O čem se korektně mlčí. Jen začátek průšvihu, dodává z Německa zlé noviny Petr Schnur. A lituje, kam natlačili Českou republiku

12.09.2016 6:30

ROZHOVOR „Zpitomělá, duchovně impotentní Evropa pod německým vůdcovstvím.“ A sankce proti Rusku? „To je skutečně výplod chorých euromozků, navíc zcela závislých na USA,“ říká historik, sociální psycholog a publicista Petr Schnur žijící v německém Hannoveru. Zamýšlí se nad hrou na eurasijské šachovnici. Upozorňuje na průsečík, který má jak pro USA, tak pro Ruskou federaci klíčový strategický význam. „Amerika do něj chce za každou cenu prorazit, a získat tak co nejvýhodnější vojensko-strategické pozice vůči Rusku a Číně s cílem zamezit uvedení do provozu tzv. Hedvábné stezky,“ uvedl Schnur, který varuje i nás: „Česká republika vsadila svým nohsledstvím na falešného koně.“

O čem se korektně mlčí. Jen začátek průšvihu, dodává z Německa zlé noviny Petr Schnur. A lituje, kam natlačili Českou republiku
Foto: archiv Petr Schnur
Popisek: Petr Schnur M.A., historik, religionista, sociální psycholog, publicista žijící v německém Hannoveru

Spojené státy a Rusko se dohodly na novém příměří v Sýrii. Už před časem se prezidenti Ruska a Spojených států Vladimir Putin a Barack Obama sešli na dvoustranné schůzce na summitu G20 v čínském Chang-čou. A také tam byla předmětem jednání situace v Sýrii a rovněž na Ukrajině. Lze tedy předpokládat, že se obě strany skutečně dohodnou na společném postupu?

No, především si nejsem jistý, zda Spojené státy skutečně usilují o ukončení bojů v Sýrii a férové urovnání krize na Ukrajině. Na první pohled by to tak vzhledem k nynější rusko-americké dohodě mohlo vypadat, ale upřímně řečeno, vzhledem k průběhu podivných „revolucí“ v obou zemích a roli USA v nich o tom vážně pochybuji. Devastace cizích zemí pod praporem demokratizace a následného boje proti terorismu se stala plnohodnotnou součástí americké zahraniční diplomacie, jde tedy o rutinní záležitost. Navíc následky v podobě přílivu migrantů a miliardových eurobakšišů tureckému sultánovi nenesou Spojené státy, ale zcela zpitomělá, duchovně impotentní Evropa pod německým vůdcovstvím. A celkový průběh obou krizí potvrzuje názory těch, kteří upozorňovali a upozorňují na přímou souvislost mezi obojím.

Průsečík totiž leží v eurasijském prostoru, který má jak pro USA, tak RF klíčový strategický význam. Amerika do něj chce za každou cenu prorazit, a získat tak co nejvýhodnější vojensko-strategické pozice vůči Rusku a Číně s cílem zamezit uvedení do provozu tzv. Hedvábné stezky. Jde při tom o obchod i energii, vede přes Sýrii a kromě jiného by spojovala Čínu s Evropou. I v tomto světle je nutné vidět americký tlak na ratifikaci TTIP, která by EU definitivně svázala se strategickými zajmy USA. A Ukrajina se stala nástrojem bezprostředního vojenského, politického i ekonomického tlaku na Rusko. Cílem je jednak etablovat vlastní přítomnost v oblasti, která je pro Rusko snad nejcitlivější, jednak provokovat Moskvu k protiopatřením, která jsou následně vydávaná za agresi a slouží k dalšímu posunu NATO na východ. O tom, jakou roli z hlediska americké geostrategie hrají Eurasie a Ukrajina na – cituji – ‚eurasijské šachovnici‘, podrobně informoval světovou veřejnost jeden z klíčových stratégů americké zahraniční politiky, Zbigniew Brzezinski ve svých posledních dílech. Již v roce 1997 označil Ukrajinu ve své knize, v českém překladu se, tuším, jmenuje Velká šachovnice, za klíčový geopolitický uzel, který rozhoduje o roli Ruska v eurasijském prostoru, a tedy jeho postavení coby velmoci. No a když se podíváme na průběh krizí v Sýrii i na Ukrajině, na politické partnery v Kyjevě a skandální hrátky s „moderátními rebely“ nebo Kurdy v Sýrii, potom musí být každému jasné, jaký má asi Washington reálný zájem na férovém politickém urovnání. Podle mého názoru žádný.

