Je Andrej Babiš „tahounem ekonomiky“ a vizionářem? Máme podle vás našlápnuto na technologický rozvoj? Jaké je v tomto ohledu naše postavení a budoucnost v Evropě?
Technologická úroveň je hlavním kritériem pro hodnocení váhy a postavení určité společnosti v mezinárodním společenství. Vše ostatní se odvozuje od tohoto primárního kritéria. Může to znít příliš technokraticky jako znevážení různých duchovních hodnot, ale takový je zkrátka globální svět zrozený modernizací a průmyslovou revolucí. Jestliže chceme být respektovaným národem, jehož vliv a ohlas ve světě výrazně převyšuje počet obyvatel, jak se to daří například Švýcarsku, Nizozemí, Dánsku, Finsku nebo Singapuru, musíme upřít intelektuální energii tímto směrem a přizpůsobit zájmům rychlého technologického rozvoje naše státní a vzdělávací instituce.
Evropa jako celek je navzdory stále relativně vysoké životní úrovni stagnující částí současné globální civilizace, přičemž slabost evropských států a jejich hospodářství je umocňována masovou imigrací způsobující nezvratné demografické a sociokulturní změny, které radikálně promění charakter evropské společnosti. Vzhledem k tomu, že zmíněný civilizační úpadek našeho kontinentu je selektivní a některé evropské regiony mu celkem úspěšně vzdorují, rodí se hierarchie, v níž se určité oblasti pravděpodobně udrží ve skupině nejrozvinutějších států světa, zatímco jiné definitivně poklesnou na úroveň rozvojových zemí. Je zřejmé, kde by mělo být naše místo. To, že se to za uplynulých třicet let nepodařilo, je velkým selháním politických elit, které by mělo vyústit v radikální očistnou katarzi. Politický systém, který nedokáže plnohodnotně využít tvůrčí potenciál národa a jeho značného pracovního nasazení, není dobře nastaven a měl by být demokraticky změněn. Myslím, že na tomto rozcestí se právě nacházíme.
Fenomén hnutí ANO a Andreje Babiše nevyplynul z ignorance a nezralosti „nevzdělaného venkovského obyvatelstva“, jak do omrzení opakují mainstreamová levicově liberální média a s nimi spojení experti, ale právě z podvědomého pocitu širokých vrstev, že je třeba rázného obratu směrem k neideologickému pragmatismu a k efektivní a výkonné státní správě. Problém hnutí ANO spočívá ale v tom, že je příliš osobnostně různorodé a více oportunistické než flexibilní. Příslušné žádoucí reformy mnohdy marketingově imituje, ale nerealizuje. To otevírá prostor pro skutečně reformní politickou stranu, který je prozatím nevyužit.
V této souvislosti je otázka, zda je rozumné zvyšovat kvóty pro zahraniční dělníky, jak to žádá Hospodářská komora, kteří směřují více do montoven než do služeb?
Tato politika by nás udržovala v postavení ekonomické periférie, z něhož se v zájmu zvýšení kvality našeho života musíme vymanit. Absurdita systému, v němž zahraniční společnosti stavějí na našem území montovny pro laciné zahraniční dělníky – přičemž sociální náklady této „dělby práce“ nese český stát, aniž se plnohodnotně podílí na zisku – je zřejmá. To samozřejmě neznamená, že by se Česká republika měla uzavřít pracovitým, vzdělaným, ambiciózním a kreativním jedincům přicházejícím ze zahraničí. Právě naopak. Tito lidé by mohli být jedním z hnacích motorů prosperity. Hlavní výzva spočívá v udržení našeho území jako hodnotově a právně homogenního demokratického prostoru zaštítěného příslušností místních obyvatel k modernímu českému národu.
Stát je primárně konsensuálně udržované násilí směřující ke zjednání spravedlnosti a k vlastní reprodukci. Neomarxistická ideologie a sociální inženýrství zbavují stát jeho tradičních represivních a nátlakových nástrojů právě v oblastech, v nichž by byly žádoucí, jako je například integrace přistěhovalců přicházejících z kulturně vzdálených kulturních okruhů do západního civilizačního řádu. Tato rezignace na udržení vlastní identity vždy v minulosti vyústila do zániku a vystřídání jinou kulturou. Nejde o žádný velký objev. O tomto fenoménu psal například ve čtrnáctém století arabský myslitel a historik Ibn Chaldún.
Byzantská říše se dokázala úspěšně vyrovnat s perským a islámským expanzionismem, a dokonce se na přelomu desátého a jedenáctého století opět načas stát vedoucí vojenskou silou tehdejšího světa, dokud měla dostatečnou asimilační sílu k tomu, aby se její obyvatelé pokládali za Římany. V okamžiku, kdy se toto jednotící pouto římské identity rozpadlo, Byzanc začala stagnovat a podlehla nejprve západním křižákům a poté muslimským Turkům.
