Připomínáme si letos jubileum Charty 77. Jan Macháček ve svém článku k Chartě 77 připomněl, že Petr Uhl v Českém rozhlase zopakoval svoji oblíbenou tezi, že Charta 77 nikdy nebyla „antikomunistická“. Co si o tom myslíte?
Musím říci, že bohužel s panem Uhlem musím souhlasit. Samozřejmě v jednotlivých případech, které se týkaly jednotlivých členů, bychom našli dost projevů, které tehdejší režim oprávněně považoval za antikomunistické, ale jako celek tomu tak nebylo a ani být nemohlo už jen samotným textem Prohlášení Charty.
Dovolím si citovat: „CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné iniciativy v různých zemích na Západě a Východě. Nechceme tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí.“ Bylo by to možné považovat od skupiny, která sestavovala text, jako jistou lest vůči režimu, kdyby zde ovšem nebyly důvodné pochybnosti.
Jaké pochybnosti?
Už jen to, že z prvních 241 signatářů bylo 117 vyloučených členů strany. Nutno ovšem dodat, že mezi nimi převažovali novináři, spisovatelé a filozofové – těch bylo třicet pět, následováni historiky, těch bylo devatenáct, a bývalými zhruba patnácti politickými pracovníky z předchozích dob. Z těchto prvních signatářů bylo po roce 1968 (ale před rokem 1977) trestně souzeno třicet pět. Skoro všichni podle paragrafu 98, tedy trestné činy proti republice. Ještě malou poznámku – bývalí členové K-231 byli pouze tři.
A co z toho tedy vyplývá?
Nelze paušalizovat, ale je zde zcela jasně vidět, že jde de facto o renegátní hnutí po roce 1968. Ač se později vyvinulo hnutí i do jiných směrů, tak právě onen „zdroj“ z roku 1968 hezky „vykvetl“ v roce 1989 v podobě rozhodování, kdo bude posledním „socialistickým prezidentem“ – zda Havel, který byl pretendován Občanským fórem (tedy jednou větví Charty 77), nebo Dubček, který byl pretendován Obrodou (tedy druhou větví Charty 77). Vše pak rozhodl svou podporou ve stranických kruzích soudruh Čalfa. Jedovatě mne napadá jen okřídlená věta přisuzovaná kromě jiného i Masarykovi: „Abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
Jan Macháček také kritizoval Petra Zídka, který podle něj „recykluje myšlenku sociologa Iva Možného, že chartisté si žili velkopansky, tedy tak, jak se prý normálním lidem ani nesnilo. Charta prý nedokázala oslovit obyčejné lidi. Já tedy o žádných chartistech, kteří si tehdy žili na vysoké noze, nevím, a znal jsem jich osobně stovky. Václav Havel měl velice slušné příjmy ze zahraničních produkcí svých her, tím to ale končí,“ napsal Macháček. Co o tom soudíte?
V žádném případě bych si nedovolil tvrdit, že si chartisté žili velkopansky. Je to hrubé nepochopení a zjednodušení daného tématu. Režim, který si dal za úkol chartu dostat „pod kontrolu“ (což se mu částečně povedlo), si dal za úkol různým způsobem ztrpčovat jednotlivým signatářům život. Jednou z forem dehonestace bylo sociální ponížení ve formě manuální práce (často velmi špatně placené). Jen komickou vsuvkou je to, že se tak některým podařilo „okusit chlebíčku“, který nechali v padesátých letech okusit opravdu likvidované vrstvě, kterou komunisté nazývali „bývalí lidé“.
Není žádným tajemstvím, že peníze do charty ze Západu přicházely, a to zcela oficiální cestou. Jednak jako tantiémy. Můžeme si dnes s odstupem zaspekulovat, zda hry Václava Havla jsou na stejné úrovni jako například hry Ionesca či Becketta a zda nebyly tyto honoráře trochu „přifouknuty“.
Stejně jako množství cen spojených s příslušnou odměnou, neboť západní politické kruhy viděly v chartě příležitost (zcela oprávněnou), jak nahlodat komunistickou stranu v Československu, a z těchto důvodů začal program různých nadací a tak dále a tak dále.
Bohužel se toto téma současným „státně zaměstnaným“ historikům nezdá nijak atraktivní. Co je například dobře zmapované, je podpora z takzvané Janouchovy Nadace Charty 77. Tyto peníze byly vkládány na pobočku Tuzexu ve Švédsku občanem Svenem Personem a pojištěny! Jen v prvním roce došlo 158 podpor k 90 adresátům. Klíčovým donátorem této nadace byl George Soros. Zároveň zde ale velmi působily finance a podpora od Karla Schwarzenberga, peníze zasílané mezinárodními PEN kluby a tak dále a tak dále.
