Neuvěřitelný příběh o tříletém boji se státem. Muž po operaci zcela ztratil paměť, dcera se nemůže domoci příspěvku na péči

30. 5. 2020 17:57

ROZHOVOR V létě roku 2017 se začal odehrávat příběh pana Neumahra, do té doby aktivního pražského seniora, člověka pracujícího v minulosti v důležitých a odpovědných pozicích v Českých drahách, který si koupil byt v Ústí nad Labem, a začal si jej rekonstruovat. Jezdil běžně automobilem, v zahrádkářské kolonii vykonával funkci ve výboru této kolonie. Nicméně ani jemu, jinak zdravému, samostatnému, aktivnímu člověku, se nevyhnuly problémy se srdcem. Jak v jeho případě zcela selhal stát, líčí filmový a televizní producent Ivan Štefka, jenž se ujal jeho zastupování.

Neuvěřitelný příběh o tříletém boji se státem. Muž po operaci zcela ztratil paměť, dcera se nemůže domoci příspěvku na péči
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mgr. Ivan Štefka, filmový a televizní producent
reklama

Problémy se srdcem odstartovaly těžko uvěřitelný boj o pomoc od státu. Jak to celé tehdy začalo?

Před operací pan Neumahr absolvoval katetrizaci cév ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Při ní došlo k poškození mozku, pan Neumahr ztratil paměť a stal se zcela závislým na každodenní a celodenní pomoci druhých lidí. Od toho okamžiku se začal odvíjet dodnes neukončený příběh. Příběh, jehož obětí se může stát v kteroukoli denní či noční hodinu kdokoli z nás, příběh selhání státu, selhání podřízených organizací Ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva samotného, nepochopení a nerespektování povinností veřejné služby a dobré správy věcí státu.

Ze dne na den bylo nutné vyřešit, kdo bude ta osoba, která se o pana Neumahra bude starat 24 hodin denně. To je pochopitelně velmi komplikované rozhodování, nikdo na takovou náhlou situaci není připraven, protože to znamená, že někdo musí opustit zaměstnání nebo podnikání a na plný úvazek se stát pečující osobou 24 hodin denně, den za dnem. Další možností je najít speciální domov pro osoby se ztrátou paměti, což není z kapacitních důvodů vůbec jednoduchá věc a ani nebylo cílem rodiny, a stále není, umístit otce natrvalo do jakéhokoli zařízení sociální péče. Toto vše stojí velké peníze nejen na péči samotné, ale na nákladech souvisejících. Pokud někdo odejde ze zaměstnání, musí z něčeho sám žít. K tomu slouží příspěvek na péči.

Na dceru pana Neumahra, při její časově velmi náročné práci, přešla ze dne na den veškerá tíha dalších kroků, dalšího rozhodování, a nutnost zajištění péče nejen fyzické, ale zcela komplexní administrativně právní, finanční a veškeré další, kterou si jen dokážeme představit.

V úvodu jste zmínil ztrátu paměti jako důsledek poškození mozku. Jaké komplikace to konkrétně přinášelo?

Komplikované bylo především to, že pan Neumahr nevěděl vůbec nic, netušil, kde bydlí, svůj byt nepoznal, stále se ptal, kdy půjde domů, aniž by dokázal pochopit, že doma je. Nevěděl nic ze svého předchozího praktického života. Pokud si něco pamatoval, pak to byly některé věci z hluboké minulosti, nijak nepoužitelné pro aktuální situaci. Nevěděl co a jak dělat, a proč.

Řečeno velmi obrazně, bylo vlastně potřeba velmi rychle nahradit dospělou osobu osobou náhradní, jakýmsi klonem, která bude nejen o tuto osobu pečovat ve všech myslitelných životních situacích, ale i za ni myslet a konat. To je velmi složitá věc u dospělého člověka, který do té doby žil samostatným aktivním životem. Má to i svá právní omezení, proto jej soud omezil v souladu s jeho zdravotním stavem na svéprávnosti.

Dne 1. listopadu 2017 byla podána paní Neumahrovou na Úřad práce v Ústí nad Labem žádost o příspěvek na péči. Od toho okamžiku se rozjela naprosto neuvěřitelná státní mašinérie. Ta se táhne 31 měsíců, které zahrnují jak proces prvotní žádosti, tak následný proces odvolání, jež se nachází v tomto okamžiku ve dvacátém měsíci. Zákonné lhůty a délka řízení tak byly mnohonásobně překročeny, s obrovskými rozpory oproti obecným tvrzením ministryně práce a sociálních věcí a zejména její náměstkyně Mgr. Kateřiny Jirkové.

Jak jste se k tomuto smutnému případu dostal vy?

Protože jsem se o situaci dozvěděl, nabídl jsem paní Neumahrové, že převezmu veškerou administrativně právní péči a organizaci věcí, co jsou nutné zařídit pro získání příspěvku na péči, který by umožnil setrvání pana Neumahra v domácím prostředí. To mi po mém tréninku z filmové a televizní produkce, kde každý den musíte stavět něco na zelené louce a orientovat se v různých oborech, nedělalo žádný problém. Považoval jsem to za rutinní záležitost. Navíc, upřímně řečeno, jsem se chtěl na vlastní kůži přesvědčit, co je pravda na těch šílených zvěstech, jak je tento příspěvek státem vyřizován, co do délky správního řízení, do správnosti, ale zejména ochoty určit správný stupeň závislosti na pomoci druhé osoby, přičemž tyto stupně jsou čtyři, a vždy jde o peníze. Počítal jsem s tím, že do roka máme vyřízeno. To jsem se ale šeredně spletl a přesvědčil se, že kolující negativní zvěsti o přístupu státu jsou jen slabým růžovým odvarem skutečnosti.