Problém integrace a přetavení etnické různorodosti v sebevědomý a akceschopný politický národ není tak složitý, za jaký se často vydává. Lidé tolik nelpí na tradičních partikulárních hodnotách, jak tvrdí stoupenci multikulturalismu. To, po čem touží, zahrnuje možnost obživy, ochrany, spravedlnosti a uznání své osobní důstojnosti. Jestliže toto jedincům přicházejícím z deficitního, rozvráceného, represivního či jinak neuspokojivého kulturního prostředí poskytnete, jste na dobré cestě k tomu, abyste si je získali.
Nesmíte dopustit, aby nad vámi získali pocit kulturní nadřazenosti a vžili se do role dobyvatelů, nesmíte jim dovolit, aby se uzavírali v izolovaných enklávách pod záminkou udržení své kulturní „autenticity“ a aby se stylizovali do falešné úlohy „obětí“. Musíte jim neustále opakovat, že se před nimi a jejich potomky otevírá obrovská šance a výzva nového začátku, kterou využijí pouze tehdy, jestliže si osvojí místní jazyk, najdou práci či získají vzdělání – a hlavně se zbaví všeho, co je v rozporu s moderním demokratickým a sekulárním způsobem života evropské společnosti. Francouzský žurnalista a historik Éric Zemmour, který má sám marocké kořeny, neustále vyzývá imigranty: Dávejte svým dětem francouzská jména. Cesta k plnému začlenění do francouzského národa vede přes podobná drobná symbolická gesta a úkony.
Jestliže přistěhovalci tuto velkorysou nabídku podílet se na výdobytcích západní civilizace odmítnou, nesmíme podlehnout sentimentalismu, protože oni by ho vůči nám v našem postavení necítili.
Psali jsme:
A ještě k předsedovi vlády. Nyní v Izraeli, nedávno v Singapuru a v Thajsku. Je „akčnější“ než jeho předchůdci? A to i v Bruselu?
Pro Andreje Babiše není opravdu takový problém být akčnější než jeho předchůdci, kteří často postrádali potřebné jazykové vybavení. A je velmi dobře, že nás reprezentuje na mimoevropských fórech, kam se ve stále výraznější míře přesouvá těžiště mezinárodní diplomacie.
Pokud jde o českou zahraniční politiku, T. G. Masaryk napsal mnohokrát opakovanou větu, že státy se udržují silou idejí, z nichž se zrodily. Jestliže má mít Česká republika v Evropě nějaký přesah, étos, mohl by spočívat v boji za udržení samostatnosti a svrchovanosti národních států střední a menší velikosti. Kdysi jsme byli jediným demokratickým státem ve střední Evropě, byť to byla demokracie křehká. Měli bychom neustále zdůrazňovat, že spojení demokracie a politického národa je evropský vynález, od kterého se nejen odvíjejí moderní dějiny Západu, ale jenž se posléze rozšířil do celého světa.
Francouzský literát a diplomat Arthur Gobineau kdysi napsal, že „tam, kam nepronikl germánský živel, není civilizace po našem způsobu“. Mohli bychom tento výrok parafrázovat tak, že tam, kde nedošlo k uvedenému propojení demokratických institucí s vědomím příslušnosti k modernímu národu, neexistuje opravdová svoboda, pokrok a prosperita. Lidé bez citového sepětí s určitým národem nejsou zapojeni do skutečného svobodného demokratického života a často se stávají nositeli ideologického fanatismu a extremismu či náboženského fundamentalismu. Vzhledem k tomu, že nejsou sami vnitřně svobodní, nechtějí dopřát svobodu ani druhým. V západním světě je jejich myšlenkovým hájemstvím neomarxismus a bohužel v posledních letech i neoliberalismus.
Mají se podle vás média, a zvláště ta veřejnoprávní, zapojovat do burcování ohledně eurovoleb, které budou již za necelou stovku dní, nebo mají být takzvaně neutrální? Jde to vůbec, být jen na „obou stranách barikády“?
Média, jestliže se explicitně neoznačují jako stranická, jsou samozřejmě povinna zachovávat politickou neutralitu, a zejména veřejnoprávní média by měla poskytovat v rámci demokratické soutěže odpovídající prostor všem politickým stranám. To, že k tomu nedochází, vyplývá z uzurpace veřejnoprávních médií zájmovými skupinami, které vyvolávají pocit ohrožení a mobilizace proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli údajně vedoucímu hybridní válku. Je to věčný návrat ideologicky zabarvených konspiračních teorií. Přivádí nás zpět do doby cenzury, newspeaku, skrývání vlastních názorů, obavy z perzekuce kvůli politickým postojům a k takzvané ideologické bdělosti. Média a akademický svět představují dvě Bastily současného evropského politického establishmentu, který kombinuje excesy neoliberalismu, plýtvání socialismu a stupiditu neomarxismu. Jeho osud bude bezpochyby obdobný, jako tomu bylo v případě ancien régime, momentálně však ochromuje myšlení a tvořivost západní civilizace.
