V uplynulých pěti letech jsme slýchali z mnoha stran, jak špatně si Miloš Zeman počíná ve funkci hlavy státu, jak se od něj odvracejí ti, co ho volili. Když ale došlo na druhé kolo přímé volby, získal ještě o 136 tisíc hlasů více než při svém předchozím vítězství. Čím se to dá vysvětlit?

Dovolte trochu širší, ale nezbytný výklad. V Česku se postupem času vygenerovala skupina aktivistů, řádově několik tisíc lidí, rozesetá po různých tzv. neziskových organizacích, novinách, politických stranách, ústavech a vysokých školách, která k této zemi fakticky nemá žádný speciální vztah. Je živena z bruselských dotací, anebo ze státního rozpočtu a má pocit, že jejím historickým posláním je zbavit Česko své vlastní vlády, hodné ještě toho jména, a vytvořit zde jakýsi nový Protektorát, který má převýchovou a ekonomickým tlakem opět skoncovat s českým národním povědomím, sebevědomím a s vlastenectvím. Vlastenci a patrioti jsou dle těchto eurohujerů překážkou vybudování nového typu státu, o němž se píše už v učebnicích vědeckého komunismu: Proletáři všech zemí – dnes aktivisté všech zemí – se spojí a budou budovat dokonalou a beztřídní společnost, jež je vedena prozřetelnými vůdci, nadlidmi, které vybere bruselské politbyro za asistence berlínsko-pařížské koalice.

Skutečné volby jsou v Evropě dávno na obtíž. Dnes už každé volby a každé referendum znamenají evropskou krizi, interpretují se eurohujery všech evropských zemí jako osudové bitvy o všechno. A tak se Brusel – mýtické centrum eurohujerů – takovým situacím snaží čím dál častěji a rafinovaněji vyhnout. K tomu slouží i – za zády voličů přijatá – Lisabonská smlouva, kterou byly stamiliony Evropanů obejity a podvedeny, aby už na mnoho důležitých a společných věcí neměly vliv – už se o nich nehlasuje, ani ve volbách, ani v referendech, dokonce ani v parlamentech, nýbrž třeba na bruselské schůzce ministrů vnitra, kde se třeba nenápadně a navždy rozhodne o složení obyvatelstva toho či onoho Protektorátu většinovým hlasováním.