Amerika ví, že překročit červenou linii v Sýrii by znamenalo vojenský konflikt s Ruskem, do kterého by mohla aktivně vstoupit i Čína, a pokud tedy jestřábové nebudou chtít vyvolat světovou válku, budou do konfliktu i nadále přilévat olej v naději, že docílí alespoň parciálního úspěchu. Buď nějakého politického ústupku Rusů, spíše ale prostřednictvím zakotvení vlastního vojensko-politického vlivu na určité části syrského teritoria, které by USA ovládly prostřednictvím jejich „moderátních“ džihádistů. Právě tato ostudná hra na „moderátní rebely“ pokračuje ve východní části Aleppa. To je na spadnutí, syrská armáda má navrch a já se obávám, že USA hrají příměřím na čas. Takže je otázkou, jak ještě dlouho se budeme „těšit“ z tohoto velmi umírněného amerického boje s terorismem. A co se stane, když „moderátní“ islamistické falangy pod americkým komandem, které načerpaly nové síly a zbraně, přece jen dostanou chuť na Damašek? Třeba posílení „pomýlenými“ bojovníky IS, kteří pochopili, jak fungují jarní a barevné revoluce? Historie ukázala, že pro Američany je přítel z dneška zítřejší nepřítel a naopak: z dnešního nepřítele a teroristy se velmi rychle může stát spojenec. Lze potom vyloučit, že do bojů vstoupí s pozemními jednotkami Írán nebo Čína?   

Co se týká Sýrie, dostupné jsou zatím informace o tom, že Turci společně se spojenci dobyli poslední pozice tzv. Islámského státu. Jde o zásadní moment? Mimochodem, jednání mezi ruským prezidentem a jeho tureckým protějškem svědčí o jistém sbližování. Pak se také Turci dohodli na spolupráci s cílem ukončení syrské krize s Íránem. Zároveň prezident Spojených států Barack Obama v rámci summitu G20 na schůzce s Recepem Tayyipem Erdoganem ubezpečil, že americká vláda podporuje Ankaru v záměru potrestat strůjce pokusu o státní převrat. Přitom ovšem stále přetrvává napětí, protože USA nechtějí vydat islámského duchovního Fethullaha Gülena, který žije v americkém exilu, jehož Turci považují za aktéra puče. Jak tyto momenty mohou ovlivnit konflikt v Sýrii?

Pro mne představuje momentálně Turecko jednu velkou záhadu. Otazník spočívá nad nepovedeným vojenským pučem, jeho pozadí podle mého souvisí s dalším průběhem syrské krize a tureckou rolí v ní. Stejně jako EU hrají i Spojené státy dvojí hru, ze které se Erdogan snaží vytěžit maximum. V případě Berlína a Bruselu to již dostalo bizarní, drasticky nedůstojné rozměry. Nad mírou „evropského“ sebepokálení se musí Erdogan bavit každý večer. On přesně ví, že Západ je schopen jednou rukou objímat a druhout otevírat kudlu, koloniální ambice Francie a Anglie nezmizely, ony byly po II. světové válce pouze utlumeny. Na vlastní kůži to kromě jiných poznal Kaddáfí, kterému Londýn, Paříž a Washington dva roky před „revolucí“ mazaly med kolem huby. Považuji postup turecké vlády podle hesla „s jídlem roste chuť“ za totální demaskaci západní „antiteroristické“ politiky a lidskoprávní frašky, za snahu Západ maximálně využít, získat co nejvíce ústupků a výhod, a zároveň ponížit. Každou fackou evropským politickým impotentům získává další příznivce doma.
Zde podle mého je situace jasná, myslím ve vztahu Turecko – EU. Německo a Brusel otevřely Pandořinu skříňku, kterou nejsou již schopny zavřít. EU si dalo samo šachmat. Výsledek šachové partie s Ruskem a USA si momentálně netroufám předpovědět. Do jaké míry jsou sblížení s Ruskem a neshody s Amerikou realitou nebo zda jde o krkolomné diplomatické triky, ukážou následující měsíce. Objektivně viděno by ale Turecko muselo mít zájem na mírové, politicky i teritoriálně stabilní Sýrii, a to je fakticky možné pouze ve spolupráci s Ruskem, Íránem a Čínou. Vše ostatní by byl smrtelný hazard pro celý region, a tedy i pro Turecko.    

I když se na už zmiňovaném summitu zdůrazňovala nutnost podpory globální ekonomiky, některé hospodářské vztahy se nerozvíjejí podle původních plánů Bruselu. V Evropě začínají sílit hlasy, které volají po zrušení sankcí vůči Rusku. Navíc je v ohrožení TTIP. Aktuálně bude žádat Francie Evropskou komisi, aby zastavila jednání o volném obchodu, protože smlouva není v politickém zájmu země. Je tedy po této situaci narušena jednota Západu?

