruti byly takzvané šipky, jedna taková letka. Ale jemu se povedlo prosadit vytvoření 310. perutě, pak 312. A nakonec to byla 313, protože i někteří naši letci byli u britských perutí. Jedna peruť byla dvanáct pilotů. Pochopitelně měla svoje rezervy, měla záložní důstojníky. Někteří do zahraničí ale nedorazili. Jako například Václav Brejcha ze Životic za Nepomukem. Tam je pomníček u cesty, už od roku 1945. V Anglii byla také dopravní jednotka a tam sloužili starší piloti, kteří nemohli být u stíhaček. Tak sloužili u dopravní jednotky a létali až do Barmy a na Dálný východ. Třeba Karol Balík, příslušník západočeského aeroklubu. Vozil dokonce pohlaváry na Jaltu.

Pak byla ještě skupina, která přelétávala letadla. Když Roosevelt uzákonil zákon o půjčce a pronájmu, tak z Ameriky přelétávaly letouny do Velké Británie. Třeba předválečný „král vzduchu“ pan Hubáček tohle dělal.

Mnoho se neví o našich letcích, kteří také úspěšně na sklonku války likvidovali německé ponorky…

On to úplně závěr války nebyl. Jak se vrátili z Baham, od roku 1944 létali a vyhledávali německé ponorky. Pár jich potopili. Poslední byla U 534 a tu potopili u dánského Helgolandu. Třeba Jindřich Beneš.

Byli naši letci také na východní frontě?

Ano, v roce 1944 byla výzva, kdo by se chtěl přihlásit na východní frontu. Přesný počet jsem nikde nezaznamenal, ale byl proveden výběr, byli vyňati ze svazku královského letectva, pozváni na inspektorát československého letectva k panu generálu Janouškovi a tam tehdy pan štábní kapitán Fajtl měl být jejich velitelem. On byl sestřelen nad Francií , spadl v Belgii a povedlo se mu překročit hranice do Francie a pomocí Čechů, kteří žili v Paříži, manželů Formánkových, se dostal na jih země a přes Pyreneje do Španělska. Tam byl internovaný a za tři měsíce si jej vyžádal britský atašé a dostal se do Velké Británie. Takže po tomto sestřelení a anabázi byl nějaký čas na inspektorátu a pak byl vybrán jako velitel této skupiny. Z Liverpoolu nebo z Glasgow odjela loď do Egypta a přes Střední východ se pak již za pomoci Sovětů dostali do Sovětského svazu na letiště Ivanovo. To byla výcviková základna, kde se rovněž cvičili letci z Normandie, a tam byli přecvičeni na letouny Lavočkin.

Když vypuklo Slovenské národní povstání, udělali z toho první československý stíhací pluk a byli posláni na Slovensko. Tam přistáli ve Zvolenu, na známých Třech dubech, a ještě ten den, 17. září, přeletěli na letiště Zolná. To bylo kousek od Zvolena, aby nebyli na Třech dubech tak nápadní – byla to louka ohraničená stromy, byl tam i nějaký potok a odtamtud se podnikaly lety na Piešťany. Protože tam ještě před válkou sloužil pan Josef Stehlík, takže to tam znal.

Na tom povstání dělali, co mohli. Ale bohužel povstání vzniklo na konci srpna, počasí bylo vrtkavé, louka již byla rozmoklá, vrátili se na Tři duby a odtamtud za velice špatného počasí zariskovali a odstartovali a někteří přistáli v Maďarsku u sovětské armády a pozdější generál Pavel Kocfelda přistál nouzově v Rumunsku. Pak se dostali do Polska a tam se utvořila první československá smíšená letecká divize. Ta byla složena ze dvou stíhacích pluků, jeden létal na Lavočkinech LA-5 a druhý na LA-7. Tam už byla spousta Slováků, kteří z toho povstání uletěli na východní frontu. To byla takzvaná rychlá divize, která sloužila ve Slovenském štátu a byla v internaci v Sovětském svazu, a ti se hlásili do té první smíšené československé divize. Přešlo k nim také několik příslušníků z Velké Británie. O tom se moc nemluví, ale byli tam posláni přes Střední východ. Myslím, že jim velel kapitán Horký. Existují brožury, kde jsou ti lidé vyfoceni. Té smíšené letecké divizi velel Mikuláš Guljanič, důstojník slovenské armády, bývalý dragoun přeškolený na letce, jinak velice schopný pán. A tomu všemu velel generál Ludvík Budín.

Zažíváme nějakou reminiscenci, že si lidé více připomínají tyto hrdiny?

Ze Štěnovic byl pan Oldřich Kestler. Ten odešel přes Polsko, Sovětský svaz do Francie a do Anglie. Tam byl u 111. stíhací perutě, to byla většinou britská, ale bylo tam několik Čechoslováků, třeba pan Ota Hrubý, a on tam chvilku sloužil. Pak jej přeložili do dílen, kde zalétával letadla a srazil se s jiným českým pilotem ve vzduchu a uhořeli. Dokonce od jeho příbuzných mám fragment řidičského průkazu, částečně ohořelého.

Když se letci vrátili, tak si jich lidé velice vážili. Po roce 1989 tu neexistovalo pomalu nic jiného, ale euforie začala odcházet. Nyní je to tak normální. Ale klidně se těch 40 let o nich mohlo mluvit, lidé by si na ně zvykli. Hodně to zkazili někteří, kteří odešli od stíhacího letectva i od armády k aerolinkám. Ty dvě Dakoty ze Kbel, které uletěly za hranice do německého Schirdingu. Jedna z Bratislavy, jedna z Ostravy. Uletěli i s lidmi, někteří se vrátili, jiní tam zůstali. Ale řeknu to jinak – ostatním tu situaci velice zostřili. Někteří by nakonec ani pryč neodešli. Někteří měli manželky Angličanky, se kterými sem přišli. A pak normálně s nimi vycestovali. Později to bylo složité – manželky měly anglické pasy, ty vycestovaly, ale oni se přes zavřenou hranici nedostali, takže znovu utíkali. Dostali se do Německa, kde byli internováni, a pak přes anglické ambasády se dostali do Velké Británie.

V Anglii nesloužili jen Češi…

Ano, byli tam také Jugoslávci. Poláci byli za války také dobří, to říkal i pan generál Liška, že ve vzduchu nezklamali. Ale „dole“ obchodovali… již tehdy Angličané měli servis pro lidi, že rozváželi mléko a stavěli láhve u dveří. No a ti Poláci to kradli. Jinak samozřejmě byli výborní kamarádi a Němce nenáviděli za to, co jim doma provedli.

Když vezmete dnes mladé kluky, neprospěla by jim zase „vojna“, samozřejmě ne dva roky, ale aspoň několikaměsíční kurz a trénink?

Určitě by jim nevadila. Není samozřejmě pravda, že nikoho vojna nezabila. Zabila, protože se staly různé autohavárie, někteří kluci to psychicky nevydrželi. Nu, já byl dva roky na vojně, rok 1967 až 1969, ve Stříbře u protiletadlového dělostřelectva, a šikanovaný jsem nebyl. To jsem nezažil, ale jestli tam nějaká šikana byla, tak to je věc velitelského sboru, jestli si uměl udělat pořádek, nebo zavřel oči.