Bohužel v české kotlině často převládá pohled, že šlo o bezpracné peníze. Dovolím si jen upozornit, že v mnoha případech to byla „výpomoc“ lidem, v jejichž rodině byl buď někdo zavřen, nebo které byly režimem perzekucí poslány na „sociální dno“. Myslím, že speciálně v tomto bodě by měl soudit pouze ten, kdo si odseděl alespoň vazbu.
Psali jsme:
Disident Jiří Wolf ale upozorňuje, že existovala jakási „šlechta“ charty, která na tom byla finančně lépe a měla i větší ochranu: „V bytech šlechty charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala... Patolízalové dostávali peníze ze Západu na chlast a děvky! Šlo převážně o peníze, které měly končit v rodinách politických vězňů, aby nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.“ Jak to tedy bylo?
Nevím, zdali jsem schopen vůbec polemizovat a rozebírat formu, v jaké je položen váš dotaz, když citujete Jiřího Wolfa (kterého si z mnoha důvodů vážím). Pravda ale je taková, jak jsem popsal výše. Co je mi známo, tak se na obou stranách – jak zasílací, tak příjmové – vedlo účetnictví. A opět, jak jsem vám již popsal výše, bylo by, myslím, pěkné, kdyby se instituce jako například Historický ústav AV ČR, Ústav soudobých dějin nebo Ústav pro studium totalitních režimů odhodlaly a začaly pracovat například na projektu „Charta 77 – rezistence, nebo most k předání moci? Ale komu?“. Pokud nebude odvaha zeptat se donátorů a ptát se po výsledcích práce „kmenových“ signatářů charty po roce 1989, pak se nikdy k pravdě moc nepřiblížíme.
Ale k vašemu dotazu ohledně tvrzení Jiřího Wolfa. Pokud jste dostali za socialismu bony, tak jste měl možnost buď je prodat pod rukou (ale pak to byl takzvaný veksl a mohl jste být trestně stíhán. – netřeba velké představivosti, jak by této skutečnosti využil propagačně režim). Nebo jste mohl bony vyměnit v bance ve špatném kurzu za koruny. V každém případě jste si mohl na konci těchto převodů koupit leda tak „kvalitní maso u socialistického řezníka“. Proto bych rozhodně nevyčítal nákup v Tuzexu. A že se slavilo? Co se asi tak mělo v ideově, kulturně šedém „matrixu“ zelenkovské televize dělat? A co jiného vůbec měli dělat v tom „veselém ghétu“, když řada z nich procházela z vazby do vazby a nikdo příliš nevěděl, kdy na něho dojde řada. A že každá záminka dobrá? Stále lepší, než si pustit tehdy televizi. Komu jaké peníze měly, či neměly dojít, je věc historické práce, která stále není vykonána. A jen drobnička – osud Jiřího Wolfa patří k jednomu z nejtěžších po roce 1977, už to, že „přežil“ NVU Minkovice, je dost neuvěřitelné.
Jaké peníze tedy dostávala charta ze zahraničí a co se s nimi dělo?
K tomu jsem se částečně již vyjádřil. Ale ještě na doplnění. Režim reprezentovaný nejen Státní bezpečností měl převážný tok těchto peněz pod kontrolou. Je velká otázka, proč do toho de facto nezasahoval. Slyšel jsem i názor, že při domovních prohlídkách se zabavovala „podvratná literatura“, ale bony nikoliv. Názor historiků, že si tím režim přilepšoval, si dovolím nesdílet. Režim si nechal „utéct“ daleko větší finance, jen když to nebylo v politickém zájmu.
A zde je, myslím, onen klíč. Bylo to v politickém zájmu. Ale zase otázka je v zájmu koho? Nesmíme se dívat na KSČ, potažmo ÚV KSČ jako na jednolitou masu a hmotu. Vzhledem k tomu, že jsme byli po roce 1969 pouze sovětský satelit (alespoň v otázkách výkladu komunismu), je iluzorní, že by celý postoj vůči chartě vznikl na ÚV KSČ. O všem se rozhodovalo daleko. Daleko na východě...
Co si myslíte o tezi, že zde existoval režim a pak opozice ve formě charty?
No to je právě onen největší problém okolo charty. A vaše otázka je oním kyselým jablkem, do kterého se nechce žádnému historikovi zakousnout. Aby bylo jasno, naprosto odmítám tezi, že by charta byla iniciovaná či vznikla nebo byla řízena Státní bezpečností. Zde je právě ukryt onen osten problému. Pokud by nebyla skoro z poloviny tvořena (myšleno „otcové zakladatelé“) z bývalých renegátů, pak bych souhlasil, ale právě tento pohled je limitující, pokud se díváte z Moskvy.