Velmi mě to překvapilo, ale neodradilo, ba přesně naopak. A myslím, že nastal čas na změny, na skutečné změny, což není úkol pro náhodně stále se měnící ministry. Tihle lidé, ministři, jejich náměstci a ředitelé odborů, jsou ve vleku zaměstnanců ministerstva a úřadů práce, kteří tu agendu vykonávají desítky let. Oni jsou těmi, kdo poskytují svým nadřízeným informace, které si tito nadřízení jen stěží dokážou při tom obrovském rozsahu ověřit.

Přemýšlel jste o tom, jak by se to dalo změnit?

Myslím, že kromě nedostatku posudkových lékařů a úředníků chybí osvěta a skutečný systém kontroly práce těchto lékařů a úředníků. To je velký úkol pro media, je to obrovské mediální téma, které je zcela polem neoraným a dotýká se velkého množství lidí všech věkových a sociálních kategorii, a se stárnutím populace se bude dotýkat stále většího počtu. Důvody slabého mediálního pokrytí jsou podle mě dva. První je ten, že toto téma je velmi komplikované a náročné na přípravu a ani my dnes nemůžeme mluvit o veškerých detailech, neboť bychom zabrali celý denní obsah vašeho serveru. Druhý důvod je ten, že lidé mají strach se se svými příběhy svěřit, strach z úředníků, strach ze ztráty příspěvku a nevím z čeho všeho, ale také nemají už sílu, to hlavně, kterou jim úřady vzaly. Dále je to obrovské téma pro poslance, senátory, politické strany, ombudsmana, ale samozřejmě i pro soudy.

Když jsem začal chápat nastavení toho systému, kdy se jedná o nadřazenou jednosměrnou komunikaci úřadů, která nereaguje a zjevně ani nechce a nedokáže reagovat na připomínky, vyjádření, analýzy a jiné názory odborníků na věc, kdy úřady hrají divadlo, že připomínky, podkladové materiály a podložená vyjádření neexistují, nebo je jen negují bez respektu k zákonné povinnosti vypořádat se s nimi konkrétně, jasně, jednoznačně, komplexně, a namísto toho stále dokola kopírují od sebe navzájem předchozí materiály spočívající převážně ve výčtu administrativních úkonů a holých konstatování svého výkladu, tak jsem pochopil, že ta hra nebude jednoduchá a ani krátká.

Jaká tedy byla ze strany státu reakce na žádost o příspěvek na péči?

Po podání žádosti v listopadu 2017 se do týdne konalo první sociální šetření Úřadem práce v Ústí nad Labem. Toto šetření bylo zpracováno poměrně jednoduchou a zjevně rychlou formou a zcela jistě nezohledňovalo celou poznanou realitu, neboť při takovémto mentálním postižení, kdy nevíte a neznáte, nemůžete z hlediska logického nějakou životní potřebu nezvládat a současně jinou zvládat. Vy ji sice zvládnete fyzicky, ale nevíte o tom, že byste ji zvládnout měl, nedokážete ji naplánovat, připravit, provést, neboť mezitím vše zapomenete. Musíte mít u sebe stále druhého člověka. Došlo tedy k tomu, že po zpracování tohoto sociálního šetření se na první straně úředního záznamu ze šetření, jež je důležitým, jedním ze základních a současně málo respektovaným podkladem pro další kroky a rozhodování, objevilo jen pět nezvládaných životních potřeb, což by znamenalo, že v ostatních je člověk samostatný a nikoho k jejich zvládání nepotřebuje.

To je u mentálního postižení, ztráty paměti a kognitivních funkcí logicky protimluv, neboť by to znamenalo, že v jedné životní situaci vše ví, zná, umí a pamatuje si, a o minutu později už v jiné situaci nezná, neví, nepamatuje si, neví jak na to. Jedním ze základních problémů je, že životní potřeby jsou vyhodnocovány převážně z hlediska fyzického, i když jde o mentální postižení, kdy sice věci fyzicky zvládnete, klidně můžete být olympijský vítěz, ale nevíte, že byste je měl zvládnout, neboť o nich nemáte tušení. A vy takovou danou věc musíte vlastně dokazovat, což je naprosto ponižující a urážlivé. Jednou jsme nedostali odpověď. Vždy bylo hluboké ticho, které panuje i dnes, z čehož plyne, že úřady jsou si této věci vědomy.

Co se s úředním záznamem ze sociálního šetření dělo dál?

Byl předán Okresní správě sociálního zabezpečení ke zhodnocení zdravotního stavu, který po čtyřech měsících v zásadě opsal sociální šetření. V rámci možnosti se vyjádřit k podkladům jsme poskytli analýzu a Úřad práce i na základě toho, že na první sociální šetření nepozval s dostatečným předstihem paní Neumahrovou jako opatrovnici, a ta se díky tomuto pochybení úřadu nemohla dostavit, nařídil nové sociální šetření. Tím tento úřad celou záležitost zase protáhl a jelo se od začátku.

