Jaká je současná nejaktuálnější situace na Ukrajině? Prospělo současné kyjevské vládě umožnění bezvízového styku s EU a získala tak „body navíc“ od svých občanů, a tedy větší sympatie? A co všudypřítomná obludná korupce?
Podle povrchního pozorovatele Ukrajina žije normálním životem. Potýká se s chladem a sněhem jako celá Evropa. Ve východní části pokračují ozbrojené šarvátky – ve čtvrtek, kdy jsem dostal tuto otázku, jich bylo 47, zahynuli dva vojáci, 8 bylo raněno. V Abdijivce bylo poškozeno elektrické vedení, což postihlo výpadkem proudu koksovnu a pět vesnic. Kyjevská strana požádala o dočasné příměří a koridor, aby bylo možné opravit elektrické vedení. Bývalého ředitele státního podniku Cehid GZK Nikolaje Martyněnka zatkli pro podezření, že v letech 2013-2016 bral úplatky – celková výše je uvedena částkou 17,28 milionu dolarů – za nezákonný nákup uranového koncentrátu od rakouské firmy Steuermann, ačkoliv ta ho nevyráběla, fungovala jen jako prostředník. Dostal možnost výběru, buď bude sedět ve vyšetřovací vazbě 60 dní, nebo složí kauci 300 milionů hriven – 1 hrivna rovná se 0,942 koruny.
Tento kurs mimochodem ukazuje, jak hrivna padala, ale v současnosti se ustálila – v roce 2012 byla za 2,6 korun, v roce 2015 za 0,89 Kč. Právě v pátek odpoledne jsem dostal mail z Kyjeva o tom, že jak Arsenij Jaceňuk, předseda strany Národní fronty, jejímž poslancem byl právě Martyněnko, tak on sám odmítají všechna vznesená obvinění jako lživá. Předseda Národního antikorupčního byra Ukrajiny (NABU) tím chce jen odvrátit pozornost od jiných skandálů, které provázejí činnost NABU, a získat popularitu. Podtrhují i to, že soudce solomenské čtvrti Kyjeva Bobrovnik je spojen s NABO a sám je smutně proslulý tím, že „pije alkohol a bere úplatky přímo ve své kanceláři“. Uvádím tento příklad obsáhleji z toho důvodu, že názorně ukazuje, jaké je současné podnikatelské prostředí v zemi.
Zajímavé bylo pro mne prolistovat Kroniku tohoto dne – 21. duben – od roku 2000, jak ji otiskuje pravidelně Ukrajinská pravda. Upoutala mě tam zpráva, kterou jsem tehdy nečetl: V roce 2016 prezident Porošenko podepsal zákon, podle nějž se zakazuje na Ukrajině promítání ruských filmů, natočených po roce 2013, či těch, které oslavují ruské vládní orgány.
Možná ještě zajímavější byla informace z 21. dubna 2010, kdy se prezident Janukovyč setkal v Charkově s ruským prezidentem Medveděvem. Při cestě prezidentské kolony na letiště Borispol se doprovodná sanitka srazila s taxi, jehož řidič zemřel. Kolona však pokračovala a Janukovyč při setkání s ruským protějškem podepsal dohodu o Krymu: Černomořské flotile se prodlužuje pronájem na dalších 25 let a Rusko za to sníží na každé tisícovce kubíků dodávaného plynu sto dolarů. Kde jsou ty časy!
Právě tento čtvrtek oznámil Mezinárodní soudní dvůr OSN v Haagu výsledek sporu mezi Ruskem a Ukrajinou, která svého mocného souseda zažalovala, že jednak financuje a podporuje teroristické akty ve východní Ukrajině a jednak utiskuje Ukrajince a krymské Tatary na Krymu. V prvním případě soud ukrajinskou žalobu odmítl pro nedostatek přímých důkazů, v druhém případě odsoudil Rusko a nařídil mu, že musí zajistit všechna práva krymských menšin včetně obnovení tatarského Menžlisu, který byl po anexi poloostrova rozpuštěn.
Když jste se zmínil o datech v kalendáři: Na 22. duben připadá výročí narození V. I. Lenina, vůdce Říjnové revoluce, od níž letos uplyne rovných sto let. Co je vlastně dnes s Leninem a jeho odkazem v Moskvě?