Ale chtěl bych být „malou muškou“ u toho, když Brežněv telefonoval Husákovi (údajně volal vždy v pátek) a předčítal Husákovi z Rudého práva (tak to podle pamětníků dělal) a ptal se ho jako žáčka ve škole: „Tak továrišč Gusak, čto u vas slučilos v Prage?“ Přičemž pochopitelně měl již informace dříve než StB. To je forma vazalství, že vazal se to dozví jako druhý. A Husák „dostává infarkt“.
Chci říci, že sice vypuklo ono běsnění v roce 1977 se zatýkáním a hledáním podpisů a tak dále a tak dále, ale to, že de facto u toho zůstalo a neopakovala se padesátá léta, je zásluhou „Moskvy“. Otázka je opět proč. Třeba jako případná hrozba z „vlastních řad“ pro Husáka? Neboli něco jako stálý „klacek“, kterým je možné Husáka neustále „tlouct“?
Psali jsme:
Jaký měl režim postoj k chartě?
Málo se ví, co se stalo v prvních dnech charty. Ministr vnitra Obzina přednesl před svými nejvěrnějšími krátký projev, který pak byl spíše omylem zaznamenán a vložen do svazku, který byl veden na chartu.
Dovolím si doslova citovat: „Ministr Obzina v projevu na Vysoké škole politické ÚV KSČ řekl, že chartu a její vznik lze pochopit jen jako určitý odraz a projev sociálního složení čs. společnosti – 100 tisíc příslušníků bývalé buržoazie, dva miliony bývalé maloburžoazie a půl milionu vyloučených komunistů.“
Podle Obziny měla StB vědět o přípravě prohlášení již od září 1976, i když se v rozhodné fázi termínu prohlášení nepodařilo zjistit více. Doslova řekl: „‚Volný‘ průběh přípravám charty byl ponechán proto, že to dnes ani v budoucnosti nelze dělat jinak. Společnost s takovým složením, jako je naše, může vždy plodit podobné akce a nelze jim zabránit pouze mocenskými prostředky.“
Zajímavým postřehem Obziny, tedy spíše náhled do „hlav“ ÚV KSČ a především 13. oddělení, je jeho následující komentář: „Charta byla načasována na počátek roku 1977, aby bylo využito příprav k Bělehradu, zasabotován nástup do nového roku pětiletky a využita očekávaná nespokojenost obyvatelstva s připraveným zvýšením cen, které pak vláda musela odložit, aby nepřilévala olej do ohně.“
Důkazem přípravy charty v zahraničí byl podle Obziny její obsah. Na rozdíl od předchozích opozičních dokumentů nevycházejících ze socialistických pozic. Pestrost složení signatářů podle Obziny tvořila koalici, která více odpovídala potřebám zahraniční emigrace než domácím potřebám.
Podstatné pro pochopení vztahu režimu/strany je následující Obzinovo sdělení: „Nebýt masivní zastrašovací kampaně, podepsali by ji mnozí, jeden až dva miliony občanů, kterým jen strach brání zařadit se mezi signatáře.“ Když se ho jeden z posluchačů dotázal, proč vnitro nezasáhne tvrději, odpověděl: „Nejsem bezpečák. Jsem stranický pracovník vyslaný do bezpečnosti vedením strany, abych tam realizoval jeho politiku. Všechny zákroky v této věci provádíme po konzultací a se souhlasem strany. Bezpečnost se musí při svých zákrocích ohlížet na zájmy státu a nemůže zakročovat svévolně bez souhlasu vedení strany. Dokud budu ministrem, jiný postup orgánů nepřipustíme.“
Je dobré si tento výrok univerzálně pamatovat, jelikož to je onen úhel pohledu, který nám může i v jiných případech vysvětlit jistou „výběrovost“ osobních příběhů jednotlivých protagonistů charty či „proměnlivost“ jejich následujících osudů.
Charta chtěla vést dialog s režimem? Vedl někdo z chartistů dialog s režimem, byť neformálně? Jak?
Na dialog musejí být dva. Režim nikdy oficiálně něco, co bychom mohli vzdáleně nazvat, jako dialog nezapočal. Jinou věcí je, že někteří chartisté měli své partnery na takzvané druhé straně. Dá se důvodně předpokládat, že to byla ta část charty, ze které pak vznikla v osmdesátých letech Obroda. Někteří členové Obrody stále žijí a bylo by, myslím, pěkné, kdyby po letech sdělili, co je na tom pravdy. Příkladně Vladimír Kolmistr, který by mohl ještě dosti vnést světlo do událostí roku 1968 stejně tak, jak se rozbíhaly čistky ve straně po srpnu.