Druhé sociální šetření, již za mé přítomnosti a za účasti dvou pracovnic Úřadu práce, které bylo dlouhé, pečlivé a velmi podrobné, přidalo šestou životní potřebu. Prostě jen tak, jen proto, že jsem dámy upozornil na jejich formální otázky, které neřeší podstatu. Například vám ti lidé do očí tvrdí, že vodu si přece v konvici ohřeje, tak je vše v pohodě. Už ovšem neřeší, že v první řadě by musel o existenci té konvice vědět, že by musel vědět, proč si tu vodu má do konvice vůbec natočit a co s ní chce dělat, že neví, že má zapálit plynový hořák, a když jej zapálí, tak na něj může zapomenout, nebo že pustí plyn, ale zapomene jej zapálit a dojde ke katastrofě. Jednoznačně si tedy není schopen udělat samostatně jídlo, z tohoto, ale i z mnoha jiných důvodů, byť fyzicky by to zvládl bez problému.

Požádal jsem o test, aby si pan Neumahr udělal čaj, tedy aby absolvoval celý proces, nikoliv jen bezdůvodně ohřátí vody. To už samozřejmě nezvládl, neboť nevěděl nejen kde hledat čaj, ale vůbec jak na to, a jen to prokázalo hrubou formálnost takového šetření. Také je tristní, že takové šetření probíhá zejména na základě pokládání otázek, ovšem problém je zase v tom, že pokud člověk neví, tak jakou hodnotu mají jeho odpovědi? Na fabulace právě upozorňují všichni odborníci. Pro objektivní zjištění stavu by bylo nutné s panem Neumahrem minimálně týden žít ve společné domácnosti. Tím by veškeré teoretické diskuse okamžitě skončily, bylo by uznáno všech deset životních potřeb a věc by byla vyřízena. Současně je z toho extrémního tápání úřadu jasné, že neexistuje pro takovéto případy odpovídající metodika a ve výsledku je to velmi diskriminační pro lidi postižené jinak než fyzicky, kde je to posouzení logicky jednodušší, nebo by mělo být.

V každém případě toto sociální šetření ukázalo spolu s veškerými souvislostmi, že z každé životní potřeby nezvládá jednu nebo více aktivit a nezvládá tak všech deset životních potřeb. Navíc závěr obou šetření jasně sděluje, že není schopen se o sebe samostatně postarat, že potřebuje neustálé slovní vedení a podporu, nedokáže dané situace vyhodnotit a adekvátně na ně reagovat, nebo že není schopen v současné době samostatného života. To bylo na konci roku 2017 a na počátku roku 2018. K tomu není co dodat.

Není schopen se o sebe samostatně postarat, ale úředníci řeší to, jestli je jednotlivé úkony schopen fyzicky vykonat?

Toto je další neuvěřitelná věc, která celým příběhem prochází jako červená niť, že ti úředníci i posudkový lékař u člověka se ztrátou paměti, logického a kombinačního myšlení, který o sobě vůbec neví, neví, co a jak by měl dělat a proč by to měl dělat, řeší, co zvládne fyzicky, zda se posadí, dojde dvě stě metrů, nastoupí do autobusu a podobné nesmysly. Na základě toho hodnotí jeho závislost na péči druhé osoby a vůbec jim nepřijde divné, že aby mohl někdo něco zvládnout fyzicky, musel by nejprve o tom, že to něco má zvládnout, vědět. Vědět, proč by to měl udělat, za jakým účelem, který ovšem vzápětí zapomene, měl by umět vyhodnotit výsledek toho, co dělá. Jsou to skutečně neuvěřitelné metodické postupy, u nichž se rozum zastavuje a stojí i u zdravých jedinců. Podle mě tyto metodické postupy musely na jejich právech poškodit již řadu lidí.

Přesto, jak jsem již říkal, sociální šetření v celkovém textu a při znalosti souvislostí a poznané reality ukázalo, že pan Neumahr nezvládá z každé životní potřeby jednu nebo více aktivit a tudíž nezvládá samostatně všech deset životních potřeb, neboť nezvládat jednu aktivitu znamená nezvládat životní potřebu.

Nicméně, OSSZ setrvala na svém původním tvrzení, a ačkoliv se sama odvolávala na to, že je v souladu se sociálními šetřeními, ve skutečnosti však s nimi, podle mě, byla v rozporu. Při osobním jednání, které trvalo asi deset minut, posudkový lékař zrekapituloval administrativní průběh věci, zhodnotil kladně, že pan Neumahr přišel bez opory, tedy opět fyzické, přičemž oporou byla v zásadě jeho dcera, protože bez ní by vůbec netušil, kde se nachází a proč, což je právě ten rozpor fyzična a mentálna. Následně se pan doktor ukázal jako veselá kopa, když prohlásil, takto jsem to rozhodl, čímž připomínky, rozpory a analýzy vyargumentoval. A bylo vyřízeno.

Vyřízeno? Copak jste se s tím smířili?

Paní Neumahrová se proti tomuto způsobu rozhodnutí několikrát ohradila, vždy však neúspěšně, byť podklady a realita hovořily jinak. Problém by v tom nebyl, pokud by správní úřady respektovaly, že lékařův názor je pouze jeden možný a jeden z mnoha, a nikoli prioritní. V zákoně nemá oporu to, že by byla dávána přednost názoru posudkového lékaře, dokonce před vlastními sociálními šetřeními, přesto se tak děje a dokonce Úřad práce názor lékaře od stolu považuje za stěžejní důkaz. Což bych chápal v případě chybějící nohy.