Co se sankcí týče, to je skutečně výplod chorých euromozků, navíc zcela závislých na USA. Nedávno jsem četl zprávu agentury Bloomberg, že ruský export zemědělských produktů dosáhne historického rekordu. Jeden příklad za mnohé. Historie ukázala, že národ, který má v sobě vnitřní sílu a odhodlání nepoddat se tlaku zvenčí, získá sankcemi na soběstačnosti. A Rusko má nejen tuto energii, ale i patřičné resorty, kdo zná alespoň povrchně historii, měl by to vědět. Sankce nejvíce uškodily samotné Evropě a Hollande to samozřejmě věděl od samého začátku. Dnes je jeho vláda pod enormním tlakem sociálních protestů a narůstající politické síly Front National, on prostě neví kudy kam. Tzv. socialisté a s nimi celá Francie se chytili do pasti. Namísto zásadní korektury politiky Sarkozyho nastoupil jak ve vnitřní, tak zahraniční politice cestu kontinuity a nyní sklízí ovoce. 
Duležité je uvědomit si následující: protiruské sankce nadiktované Washingtonem úzce souvisejí s TTIP. Jde o totální ekonomické a politické připoutání Evropy ke Spojeným státům, zabránit jakékoliv možné spolupráci Evropy a Ruska. Jinými slovy: jde o vyloučení Ruské federace z Evropy, která se má prostřednictvím EU stát nástupním prostorem vůči Rusku. Jde o to, postavit zeď mezi „západní“ Evropou, tedy EU, a rozvíjejícím se eurasijským ekonomickým prostorem, ve kterém stále silněji probíhá i politická integrace. Proto Ukrajina, proto sankce, proto TTIP. Z dlouhodobého hlediska vsadila Česká republika svým nohsledstvím na falešného koně.

Ruský prezident Vladimir Putin na summitu prohlásil, že stav ruské ekonomiky se podařilo stabilizovat, průmyslová výroba lehce roste a odliv kapitálu ze země se výrazně zmenšil. V minulých týdnech absolvoval prezident řadu schůzek a také na summitu G20 byl osloven britskou premiérkou Theresou Mayovou, která i přes některé rozdílné názory vyjádřila zájem o otevřený dialog. Existuje tedy stále snaha, řekněme, Rusko izolovat, nebo už je v podstatě jasné, že tato politika selhala?

Každý, kdo si zachoval alespoň špetku zdravého rozumu, musel a musí vědět, že v dnešním světě nelze Rusko izolovat. Stupidní studenoválečná politika USA, NATO a EU dokázala jen posílit rusko-čínské vztahy a ukázala světu, co Západ rozumí pod pojmem diplomacie: bomby, politické převraty, destabilizaci a chaos. Dnes to začínají chápat i ty země, které patřily ke tradičním spojencům Západu a které nyní hledají cesty ke zlepšení vztahů a spolupráce s Ruskem. Visegrádské země by se nad celkovou situací měly zamyslet a vyvodit z ní důsledky, což by znamenalo nenechat se nadále vtahovat do sebezničující politiky Berlína a Bruselu. S největší pravděpodobností ovšem bez rusofobních Poláků, kteří střídavě prostřednictvím Bruselu a Washingtonu hrají svoji velkopolskou kartu. V EU se prohlubuje politická, hospodářská a sociální krize, ta finanční opět visí ve vzduchu. K tomu milionová imigrace, která tyto problémy nevyřeší, ale naopak jim dodá nebývalou dynamiku. Ohrožení vnitřní bezpečnosti je v počátečním stadiu, a tím zdaleka nemyslím pouze islamistický terorismus. A za této situace se EU nechala vtáhnout do americké partie proti Moskvě. Zvyšování výdajů na zbrojení, desítky miliard na imigraci, která nebere konce, a zároveň vnitřní sociální propad a pauperizace – jak tato izolace Ruska a nekonečný boj proti terorismu mohou skončit?



Někdejší diplomat, nyní manažer a konzultant Petr Kolář, se v pořadu Luboše Xavera Veselého Pressklub na Frekvenci 1 vyjádřil mimo jiné k osobě německé kancléřky Angely Merkelové. Nedomnívá se, že by docházelo k nějakému „vydírání“ zemí EU v souvislosti s migrační krizí a že Merkelová spíš jen vytváří nátlak. Kolář považuje pozvání uprchlíků ze strany Merkelové za nerozumné. „To, zda to byla fatální chyba, se ukáže časem,“ poukázal však na pokles popularity Merkelové. Co k tomu říci?