Je ale nutné si uvědomit, že spíše šlo o vzájemné „monitorovací“ schůzky než o „dialog“. Jak Zdeněk Mlynář, tak jeho spolužák Gorbačov později potvrdili kontakt před rokem 1989. Figuruje nám tu ale opět bývalý ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek, který měl mít v osmdesátých letech kontakt na bývalého člena přípravné dělnicko-rolnické vlády z roku 1968 Oldřicha Pavlovského, který se stal poradce ministra zahraničních věcí Bohuslava Chňoupka. Podle informací se měl přes něj vměšovat do personální politiky ministerstva. Tato informace měla být ještě před rokem 1989 vyvrácena, ale stejně tak jako v jiných případech mohlo být toto „vyvrácení“ pouze „dáním k ledu“, neb jak jsem uvedl výše, rozhodoval pohled strany, ne „vnitráků“.
Měli někteří chartisté určitá „privilegia“, že si mohli dovolit, co si ostatní chartisté, či dokonce občané dovolit nemohli?
Nevím, zdali bych to nazval privilegii, ale existovala skupina chartistů, která se vymykala tehdejšímu (i pro normální občany) administrativnímu chodu. Mělo to souvislost s jejich kontakty, buď s jejich kontakty na jednotlivá zahraniční zastupitelství, nebo na jejich politické kontakty.
Jsme zde poněkud v rovině spekulací, neb svazky k inkriminovaným osobám nejsou dostupné, ale právě proto by bylo užitečné, aby ti, kteří vědí, odpověděli. Jedním z těch, kteří měli být v kontaktu, byl bývalý ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek – ten se již v roce 1987 měl setkat s poradcem prezidenta USA Johnem Whiteheadem (k tomu ale nedošlo), s nímž se měl ještě jednou setkat na podzim 1988. Mimochodem kromě toho, že byl Whitehead poradcem Ronalda Reagana, byl i čelným představitelem banky Goldman Sachs a měl velmi blízko k rodině Rockefellerů. V září téhož roku se Hájek setkal s předsedou socialistického parlamentního klubu Hansem Fischerem a v prosinci s bývalým rakouským prezidentem a později diplomatem Rudolfem Kirchschlägerem. Stejně tak i s pozdějším hlavním architektem německo-německého sjednocení H. D. Gensherem. V prosinci odjíždí do Vídně (spojitost s osou Mlynář – Gorbačov je nabíledni).
Jen pro dokreslení „dějinného pohybu“ – v říjnu téhož roku byl Ivan Jirous odsouzen na 16 měsíců za ručitelství na petici „Tak dost“, která se vztahovala k umrtí Wonky. Stejně tak je odsouzen v říjnu Petr Cibulka za šíření samizdatu.
V červnu 1989 pak odjíždí Hájek do Švédska na kongres Socialistické internacionály. Dále si dovolím volně citovat z diplomové práce pana L. Kantora. Václav Havel se měl v květnu roku 1987 setkat s australským ministrem zahraničí, v červenci pak s ministrem zahraničí Rakouska Mockem, v září pak byl na velvyslanectví USA. V únoru 1988 se setkal s Whiteheadem, v dubnu besedoval s nizozemskými poslanci a o deset dní později s nizozemským ministrem zahraničí Hansem van der Broekem. Koncem června se setkal s britským ministrem a v září pak s ministrem zahraničí USA pro otázky odzbrojení L. Rownym. V řijnu ještě jedno setkání s Whiteheadem a v prosinci s francouzským prezidentem Mitterandem. 13. ledna 1989, tedy dva dny před počátkem Palachova týdne, se setkávají Vondra, Dienstbier, Malý a Palouš s americkými senátory Hatfieldem a McClurem.
Toto je jen část aktivit, které se od roku 1985 po nástupu Gorbačova staly.
Je velmi podstatné, že jistá privilegia někteří chartisté přece jenom požívali. Ale jak jsem psal v předchozích odpovědích, zcela jistě to bylo rozhodnutí strany! Dovolím si to ilustrovat na případu utýraného Jiřího Ganze, což byl písecký milovník rockové hudby, který se pouze provinil tím, že si půjčoval desky od kulturního atašé amerického velvyslanectví. Dne 6. ledna 1977!! Dovolím si dát vykřičníky, byl obviněn prokurátorem z vyzvědačství na 15 let, přičemž prokurátor požadoval trest smrti. V roce 1985 byl z Valdic ve zuboženém stavu propuštěn de facto do ústavního léčení, kde v roce 1990 zemřel.
A teď ať si každý čtenář porovná jeho osud s osudem většiny chartistů takzvané první vlny.
Psali jsme:
PhDr. Adam Kretschmer v letech 1984–1992 stavební technik, v letech 1993–2003 dokumentarista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a v letech 2003–2011 ředitel knihovny Technické univerzity v Liberci, nyní posuzovatel digitalizačních projektů v kulturní sféře v rámci MK atd. Dlouholetý soukromý badatel v oblasti moderní historie let 1939–1989 s předměty zájmu zavlečení a úschova majetku během druhé světové války, podpora terorismu ze strany bývalého režimu, dokumentace spolkové činnosti.
autor: Lukáš Petřík
_profil_top.jpg)