Rozhodnutí o výši příspěvku tak padlo po dvanácti měsících, když šest měsíců lze připsat na vrub ústeckého úřadu práce a Okresní správy sociálního zabezpečení. Nicméně se zde po celou dobu sporu objevoval zajímavý okamžik, kdy úředníci stále opakovali věty typu, kdybyste to nerozporovali, mohlo to být už u odvolání. Slovo odvolání se objevovalo neustále, jako základní slovní pojem, učiněná mantra, to bylo dost překvapivé. Nicméně na základě toho jsem pochopil, že systém je nastaven jako systém prvotně odvolací, kdy se automaticky počítá s tím, že věc projde odvolacím procesem a zatíží a znechutí všechny aktéry kromě těch, pro něž to je obživou. Ta frekvence slova odvolání byla tak velká, že jsem nabyl dojmu, že jde o nějakou „církev prvního odvolání“. Přitom by člověk řekl, že řádně by se mělo rozhodovat hned na začátku. A také až se skutečně řádně vyřeší počáteční nejasnosti, neboť bez jejich vyjasnění lze při odvolání očekávat další spory, což se samozřejmě stalo. Protože tyhle úřady od sebe vzájemně kopírují, neboť není v jejich silách se detailně s věcmi seznamovat. Což chápu, ale nezajímá mě to, ani to nelze respektovat a nepatří to do řádné správy demokratického státu.

Ministerstvo se stále vymlouvá na nedostatek a stáří posudkových lékařů, ale skutečnost je taková, že to končí u těchto výmluv a nepokračuje to nikam dál. Otázka je, zda si ti lidé na ministerstvu vůbec uvědomují, reálně uvědomují, nikoli pouze rétoricky, že jde o službu veřejnosti, a to službu pro zvlášť citlivý segment společnosti, pro lidi postižené a všelijak nemocné. Poznaná skutečnost je taková, že řeší formality a obhajuji různými slovními hříčkami extrémní délky řízení a nepřiznané stupně závislosti, ale na podstatu už nezbývá čas.

Po rozhodnutí Úřadu práce bylo tedy ihned podáno odvolání. No a nastaly opět nečekané události. K samotnému zasedání odvolací posudkové komise v Ústí nad Labem došlo po neuvěřitelné době deseti měsíců od podání odvolání. Na ústním jednání byla s panem Neumahrem přítomna paní Neumahrová, kde ji v rozporu se zákonem požádaly členky komise o vypnutí mobilního telefonu, byť se jednalo o úřední jednání a paní Neumahrová neměla v úmyslu nahrávat. Chovaly se tak arogantně, že paní Neumahrová vyšla ven se slzami v očích. Tato komise dokonce použila v samotné materii posudku i dvě nevhodné výtky a slovní obraty, které nesouvisely nijak s posuzováním zdravotního stavu pana Neumahra, ale vyjadřovaly se nevhodně k osobě paní Neumahrové. To jen dokresluje celkovou situaci, za niž je odpovědné ministerstvo a konkrétní nadřízení zaměstnanci.

Podle vás se tedy úředníci v těchto funkcích takhle chovají k lidem běžně?

Můžu hovořit pouze za tento konkrétní případ, ale podle toho, co člověk slyší, občas čte, podle toho, kolik lidí a stále ve větším množství se obrací na ombudsmana, tak to zřejmě tak ojedinělé nebude. Úředníci, kteří tu práci dělají desítky let, stejně jako posudkoví lékaři, nejsou podle mne připraveni na to, že si někdo dovolí mít odlišný, podložený a vyargumentovaný názor, na kterém konzistentně setrvává, protože je pravdivý, a oni nedokážou najít protiargument a vyvrátit jej jinak než holým tvrzením bez schopnosti toto tvrzení obhájit. Hlavně, dle mého, nejsou připraveni pracovat ve službách veřejnosti, přesto v nich pracují. Ministerstvo nemá evidentně schopnost začít s radikálními změnami personálními i metodickými, a tak se tato nehostinná situace prohlubuje v době, kdy se logicky bude navyšovat počet lidí, kteří tyto služby budou potřebovat. Ten socialismus tam prostě je zakořeněný.

Posudek této odvolací komise samozřejmě odpovídal tomu, proti čemu bylo vedeno odvolání. Komise se nijak nevypořádala s argumenty v odvolání, pouze standardně konstatovala jednosměrně nějaké své názory, aniž by byla patrná skutečná cesta, jak k rozhodnutí došla, přičemž touto cestou nejsou nezdůvodněná tvrzení a odkazy na dokumenty, nebo výroky typu „zástupkyně není schopna pochopit“. Přičemž se vzápětí ukáže, že věc je jinak... Zajímavé je, že komise uznala další životní potřebu jako nezvládanou, životní potřebu hygiena, ale od naprosto nesmyslného data o dva roky později, než byla neschopnost samostatného zvládání této potřeby poprvé popsána.

Tady se dostáváme k další věci, která se táhne celým procesem řízení, že odpovědní lidé nemají detailně načtené podkladové materiály, které nejsou většinou strukturované, a z komunikace s nimi plyne, že si nepředávají celé kompletní spisy. Každá komise chce materiály znovu, takže všichni zřejmě neznají naši protiargumentaci. Jsou to velmi záhadné postupy.

Když jste s posudkem odvolací komise nesouhlasili, jaké kroky jste podnikli?

