Navigace klimatickým žalem. Tak se jmenuje vaše aktuální kniha, kterou jste napsala po ohromném lesním požáru u Hřenska, kde máte chalupu. Rozumím tomu správně, že jste se z tehdejšího žalu vypsala knížkou o žalu?
Nemohu říct, že by značný rozlad, který cítím při pohledu na krajinu Českého Švýcarska devastovanou kůrovcem, bezohlednou těžbou dřeva, minimální údržbou lesů a následně největším lesním požárem za posledních sto let ve střední Evropě, měl rozměry žalu. Cítila jsem spíš směs naštvání a smutku, že kompetentní orgány nechávají tak krásný kus severočeské krajiny svému osudu a nestarají se o něj s péčí řádného hospodáře. Všimla jsem si však, že nám tu vyrůstá generace, která změny v krajině, klimatu a přírodě prožívá velmi intenzivně a na osobní úrovni.
Proč touto psychickou reakcí trpí hlavně mladší ročníky?
Mladí lidé si teprve vytvářejí svůj pohled na svět a budoucnost. Jsou ve fázi života, kdy vnímají a prožívají velmi intenzivně všechny podněty z vnějšku. Sociální sítě šíření nálad a emocí velmi urychlily. Mladí lidé vstupují do světa, který je zmítán mnoha problémy. Většina z jejich rodičů vyrůstala v 60. letech, kdy víra v pokrok a společenský optimismus ještě kvetly. Věřilo se přirozeně, že bude líp. Tento životní pocit je minulostí. Dnes víme, že líp nebude. Alespoň ne hned.
Válečné konflikty, napětí v rozpolcené společnosti, ceny energií, nedostupnost základní lidské potřeby bydlení, kvalita potravin a jejich cena, abych jmenovala jen některá z ohnisek nejistot dnešního světa, vytvářejí vysoce neurotické prostředí, kde jsou mladí lidé nuceni se pohybovat. Není to procházka růžovým sadem, ale spíš běh o život zamořenou krajinou přes minová pole s netěsnící plynovou maskou. Katastrofické zprávy o stavu planety jsou doutnákem k úzkostem a depresím, kterými mladí ve zvýšené míře trpí. Za obavami o stav planety se však může skrývat obecnější strach z budoucnosti, do které podle výzkumů mladí nehledí s nadějí a důvěrou, ale s úzkostí a strachem.
Narazila jste při přípravě knihy i na případy sebevražd z důvodu klimatického žalu?
Ne, s takto extrémními případy jsem se nesetkala, ale mnoho mladých lidí trpí úzkostmi, depresemi a někdy i bohužel sebevražednými myšlenkami. Podle nedávného výzkumu publikovaného v Českém rozhlase každý desátý mladý člověk uvádí, že prožívá změnu klimatu s extrémně negativními pocity. Psychologové hlásí nárůst případů klimatické úzkosti v ordinacích.
Ve svých předchozích knihách Temné matky a jejich dcery a První muž, který mě zradil, byl můj otec, jsem mapovala zranění, která si člověk do života nese ze svojí původní rodiny. U úzkostí tohoto typu lze jejich příčiny dohledat a terapeuticky s nimi pracovat. U anticipační úzkosti, jakou klimatický žal je, leží příčina znepokojení v budoucnosti.
Jedinec prožívá smutek z něčeho, co ještě nenastalo, a na průběh nahromaděných problémů ve stavu klimatu nemá významnější vliv, i když lze samozřejmě upravit spotřebitelské chování a podobné věci. Na co však vliv má, je stav vlastní psychiky. Proto jsem knihu napsala, aby mladí lidé, kteří jsou zasaženi nebo ohroženi negativními pocity spojenými s klimatem, mohli sáhnout po příručce, která problém zasadí do většího obrazu a poskytne základní techniky na stabilizaci psychiky.
Příkladem „ekologických“ vražd je případ Unabomber. Sociální kritik a anarchista Theodore Kaczynski rozesílal po USA vražedné bomby. Jako motiv uvedl boj proti technickému pokroku. Myslíte si, že také trpěl klimatickým žalem?