S Leninem to vypadá špatně, a to myslím doslova, tedy s jeho mumií pochovanou v kremelském Mauzoleu. Právě v souvislosti s tím navrhli poslanci některých stran v ruské Dumě, aby Lenin byl konečně pochován do země a mauzoleum zrušeno, případně zbouráno. Jedním z argumentů je to, že proč má být na centrálním moskevském náměstí pořád uchovávána mumie. A za druhé, podle předběžných průzkumů mezi Rusy je většina také pro tuto variantu, odpovídá to spíše náboženské tradici pravoslaví, než komunistické snaze uchovat na věky své hlavní vůdce – vždyť jako Lenin v Moskvě byli balzamováni Ho Či Min v Hanoji, Dimitrov v Sofii, Gottwald v Praze – ten se však sovětským vědcům nepovedl a tak byl pohřben podstatně dříve. Konečně je tu třetí důvod – podle vůdců, kteří se starají o balzamované Leninovo tělo, z vůdce revoluce zbylo už jen sotva deset procent.
Podrobnou informaci o tom napsala Komsomolská pravda, která dodává, že podle veřejného průzkumu si tak přeje přes 58 procent Rusů a jen třetina je pro to, aby mumie byla zachována. Problém však je v tom, že duma musí kvůli tomu přijmout nový zákon, protože dosud platí ten z roku 1924 o uchování Leninova těla „na věčné časy“. Akt jeho „předání zemi“, jak požaduje u mrtvých pravoslaví, by se měl uskutečnit po oslavách 100. výročí revoluce. Problém je i v tom, že Mauzoleum s Leninem patří ke světovému dědictví UNESCO a Rusko jako následovník SSSR ratifikovalo tuto dohodu. Podle veřejného mínění by měl být pochován buď u kremelské zdi nebo v Petrohradě.
A jaký je současný stav mumie, o tom pověděl Komsomolce antropolog, nyní profesor kalifornské univerzity v Berkeley Alexej Jurčak. Ten mimo jiné vyprávěl, že už v roce 1924, kdy se v létě Mazoleum otevřelo, vznikaly pochybnosti o tom, zda tam skutečně leží tělo Lenina nebo jeho dvojníka, nebo je tam z Lenina jen jeho tvář a ruce, které návštěvník vidí. To vědci odmítli a jeden z těch dvou set, kteří se o Lenina starali, v roce 2000 jako hlavní expert laboratoře uvedl, že „Lenin je ve výborném stavu a nepotřebuje podvrhy“. Ale v roce 2008 prohlásil poslanec dumy a nynější ministr kultury Vladimír Medinskij, že „tělo Lenina nelze považovat za reálné, protože z něj zůstalo jen deset procent“.
Problém je v tom, že po mnohonásobném balzamování byly postupně odstraněny jeho vnitřní orgány, vnitřní tekutiny byly nahrazeny balzamovými. Naproti tomu vědci tvrdí, že podstatnější pro ně bylo zachovat jeho vnější vzhled, váhu, pružnost kůže. Některé biologické části, z nichž se skládalo Leninovo tělo, byly postupně nahrazovány novými, umělými.
Faktem také je, že neustálá péče o mumii pomohla některým vědeckým objevům, jež je možno použít v lékařství, například perfuze jater, čili průtok krve. Také to vedlo k vytvoření některých nových přístrojů, například ke změření úrovně cholesterinu, aniž by bylo nutné narušit tkáň. Tento přístroj, patentovaný v roce 2002, se dnes používá jak v Americe, tak v Evropě.
Z řady důvodů někteří vědci, pracující v laboratoři Mauzolea, nazývají tělo Lenina „živou sochou“. Prostě počáteční biologické složení těla se změnilo natolik, že už jde jen o vnější podobu, ale pořád je to ještě tělo, které si uchovává svou pružnost. A tak se nyní „pružně“ rozhoduje, co s ním dále, aby se uchovala důstojnost revolučního vůdce a přitom se Rudé náměstí zbavilo Mauzolea, které dnes už táhne podstatně méně návštěvníků, než tomu bývalo dříve. Ale zříci se celkově Lenina, to se neodváží zatím v Rusku téměř nikdo.
Kde je dnes vlastně nedávno odstoupivší gubernátor Oděsy a ještě před tím prezident Gruzie Saakašvili?
Tento bývalý gruzínský prezident měl v podstatě celý život kočovný. Po maturitě v Tbilisi studoval Vysokou školu mezinárodních vztahů v Kyjevě, kterou ukončil v roce 1992 a poté pokračoval ve studiu na různých školách v USA, Štrasburku, Florencii a Haagu. Tam se rovněž seznámil se svou budoucí manželkou Sandrou. V roce 1995 se vrátil do Gruzie, byl zvolen poslancem, v roce 2000 ministrem spravedlnosti a v lednu 2004 po „revoluci růží“ byl zvolen 95 procenty hlasů prezidentem. V roce 2007 po bouřlivých demonstracích a dokonce dočasném výjimečném stavu přece jen byl v lednu 2008 znovu zvolen, byť většinou pouze 52,8 procent hlasů. V říjnu 2012 však jeho politické hnutí prohrálo parlamentní volby a Saakašvili odstoupil z prezidentské funkce a odešel do amerického exilu.