Tento posudek jsme rozporovali na základě doložitelných faktů a reality poznání a domnívali jsme se, že ústecká pobočka MPSV vše řádně posoudí ze všech úhlů pohledu, řádně se vypořádá s připomínkami, převezme odpovědnost a rozhodne. Ale ouha, to byl další hluboký omyl. Samozřejmě chápu, že ústecká pobočka měla obavu rozhodnout, když vidí ty mega rozpory, a současně se nemá jak ve věci zorientovat, to by museli s panem Neumahrem alespoň týden žít. Ta situace zamotaná pracovníky MPSV a jeho organizací je skutečně zapeklitá a myslím, že jedině já mám o věci poměrně přehled a snažím se jej udržovat, ale také nejsem počítač a není to nic jednoduchého. Člověk musí znát precizně každý podkladový materiál a jeho vzájemné souvislosti a návaznosti, znát svědectví a také realitu. Jakmile něco vytrhnete, tak se celá věc tváří zcela jinak.

Místo rozhodnutí tedy překvapivě dorazil dopis, že ústecká pobočka předává celou věc ke srovnávacímu šetření k jakési pražské nadkomisi, která se jmenuje Posudková komise MPSV v Praze, o niž málokdo kdy slyšel. To bylo v listopadu minulého roku, tedy před sedmi měsíci. Tato pražská komise předvedla nezapomenutelný příběh. Zadala si další – v pořadí třetí – sociální šetření na konci roku 2019 přímo v domově, kde pan Neumahr dočasně pobývá, přičemž odvolání se vztahuje k termínu 1. listopadu 2017. Čili rozdíl jsou dva celé roky. K tomuto úkonu požádala svoji jihočeskou pobočku a jaksi zapomněla informovat paní Neumahrovou o tom, že se toto sociální šetření koná. To je nejen v rozporu se zákonem, ale i rozsudkem okresního soudu v Ústí nad Labem, který nepřipouští, aby byl pan Neumahr jako osoba omezená na svépravnosti z důvodu svého mentálního postižení bez svého opatrovníka přítomen jakémukoli úřednímu jednání, což je samozřejmě součástí spisu, takže by to úředníci měli vědět. Ale docela rozumím tomu, proč by komise nechtěla mít nikoho, kdo se ve věci orientuje, ve své blízkosti. Ale spíše to byl šlendrián a klasická neznalost spisu.

Nicméně se to paní Neumahrová dozvěděla náhodně jinou cestou asi dvanáct hodin před konáním tohoto šetření, a na místo dorazila spolu se mnou. Toto sociální šetření plně potvrdilo dvě předchozí sociální šetření a vše, co celou dobu tvrdíme. Následoval další průtah, kdy zasedání pražské komise bylo stanoveno na dvanáctého února, tedy za další téměř tři měsíce. Tam jsem se už vydal jako zplnomocněný zástupce pana Neumahra, potažmo paní Neumahrové, osobně a celé tristní jednání si nahrál, což se ukázalo jako velmi prozíravý tah poté, co dorazil posudek této komise a ukázal, jak to funguje. Samozřejmě jsem to předpokládal, a komise mne „nezklamala“.

V čem protokol neodpovídal tomu, co se na jednání ve skutečnosti odehrálo?

Jak už u ministerstva bývá nepsanou tradicí, posudek stále nepřicházel. Tak po dvou a půl měsíci paní Neumahrová zaslala dotaz, v jaké jsme fázi a kdy může tedy posudek očekávat, přičemž připomněla délku nečinností. Posudek pak dorazil asi za čtrnáct dnů a je z něj patrné, že není úplně v souladu se skutečností, což můžete vidět, pokud máte k dispozici nahrávku z tohoto jednání a znáte podkladové materiály a veškeré souvislosti. Kdo nezná doslovně a detailně podklady, nemá šanci ze samotného textu posudku odhalit nic divného.

Odpovědi na otázky kladené panu Neumahrovi hned v úvodu jednání neodpovídají záznamu, nebo jsou zkreslené, nebo ve větší míře neuvedené. Jsou zapsány víceméně věci, které jakože pan Neumahr domněle ví, například o svém pobytu v domově, o němž vůbec nemá tušení ihned po opuštění jeho brány a jedná se o jeho fabulace, před kterými varují opakovaně všichni odborníci, a proto odpovědi pana Neumahra nelze brát jako validní, jak tito odborníci tvrdí. Ale k tomu musíte znát spis, bez toho se nemáte šanci chytit. Nicméně tyto odpovědi staví posudek jako holá fakta. Problém je, kdo si co představuje pod spisem. Já za spisem vidím každý jednotlivý dokument nebo elektronický dokument od počátku řízení. Ale jak jsme si řekli, jednotlivé úřady a komise si zřejmě předávají jen části spisů a zbytek si tvoří sami, čili existuje zřejmě několik spisů k jednomu případu a v každém je něco. Pokud to tak je, pak je to selhání v té nejvyšší míře a nelze se dobrat nikdy výsledku, což vidíme už tři roky. Komise sice měla před sebou dvaceticentimetrovou úhledně srovnanou kupu papírů, ale nebyla schopna přes moje opakované otázky říci, co v té kupě vlastně je. Z toho se dá podle mě dovodit, jaká asi byla příprava.