Jedním z důvodů, proč se mainstreamová média vyznačují před blížícími se volbami do Evropského parlamentu takovou rétorickou agresivitou, je proklamovaná hrozba takzvaných populistických a protievropských stran. Tady by bylo třeba se ohradit, že populismus je nedílně spjat se vznikem moderní masové demokracie a že velcí demokraté minulosti, opírající se o přímou podporu lidových vrstev – Andrew Jackson, Abraham Lincoln, Georges Clemenceau, Theodore Roosevelt, Franklin Delano Roosevelt nebo Winston Churchill – by bezpochyby byli dnes označeni za populisty. Za druhé není vůbec nic protievropského v tvrzení, že síla evropského ducha vždy vyplývala ze souběhu kreativity a specifického nadání jednotlivých svobodných evropských národů. Žili tady velcí Evropané před Evropskou unií a budou bezpochyby i po ní.
Pojďme k mezinárodním vztahům. Jsme „díky“ odstoupení velmocí od smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního doletu zase o krůček blíže k celoplanetárnímu konfliktu? Anebo je to jen jakési „škádlení“?
Nemůžeme zkratkovitě vnímat dominantní konflikty soudobého světa zavádějící optikou studené války omezené na dvě soupeřící supervelmoci. Současná realita je mnohem komplikovanější a nevyzpytatelnější. Spojeným státům americkým se vymykají tradiční spojenci, kteří byli dlouhá desetiletí pilířem jejich geopolitického vlivu v různých částech světa.
Americká vláda prozatím na tento vývoj odrážející konec pax americana reaguje tím, že jej přehlíží. Saudská Arábie, kdysi americký klient, usiluje o vlastní mocenskou politiku na Blízkém východě. Jižní Korea se ekonomicky a politicky sbližuje s Čínou, největším americkým rivalem. Pouze Japonsko se stále chová loajálně, což může souviset s dlouhodobou ekonomickou a demografickou stagnací země zvyklé na americký patronát. Německo se po sjednocení postupně stalo hospodářským a politickým hegemonem Evropy, přičemž pojem Evropská unie je nyní jakýmsi eufemismem německého kontinentálního impéria.
Francouzský demograf Emmanuel Todd rozdělil Evropu na několik zón podle míry německého ekonomického a politického vlivu. Mezi státy, které jsou nejvíce s Německem svázány, zahrnul Benelux, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Českou republiku. Francie se podle Todda dostala do podřízeného postavení vůči Německu v zásadě dobrovolně na základě rozhodnutí místních politických a hospodářských elit. Loajalita Polska, Pobaltí a Švédska k Německu vyplývá údajně z historické tradice rusofobie. Irsko, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Dánsko, Finsko a balkánské země včetně Řecka přijaly německou hegemonii jako ekonomicky podmíněný fakt. Za jediné dva státy, jež se vzepřely, označil Emmanuel Todd Velkou Británii a Maďarsko.
Je skutečností, že Německo získalo výsadní postavení na evropském kontinentu nejen kvůli velikosti, ale také díky nepopiratelné efektivitě, výkonnosti a disciplíně, které prokázalo během vypjatých historických událostí. Co by nás ale mělo znepokojovat, jsou občasné německé sklony ke kolektivnímu iracionálnímu politickému chování, jež přivedlo v minulosti Evropu do vážných potíží. Je tedy namístě vytvářet účelové aliance udržující rovnováhu mezi německou mocí a zájmy menších evropských národů. V uplynulých letech se v této souvislosti objevila iniciativa Trojmoří spojující Pobaltí, Visegrádskou skupinu, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko. Nabízí se rovněž alternativa, v níž by Rumunsko a Bulharsko nahradila Itálie, čímž by byla vyrovnána dominance Polska v rámci Trojmoří.
V úvodu jsme hovořili o premiérovi Babišovi. Ministr zahraničí Petříček jako by byl jeho pravým opakem, s ohledem na jeho vlažný vztah k problematice Stepana Bandery na Ukrajině, k jeho nevyjadřování se k problematice Kosova nebo k jeho možná příliš rychlému uznání nového venezuelského prezidenta. Co říkáte na kroky Černínského paláce?
Nevím, do jaké míry je ministr zahraničí Tomáš Petříček protikladem Andreje Babiše, protože do takové míry zahraničněpolitické názory předsedy vlády neznám. Pravdou je, že počínání současného ministra zahraničí odpovídá tomu, co je mainstreamovými médii pochvalně označováno jako „sebevědomá proevropská politika“, a je proto náležitě oceňován. Je škoda, že tento politický postoj vede například k ignorování některých jednoznačných projevů antisemitismu a propagace nacistické ideologie v zemi, kterou vzala Evropská unie pod svá ochranná křídla.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