Odtud byl v roce 2015 pozván na Ukrajinu. Získal tamní občanství, stal se nejprve poradcem prezidenta Porošenka a poté gubernátorem Oděské oblasti. O rok později se rozhodl složit i tuto funkci a plně se věnoval boji proti korupci, prezidenta nevyjímaje. Spolu s několika aktivisty jezdil po zemi a brojil proti prezidentovi. Věnoval jsem se jeho biografii tak podrobně proto, abych ho ukázal jako typ politického světoběžníka, který se však nemůže vrátit do své původní vlasti, neboť je tam stíhán za masakr v tbiliských ulicích, který nařídil proti občanům demonstrujícím proti snížení životní úrovně a dalším nešvarům za jeho prezidentské vlády. Nyní pevně zakotvil na Ukrajině, kde založil svou vlastní politickou stranu Hnutí nových sil.
řebaže podle průzkumů má zatím jen 3,1 procenta příznivců, Saakašvili je přesvědčen, že v příštích volbách zvítězí. Tak se stane ukrajinským premiérem a – kdoví – budoucím prezidentem. Má jasný program, jak Ukrajinu vyvést ze současné politické a ekonomické krize. Řekl to v pravidelném programu rozhovorů Žany Němcovové německé televizní stanice Deutsche Welle, která týdně představuje různé evropské a americké osobnosti.
Jaká je situace v Petrohradě vzhledem k teroristickému útoku, zda hrozí podle vás další, byť ruská tajná služba FSB dělá, co může?
Osobně si myslím, že teroristický útok v Petrohradě byl jen signálem, takříkajíc první vlaštovkou, a další budou zákonitě následovat. Při tom systému registrace občanů, který dnes v Rusku kupodivu vládne, je to více než jednoduché. Dokonce snažší než třeba ve Francii – a Paříž zažila na Champs Elysées novou tragédii v předvečer svých prezidentských voleb, třebaže je zatím nejasné, kdo konkrétně za atentátem stál. Bohužel si musíme zvykat na to, že Evropou stále obchází strašidlo terorismu, proti němuž se bojuje stále obtížněji, nemají-li se zrušit nebo alespoň omezit ty základní hodnoty, na nichž stojí Evropská unie. A právě asi to je i cílem teroristů, ať už jsou spojeni přímo nebo nepřímo – svou vírou či spíše svým fanatismem. Skutečně nevím, jak proti tomu bojovat, kdybych to věděl, byl by to asi stejný objev, jako nějaký nový lék. Nepřeháním, řadu nemocí jsme zahnali, ale strach, nejistotu – to zatím léčit neumíme.
Když pravidelně sledujete ruská a ukrajinská média, jaká zajímavost vás upoutala v posledních dnech?
Se zájmem jsem si přečetl, že 2. května má v městském divadle v Karlových Varech vystoupit s ruským divadlem ruská umělkyně Aljona Jakovlevová. Se zájmem proto, že s jejím jménem byl v Rusku dlouhá léta problém. Byla pokřtěna Jelena, ale v divadle, kině, televizi se objevila také Jelena Jakovlevová, narozená ve stejném roce 1961, jenže nikoliv v Moskvě jako ta první, ale v ukrajinské Žitomírské oblasti. Vůbec nebyly příbuzné, ani spolu neúčinkovaly, ani si nejsou podobné – leda jen tím, že obě jsou herečky a ve svém životě měly více mužů.
Tak se ta moskevská Jakovlevová rozhodla „překřtít se“ z Jeleny na Aljonu. I já jsem se původně spletl a chtěl jsem vám povídat o Jeleně, jejíž biografie je zajímavější – vždyť jezdila po světě, byla poradkyní ruského ministra kultury, Dmitrij Medveděv ji jako prezident předával ocenění národní umělkyně Ruské federace, bojuje za záchranu zvířat a legalizaci sexuálních služeb. Ale nedalo mi to, a raději jsem zavolal do karlovarského divadla, která že to Jakovlevová tam bude hrát. A potvrdili mi: Aljona, původně křtěná Jelena. Kdo by z toho nebyl jelen!
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