Tato posudková komise měla za úkol, podle zadání a požadavku ústeckého pracoviště, vytvořit jakési zdravotní srovnání od okamžiku, kdy byla podána žádost o příspěvek, tedy skoro tři roky nazpět. Výsledek je ten, že komise se víceméně jasně nevyjádřila k prvním třinácti měsícům, o které šlo hlavně a především, a začala se věnovat až jakémusi fyzickému, nikoli mentálnímu, stavu v době o rok později, ke které se již odvolání nevztahovalo, byť to je také povinnost komise se vyjádřit i k následujícímu období. Komise pouze zmínila okrajově první dvě sociální šetření a o posudku soudního znalce se zmínila taktéž pouze okrajově v souvislosti s již uznanou životní potřebou, čili zbytečně. Podstatné rysy posudku, které podporují v plném rozsahu každé jednotlivé naše tvrzení, zcela vynechala, přičemž posudek soudního znalce v souladu s nálezy psychiatrů a ošetřujících lékařů hovoří o velmi špatném stavu pana Neumahra.

Jsou vůbec v posudku vylíčeny skutečnosti, které vyplynuly z osobního setkání a zjištění?

Komise sice zdůrazňovala, že je pro ni důležité se setkat osobně s panem Neumahrem, ale podstata tohoto setkání v posudku komise není, nebo, jak už jsme si řekli, není popsána tak, jak se skutečně odehrála. Zaznamenáno je pouze několik odpovědí z mnoha, a to zejména odpovědi vzbuzující dojem, jako že pan Neumahr něco ví, což je zdánlivé a na základě jeho fabulací. Komise však ve svém textu čtenáře posudku nevarovala, že může jít o fabulace, čímž může na věci neznalé jeho zdravotní stav působit lépe, než je skutečnost. Co si teď vzpomínám, tak posudek třeba uvádí odpověď, že se nají sám. Taková odpověď však nikdy nepadla, neboť nepadla ani příslušná otázka. Ve skutečnosti otázka zněla, zda si dojde na jídlo sám, zda chodí do jídelny, nebo mu jej nosí na pokoj, odpověď byla: Snad chodím, nevím. Takže, jak je možné mít k takovýmto posudkům důvěru v jejich celku? Nají se sám, to je pravda, ale o to nejde. Jde o to, co bylo skutečně řečeno, a co bylo zapsáno do posudku. Kde dále jsou podobné chyby?

Kdo by měl být čtenářem takového posudku, jsme si již řekli; jsou to ti, co rozhodují. A to je pak problém, pokud sami neznají – a to neznají – každý jednotlivý podklad v každém detailu. Dokonce u propouštěcí zprávy z psychiatrické nemocnice, která je z hlediska data relevantní, je vypuštěním slov „s dohledem“ a přidáním jiných slov v posudku posunuto vyznění této zprávy, které pak vyvolává dojem lepšího zdravotního stavu v počátku postižení. Pokud dělá někdo něco pouze s dohledem, pak je nutná přítomnost dohlížející osoby, proto je za účelem životních potřeb nutné takové věci uvádět přesně.

Nesoulad, kdy chybí vyjádření k prvním třinácti měsícům, které jsou relevantní pro odvolání, je podle mého názoru způsoben nerealizovatelností takového zdravotního posouzení dva a půl roku zpět. Tento prostý fakt potvrdila i předsedkyně PK MPSV v Praze MUDr. Marcelína Čejková slovy o tom, že toto je velmi složité, neboť zdravotní stav se vyvíjel a oni se musí zabývat stavem ke dni jednání komise, tedy dnem 12. února 2020. To ovšem nebylo předmětem odvolání a tento posunutý stav nastal kvůli délce odvolacího procesu. Pokud by byly dodrženy přiměřeně lhůty, dalo se to ještě nějak možná objektivně řešit.

Ale to už teď možné není. Jak tedy dál?

MUDr. Hana Dundová jako přítomný odborný lékař, psychiatr, se vyjádřila také poměrně jasně a srozumitelně a potvrdila tím to, co tvrdíme tři roky konzistentně. Pronesla velmi pravdivou větu o tom, že aby mohly jako komise vyhodnotit aktivity, musely by poslat člověka se vysprchovat a na záchod. Já dodávám nejen to, ale třeba i jej nechat jet samostatně z Prahy do Ústí nad Labem. Tímto paní doktorka pravdivě potvrdila, že hodnocení provedené lékaři od stolu je velmi irelevantní a zvláště v takovémto případu poškození mozkové tkáně je zcela nepoužitelné. Je to snad možné v případech jednoznačných fyzických postižení. Paní MUDr. Čejková však dodala další větu, že stěžejní je pro aktivity sociální šetření. Což je pochopitelně čirá a naprostá pravda, ale ta není respektována a není respektována ani ve vlastním posudku této komise ve vztahu k sociálním šetřením z roku 2017 a 2018. Správní orgány rozhodují v rozporu se zákonem a je jimi dávána přednost vyjádřením lékařů, což je pozůstatek z doby, kdy ještě nebyla prováděna sociální šetření, přičemž zákon nestanovuje názor lékaře jako přednostní.

Ještě se na moment zastavím u jednoho zajímavého tvrzení nejen této komise, že některé životní potřeby jsou součástí životní potřeby orientace. V podstatě je to tak, že životní potřeba orientace je jednou z deseti základních životních potřeb, a i při velmi mírném dostatku kreativity lze u osob s mentálním postižením do této základní životní potřeby vměstnat naprosto vše a nemusíte se vůbec namáhat. Ostatní životní potřeby pak můžete pominout, a to jistě neměl zákonodárce na mysli. To je velmi často používaný úhybný manévr, když si odpovědní nevědí rady, a opět zde narážíme na nedostatečnou, zavádějící a diskriminační, zdráhám se to nazvat metodikou, která se nevěnuje důkladně, nebo vůbec tomuto typu postižení. Jinak by se to projevilo.