Já vidím celou situaci ostřeji než Petr Kolář. Samozřejmě jde o to, jak slovo „vydírání“ definujeme, co za něj ještě považujeme a co již ne. Jednou větou: kde je v diplomacii hranice mezi nátlakem a vydíráním? Faktem zůstává, že Merkelová a Berlín zcela samozřejmě rozhodují za celou Evropu, a to nejen v migrantské kauze. Kancléřka porušila unijní i německé zákony, na které se při jiné příležitosti striktně odvolává, zejména tehdy, když jde o tzv. úsporné programy.
Podle mého je již dnes jasné, že o fatální chybu šlo a že to ví i ona, nejen její ministři. V sebeklamu transcendentního politického pseudomoralismu se dnes již pohybuje zřejmě jen část růžovo-zelené „elity“. Zaprvé. Stále a znovu připomínám sociologické pravidlo, že sto krát jedna je něco jiného než jeden krát sto. Integrace muslimských „starousedlíků“ byla iluzí, a nyní k tomuto problému přibude na milion nově příchozích, v drtivé většině konzervativních sunnitů bez kvalifikace, ze kterých podle oficiálních údajů má snad jen 5 % naději na plnohodnotnou integraci do německého pracovního trhu. Co bude s těmi ostatními a co s masou mladíků, kterým se nesplní „německý sen“? Již dnes narůstá počet městských čtvrtí, kde vládnou migrantské gangy a ze kterých byl právní stát jednoduše vytlačen. A co německá společnost jako taková? Měsíční výdaje na jednoho žadatele o azyl stojí daňového poplatníka okolo 3 500 eur. Vezmeme-li milion žadatelů, dostaneme přibližnou celkovou měsíční sumu. A za rok? A to za situace, kdy komuny a města ohlašují finanční kolapsy, kdy narůstá chudoba a stále více produktivních, kvalifikovaných sil Německo opouští. Minulý rok něco mezi 165 a 175 tisíci, velká část v mladém věku a s akademickým vzděláním. O těchto věcech se politicky korektně mlčí. Nedávná věta Merkelové, že se země změní, ale její hodnoty prý zůstanou, je faktické přiznání tohoto debaklu. Již dnes jde v celospolečenském disputu o pseudonáboženské hodnoty, které s tradičními tématy moderní, osvícenecké a sekulární Evropy nemají nic společného. Jak to asi bude vypadat za deset let, kdy se politické strany budou ucházet o přízeň milionového voličského potenciálu konzervativních muslimů? Jak má fungovat radikální demografický posun v kulturně-sociálním složení obyvatelstva země, aniž to přinese změnu na její stupnici hodnot, to již kancléřka neprozradila.    

Jak vnímat propadák CDU ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko, odkud se kancléřka Angela Merkelová v roce 1990 vydala do světa velké politiky. Křesťanské demokraty zde v zemských volbách porazila opoziční AfD a britské deníky Financial Times či Express hovoří o „ponížení Merkelové“. O čem výsledek svědčí?

Především o kolapsu panujícího systému a debaklu politických sil, které se staly jeho oporou, od křesťanské přes sociální demokraty a Zelené až k časti Die Linke. Nespokojenost narůstá, etablované strany totálně selhaly, nemají ani národní, ani evropskou vizi mimo byrokratický rámec neoliberální EU a „transatlantického partnerství“, které není nic jiného než zapojení Evropy do globální velmocenské hry Spojených států. Otevření hranic nekontrolovatelné masové imigraci bylo logickým vyvrcholením tohoto stavu. Reálně existující politickou scénu nejen v Německu ovládla směs bruselských direktiv a zástupných ideologismů zcela odtržených od reality, povětšinou z oblastí společenské periférie. Konzervativci abdikovali na konzervativní hodnoty, levice na sociální a mírovou politiku, a je tedy otázkou, kdo zaplní tento uvolněný prostor.
Momentálně AfD skutečně nepředstavuje nic víc a nic méně než artikulovaný protest, v tom mají etablované strany pravdu. To ji odlišuje např. od francouzské Front National, která ucelený program má. A momentálně není jasné, kam budoucí vývoj povede. Možný je vznik nové, národně-konzervativní strany, možný je skluz na šovinisticko-nacionalistickou rovinu a vyloučit se nedá ani krátké zablýsknutí na stranickém nebi s následným zhasnutím. AfD zatím těží ze šoku masové migrace, její budoucnost bude ale podle mého záležet na tom, jak se postaví k sociální otázce a zejména k EU, což spolu úzce souvisí. Kritika EU sice existuje, ale po německu „v mezích zákona“.
 
