Pane profesore, ve vztahu k současnému západnímu establishmentu jste se vyjádřil, že je méně schopný, než se zdá. Potýká se nyní ve větší či menší míře s otázkou, zda tlačit Ukrajinu ke smíru s Ruskem. USA a východ EU nechtějí, západ EU váhá. Na dveře klepe každopádně zima. Sune se někam spor daných křídel na ose „Ukrajina“?

Toto dilema může vyřešit samotný vývoj válečného konfliktu. Navzdory různým analýzám, předpovědím a účelovým dezinformacím je patrné, že ruské jednotky mají na bojišti převahu. Přes značnou materiální, logistickou a zpravodajskou podporu ze strany Spojených států amerických, Velké Británie a dalších států NATO armáda Ruské federace a milice odštěpeneckých republik postupují pomalu, ale jistě na Donbase. Ohlašovaná velká ukrajinská protiofenzíva směrem k Chersonu se zatím nijak výrazně neprojevila a záškodnické akce v týlu situaci nezvrátí. Ruská ekonomika se po vyhlášení sankcí nezhroutila, pozice ruského prezidenta se zdá být pevná a Rusko se geopoliticky snaží profilovat jako stát vedoucí vzpouru proti současnému globálnímu řádu, jehož hegemonem jsou Spojené státy americké. 

Je především na ukrajinské vládě v čele s prezidentem Zelenským, aby ukázala, že se obejde bez svých zahraničních protektorů a mentorů, a samostatně zvážila, jakou budoucnost si přeje pro svoji zemi. Má to být obdoba Libanonu nebo Sýrie, států rozvrácených permanentní občanskou válkou? Nebo zchudlých latinskoamerických republik, z nichž odchází produktivní část populace? Jestliže se dosavadní trend nezmění, vyčerpání z války, zimy a chudoby může vést k pádu ukrajinského režimu a výjevy z Kyjeva budou připomínat nedávné scény z Kábulu. Jak se pak bude americká administrativa zajímat o Ukrajinu? Asi tak jako o dnešní Afghánistán…