Požádali jsme o prověření tohoto posudku a ve stejný den paní Neumahrové odeslal dopis pan Mgr. Michal Novák, ředitel odboru odvolání a správních činností nepojistných dávek a LPS, kterým – aniž by to paní Neumahrová požadovala – reagovalo ministerstvo na měsíc starý dotaz, kdy bude hotový posudek a byly zmíněny obrovské doby nečinností a průtahy.

Spletu se, když si tipnu, že vám ani jeho vyjádření nijak nepomohlo?

Vůbec. Je to klasicky úsměvná reakce pana ředitele, kde tvrdí, že byl pověřen náměstkyní Mgr. Kateřinou Jirkovou, aby se věcí zabýval. Dopis obsahuje to, co umí toto ministerstvo nejlépe, dvě strany opsaných termínů několik let zpět, jak věci probíhaly skvěle se zdůrazněním, že řízení bylo vždy přerušeno, a tudíž lhůty neběžely, takže v žádném případě prý nejde podle judikatury Nejvyššího správního soudu o nečinnost. No, zatím Nejvyšší správní soud neměl na stole tento tříletý příběh, a to nejen co se lhůt týče. Věřím, že se nakonec vyjasní, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem neměl na mysli podporovat termínovou anarchii a svévoli a nedostatky v řízení ministerstva.

Ten, kdo tento text napsal a pan ředitel se pod to podepsal, vlastně říká, že ministerstvo v pohodě používá pro svoji obhajobu jakéhosi rozsudku a každou dlouhou dobu řízení teď bude prezentovat tak, že je zcela v pořádku a v pohodě a určitě to není nečinnost. Neumím si takovou rétoriku a nedůstojnou obhajobu průtahů a nekonečných lhůt vysvětlit jinak. Možná chce tuto skutečnost pan ředitel nazývat ne nečinností, ale nepřiměřenou lhůtou, výsledek pro občana je však identický, pro kolonku na ministerstvu asi jiný.

Dále autor textu tohoto dopisu tvrdí, jak je vše skvělé, protože deset měsíců strávila ústecká pobočka tím, že žádala zdravotní dokumentaci, a předsedkyně komise se řádně seznamovala s takto doručenou dokumentací. Já myslím, že je jasné, že se paní předsedkyně seznamovala deset měsíců, jen mi to nesedí s tím, že až v srpnu 2019, tedy měsíc před zasedáním komise, volala tajemnice této komise paní Neumahrové a sháněla kontakty na ošetřujícího lékaře. Já myslím, že v další fázi bude nutné nahlédnout do knihy odeslané a došlé pošty, kdo co žádal a kdy co došlo, abychom se přesvědčili o desetiměsíční činnosti této komise. Pokud to již tedy neudělal pan ředitel sám, neboť tvrdí ve svém dopise, že se věcí podrobně zabýval.

Je výsledek práce komise alespoň trochu odpovídající těm deseti měsícům, po které měla trvat?

To, že se komise zabývala přípravou deset měsíců, mě vážně zaujalo. Jen nevím, jak je možné, že výsledek jejich práce – posudek – byl takový, že když jsme dodali detailní analýzu, tak ústecká pobočka nedokázala rozhodnout, neboť příslušní odpovědní zřejmě pochopili, že toto si nevezmou na triko a raději rozjeli další sedmiměsíční pokračování se srovnávacím šetřením u pražské komise. Pravdou je, že se na konci dopisu pan ředitel omlouvá za celkovou délku posuzování zdravotního stavu, což je velmi podstatné přiznání, byť současně poukazuje na to, že je to v pohodě, protože se domnívá, že se nejedná o nečinnost, o čemž jsme si řekli výše.

Celé to pouze dokresluje situaci, kdy ministerstvo nezvládá svoji práci dělat řádně a v přijatelných termínech, zjevně nezvládá personální politiku a plánování práce ve své celorepublikově nejvytíženější oblasti, jeho činnost je pro občana hluboce obtěžující, stresující, finančně nákladná, přinášející pouze problémy. Paní náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí Mgr. Kateřina Jirková se podle ČTK v polovině února vyjádřila, mám pocit, že to bylo před poslanci, že se jí daří snižovat lhůty u odvolání v komisích na 150 dnů, tedy pět měsíců, a správní řízení na 90 dnů, tedy tři měsíce. No, nevím, v tomto konkrétním případě jsme tedy lhůtu překročili čtyřnásobně a nejsme na konci.

Český rozhlas o pár dnů později přinesl vyjádření paní náměstkyně Jirkové, že „příspěvek na péči není založen na tom, že bychom vycházeli z diagnóz. My posuzujeme, jaké to onemocnění má dopady do deseti různých životních potřeb, kdy vyvolává potřebu závislosti. Ta dávka skutečně má řešit potřebu zvýšené závislosti na péči, nikoliv v uvozovkách odškodnění za závažnou nemoc“. Toto je přesně, téměř doslovně to, co tvrdíme opakovaně písemně tři roky. Jsem rád, že si je paní náměstkyně této hluboké pravdy vědoma, jen je mi záhadou, proč s tím neseznámila své podřízené a proč tito podle tohoto jejího přesvědčení nekonají. A také, proč za tuto samozřejmou pravdu musí bojovat postižení občané a jejich rodinní příslušníci.