V Berlíně se budou konat volby 18. září a ani tam to pro CDU, a tedy i politickou budoucnost Merkelové nevypadá příliš dobře. Podle jednoho z posledních průzkumů realizovaného společností Forsa by v Berlíně mohla CDU předstihnout nejsilnější levicová strana v Bundestagu Die Linke, ale i Zelení. Bez šancí není ani AfD. Jaký přepokládáte další vývoj. Má šanci Merkelová zachránit kariéru?

Těžko momentálně předvídat. Německý volič je vysoce konzervativní. Nikoliv ve smyslu politických hodnot, ale vůči tomu, co považuje za garanta stability. A pokud se „pressure groups“ stojící za Merkelovou podaří rozjet kampaň, že sice udělala chybný krok, samozřejmě z humanistických pohnutek, ale jinak bez ní Německo nepřežije, potom je možné, že se s ní opět na špici státu setkáme. Třeba v současné koalici rozšířené o Zelené, to aby se zachránil europolitický status quo. Obecně je totiž Němec vůči pohádkám vládních autorit daleko méně imunní než třeba Francouzi. Problém je v tom, že SPD programově i personálně nenabízí žádnou alternativu, bezbřehý oportunismus jejího vedení zašel tak daleko, že ji opouštějí nejen voliči, ale i letití členové. Bavorský Horst Seehofer je papírový tygr, Zelení jsou plně integrovanou součástí neoliberálního politického establishmentu, a aby občan bral vážně ty „kritické“ křesťanské demokraty, kteří před Merkelovou ještě nedávno zametali chodník... No, nevím. Zbývají AfD a Die Linke. O AfD jsem již hovořil, momentálně nemá pozitivní program a teprve hledá svoji tvář, její budoucnost je ve hvězdách. A Die Linke již několikrát ukázala politický „pragmatismus“, když jí byla nabídnuta vládní spoluúčast na úrovni spolkových zemí. Osobně mám i do budoucna pocit německé politické pustiny. 

Rakousko nejdřív bylo konformní s politikou Německa, pak ale začalo měnit směr a v migrační politice řeklo dost. „Rakouská vláda hodlá přijmout příští týden mimořádné opatření. V souvislosti s přílivem přistěhovalců a žadatelů o azyl hodlá vyhlásit dekretem výjimečný stav, neboť jsou kvůli množství imigrantů ohroženy bezpečnost, pořádek i školství a zdravotnictví Rakouska. Do země nevpustí žádného migranta,“ píše server Česká justice. Hrozí tam prý kolaps státu. Co tato situace může způsobit a ovlivnit?

Odpovím takto: Rakousko se přestalo pohybovat ve virtuální realitě, procitlo a pochopilo, že si vzalo příliš velké sousto, které není jen tak schopno strávit. V jedné z prvních otázek jsem popsal situaci v Německu, a to jde pouze o zlomek celkového průšvihu. Jeho faktická neřešitelnost spočívá v tom, že v něm hraje roli množství komponentů, které by již v singulární podobě znamenaly pro stát a společnost obrovské zatížení. Co Rakousko čeká? Polarizace, nárůst paralelní sociokulturní společnosti, ústup právního státu a oslabení ústavních institucí zevnitř. Rád bych se mýlil, ale myslím, že politická reprezentace reagovala příliš pozdě. 

Za pár týdnů se v Rakousku budou opakovat prezidentské volby. Co lze po 2. říjnu očekávat? Jak se situace země včetně krizového stavu v souvislosti s migrační krizí promítne v prezidentské volbě?

Vycházejme z předpokladu, že k nim skutečně dojde. Momentálně mám pocit, že vládnoucí garnitura dělá všechno pro to, aby byly alespoň oddáleny. Pokud by se prognózy potvrdily a vyhrál by Norbert Hofer, znamenalo by to nové akcenty nejen v otázce migrace, ale i vůči Evropské unii. Pokud si troufám situaci v Rakousku posoudit, jde o pozici, kterou sdílí stále více tamních občanů. Pokud tedy volby proběhnou korektně, považoval bych Hoferovo vítězství za pravděpodobné.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Daniela Černá

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Koudelkovy svodky dnes nepoznáte od blafů sepsaných parazity Vrabelem či Jandou. A dobro*eři klidně ukamenují i souvěrce, všiml si Vyoral

17:06 Koudelkovy svodky dnes nepoznáte od blafů sepsaných parazity Vrabelem či Jandou. A dobro*eři klidně ukamenují i souvěrce, všiml si Vyoral

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA Rozdíl mezi „konspirační teorií“ a realitou je pouze v čase. A i te…