Ted Kaczynski, známý jako Unabomber, v reakci na ničení divočiny kolem své chaty dospěl k závěru, že život v přírodě se stává nemožným, a rozhodl se bojovat proti industrializaci a devastaci přírody prostřednictvím terorismu. Zdá se však, že jeho motivace byly spíše antitechnologické než proekologické.
Myslím, že je důležité rozlišovat mezi Kaczynského případem a současným fenoménem klimatického žalu. Zatímco klimatický žal je emocionální reakcí části mladých lidí na stav světa a planety, Kaczynského ideologie byla od prvopočátku antimodernistická. Ukazuje se, že mu šlo o odmítnutí technologického pokroku jako takového. Co však oba jevy spojuje, jsou mýty o konci věků, kterými disponuje každá civilizace a jichž se ve své knize zlehka dotýkám z hlediska kulturní antropologie.
Na demonstraci proti možnosti obsazení postu ministra životního prostředí předsedou strany Motoristé sobě Petrem Macinkou bylo nečekaně dost lidí. Všichni mluvčí tam tvrdili, že nezpochybňují výsledky voleb, ale „nafťáka“ Macinku v resortu nechtějí. Jak posuzujete takový postoj?
Myslím, že je třeba panu Macinkovi dát nejprve prostor, aby předvedl svůj program a jeho plnění. Demonstrace proti němu ještě před nástupem do funkce působí jako předsudek. Lepší by bylo počkat, jak bude skutečně jednat, jaká opatření navrhne, jak bude vyvažovat environmentální a ekonomické zájmy. Pak teprve bude možné ho hodnotit na základě faktů, ne předpokladů.
Skutečný test bude až jeho konkrétní práce v úřadu. Možná se ukáže, že dokáže najít rozumnou rovnováhu mezi ochranou životního prostředí a ekonomickými zájmy. Možná jeho pragmatický přístup bude znamenat efektivnější řešení než některé vyhroceně ideologické pozice.
Nemyslíte si, že Václav Klaus s knihou Modrá, nikoliv zelená planeta přispěl k šíření klimatického žalu v Česku?
Václav Klaus vycházel ze svých životních zkušeností a hodnot. Prožil totalitu, boj za svobodu i budování kapitalismu po roce 1989. Z jeho perspektivy jsou snahy o radikální změny kvůli klimatu pochopitelně podezřelé, protože připomínají omezování svobod, které už jednou zažil. Starší generace bojovala za svobodu, budovala prosperitu, řešila znečištění ovzduší a vody, které bylo v 90. letech mnohem horší než dnes. Měla své environmentální boje a své úspěchy.
A právě proto možná nechápe, proč se mladí lidé cítí tak bezradní, vždyť se už tolik věcí podařilo vyřešit. Problém tedy není v tom, že by starší generace neměla zodpovědnost za budoucnost, jak jim to mladí někdy podsouvají, ale v tom, že obě generace vnímají hrozby jinak. Starší vidí klimatické změny v kontextu mnoha dalších problémů, které se už podařilo zvládnout. Mladší je však vnímají jako zásadní existenciální hrozbu. Přála bych si, aby moje kniha pomohla mladším i starším ke vzájemnému pochopení.
Nakonec ďábelský dotaz. Nebyla by nejlepší ochranou přírody hromadná sebevražda celého lidstva?
Skvělý nápad! Představme si to: organizovali bychom mezinárodní klimatické konference o tom, jak co nejefektivněji vyhladit sami sebe. OSN by vydávala doporučení pro „udržitelné vymírání“. Greta Thunbergová by demonstrovala s transparentem: Jak se ještě opovažujete existovat?
Ne, teď vážně. Myslím, že mnohem lepší strategií by bylo naučit se s přírodou vycházet z pozice dobrého hospodáře, stejně jako se podívat, odkud kořeny obav, úzkostí a depresí, které mladí lidé prožívají i v souvislosti se stavem planety, skutečně vyrůstají.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Trpí někdo ve vašem okolí klimatickým žalem?
autor: Jan Rychetský