V průběhu toho, co jsme si o tomto děsivém případu úřednické mašinérie začali povídat, vám došlo z ústecké pobočky MPSV finální rozhodnutí. Co je na něm zajímavého?

Vyjádření k posudku pražské komise došlo od nás ústeckému úřadu v pondělí 18. května a mělo 11 stran analytického textu, ale již ve středu 20. května odešlo z pobočky v Ústí nad Labem dvacet stran rozhodnutí. Musela to být hodně náročná dvoudenní práce, neboť vše prostudovat, promyslet, vyhodnotit a sepsat v takovéto rychlosti, to je výkon hodný obdivu a jistě na tom musela pracovat celá pobočka ve dne v noci. Podle mě je tato teatrální rychlost následek tlaku od nadřízených, nicméně teď je věc ve 31. měsíci a už by bylo jedno, zda bude ve 32. Spíše bych se zabýval obsahem, a ne rychlostí, neboť čas se teď již nevrátí.

Toto rozhodnutí potvrzuje v zásadě vše, co jsme si již řekli. Je to vlastně neustálé kopírování informací o technicko administrativním průběhu věci, včetně nevhodných hodnotících komentářů k názorům paní Neumahrové. Toto rozhodnutí má ovšem zásadní vady, které ho činí hluboce nedůvěryhodným. Pomíjí rozpory, nevypořádává se s nimi, pouze konstatuje svůj názor jako vždy, že jde vlastně o náš omyl, a zdůrazňuje pouze to, co podporuje konstatování zástupců MPSV. Přesto, že se tolik mýlíme, tak se v průběhu času potvrdila naše tvrzení v dalších třech životních potřebách, pouze je používáno jiné, pozdější datum, než skutečně nastaly. Je zajímavé, že se tolik mýlíme, a přesto, aniž by se jakkoli změnil rozsah péče o pana Neumahra, která musí být stále stejně nepřetržitá čtyřiadvacetihodinová ve všech životních potřebách, tak jsme se dostali z pěti nezvládaných životních potřeb na osm, přičemž se potvrdilo vše, co jsme tvrdili. Neustále jsou zdůrazňovány body MMSE, ovšem tyto body pouze určují stupeň demence, nikoli stupeň závislosti na péči druhé osoby. Je to přesně to, o čem hovoří paní náměstkyně Jirková, nejde o odměnu za nemoc, ale o rozsah nutné péče.

Je tu například jedna ryze konkrétní věc, ať nezatěžuji čtenáře již řečenými obecnými úvahami. Rozhodnutí uznává nově dvě životní potřeby, což určitě kvitujeme, nicméně je stále v jiných datech. Rozhodnutí uvádí, že od 5 září 2019 na základě psychiatrického nálezu jasně nezvládá oblékání a obouvání samostatně a dále popisuje z jakých důvodů, přičemž tyto důvody jsou popsány již dva roky zpátky v roce 2017. A současně ze stejných materiálů vycházela před osmi měsíci ústecká komise složená z odborníků a nevšimla si této skutečnosti a považovala oblékání a obouvání za zvládanou životní potřebu. Až poté, co jsme věc rozporovali, si toho všimla pražská komise. Co si o takové práci myslet? V každém případě jsem rád, že můžu takto zastoupit a pomáhat placeným státním úředníkům.

Co byste tedy k tomu skoro nekonečnému příběhu řekl závěrem?

Ještě předtím zmíním jednu úsměvnou věc, kdy údajně odvolací ústecká komise nenašla funkční korelát, jak píše, k nezvládání životní potřeby tělesná hygiena, ale o dva odstavce dále ji uznává jako nezvládanou. V této souvislosti je opět nejasné, zda se komise ve svých úvahách zabývá mentálním, a ne fyzickým postižením. Jsou zde další zajímavé výroky, které si zatím nechám pro sebe. Je to vlastně takový postup salámovou metodou a záleží na tom, kdo déle vydrží. Je to celé velmi nedůvěryhodné, ale jen pro toho, kdo zná detailně podklady a situaci ve všech souvislostech. Celé je to velmi urážlivé a nedůstojné.

Paní Neumahrová má jako opatrovnice povinnost chránit veškeré zákonné zájmy pana Neumahra, proto bude nutné, vzhledem k přetrvávajícím rozporům, celou věc nechat prověřit nezávislým soudem jak co do správnosti určení stupně závislosti k příslušným termínům, tak co do délky řízení. Čili případ, bohužel, nekončí.

Nelze si nechat líbit takovéto postupy, není to dobrá správa státu – pokud by to nechal každý být, nevím čeho bychom se dočkali za pár let. Nikdo z nás opravdu neví, kdy se dostane do podobné situace a myslím, že je to jedna z věcí, která by měla být zejména vzhledem ke stárnutí populace středem veřejného zájmu ve všech souvislostech. Práce Ministerstva práce a sociálních věcí je v tomto směru zcela jistě věcí veřejného zájmu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Čunek a Romové: Omluvu z EU nečekám. Ale věc má nečekaný vývoj

8:34 Čunek a Romové: Omluvu z EU nečekám. Ale věc má nečekaný vývoj

ROZHOVOR Před čtrnácti lety sklidil tvrdou kritiku za to, že část vsetínských Romů se soudním příkaz…