Obavy z jádra jsou přirozené, lidé jsou krmení negativní propagandou. Významný expert Aleš John proto říká...

Prožil jste celý život s jadernou energetikou. Jak jste vnímal tendence prosazování obnovitelných zdrojů, které jsou dle zelených aktivistů výhodnější než jádro? A jak jste vnímal paniku kolem havárie ve Fukušimě, která přiměla Německo s jádrem skončit? Co nám tyto dva procesy sdělují o vztahu člověka k jaderné energetice? Přitom se to týká spíše Západu, zbytek světa podobným úvahám nepropadá...

Obnovitelné zdroje (OZE) jsou a musí být součástí energetického mixu, záleží na lokálních přírodních podmínkách. Podívejte na Norsko – samé vodní zdroje; nebo Švýcarsko – voda + jádro; nebo Island – geotermální zdroje. Když někde hodně a trvale fouká – severní pobřeží Německa – proč tam nepostavit nějakou tu vrtuli? Tomu je ale potřeba přizpůsobit celou elektrizační soustavu. Tedy OZE ano, ale ne za každou cenu. V Čechách je to tak, že OZE ano, když svítí slunce a fouká vítr, ale pozor, když nefouká a nesvítí, tak nám stará dobrá zásuvka ve zdi přijde velice vhod. No to je přece šaškárna. Nějak se nemůžeme smířit s tím, že budeme prát, vařit, řezat dřevo, nebo dokonce si nechat u zubaře vrtat zub, jen když svítí slunce a fouká vítr. Ona ta fotovoltaika je jednoduchá, panel za pár kaček a k tomu nějaká konstrukce a pár drátů. Problém OZE je přece ta proměnlivost a absence vhodných a stejně jako OZE levných baterií. Pokud bude akumulace vyřešena technicky i ekonomicky, proč ne OZE? Zatím není; a tak ty velké elektrárny, ať již jaderné, nebo uhelné, přijdou ke slovu. A jádro je z hlediska měrného výkonu na jednotku paliva nejefektivnější. Proto ten mix jádro + OZE v dlouhodobém horizontu, jak se počítá v ASEK (Aktualizovaná státní energetická koncepce ČR).

Z celkového pohledu jsou na zemi místa, kde nikdy elektrická síť nebude, protože se nevyplatí, je to daleko a je tam malá spotřeba. Ta místa jsou v Africe, Jižní Americe, na Sibiři, na Aljašce, v Kanadě, v Oceánii. Tam všude fungují lokální malé sítě napájené dieselovými generátory. Tam je do budoucna prostor pro malé bezobslužné jaderné reaktory. To jsou projekty, do kterých by se český průmysl měl zapojit. Bude to dlouhodobý trend.

Obavy z jádra jsou přirozené, protože obecně lidé tomu nerozumí, jsou krmení negativní propagandou, sami jaderníci si podřezáváme větev, když mluvíme o skvěle zajištěné havarijní připravenosti a mnohonásobném zálohování bezpečnostních systemů atd. atd. Vlezl byste do autobusu, který má na každé nápravě čtyři náhradní kola, dva motory benzínové a ještě k tomu dieselagregát s několika bateriemi, povinně trojité bezpečnostní pásy a airbag na každém sedadle? K tomu instruktáž, jak se chovat, když by se, byť s nepatrnou pidipravděpodobností, něco náhodou přihodilo? A navíc byste se dočetl, že podobný takto vyšperkovaný superbezpečný autobus někde, třeba v Patagonii, i přes tu krásu havaroval? No, já bych měl trochu bobky. Tedy přílišné zdůrazňování bezpečnosti je na škodu.

Každá technologie je poruchová a každý člověk, který ji obsluhuje, je omylný. Musíme to riziko, byť malé, podstoupit. Tak jako akceptujeme riziko z jízdy autem, letu letadlem anebo prosté chůze po chodníku. Nechceme-li riziko podstoupit, tak tu technologii nemůžeme používat. A jestli něco člověk nechce, politik ho poslouchá a podle toho se chová. A v tom je to jádro pudla.

Vlády se střídají a každá má svou představu o energetické koncepci státu, z níž vyrůstají předpoklady pro to, zda dostavět další blok JE Temelín či JE Dukovany, či nepřistavět. Jakou základní ekonomickou, ale i energeticko-bezpečnostní rozvahu v otázce „stavět-nestavět“ vidíte? A jak prospěšný pro ČR je dle vás současný postoj vlády?

Nepochybně stavět. Uhlí dříve nebo později nebude, nebo bude výhodnější ho využívat jako chemickou surovinu, a ne palivo. Vítr, slunce, déšť se moc v Česku neuplatní, a chceme-li být energeticky samostatní, tak nám zbývá jen to jádro. Zkušenost s ním je. Vláda to sdělila v ASEK i NAPJE (Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky). Co mně vadí, je pojistka, kterou si vláda při schvalování ASEK dala, totiž, že se definitivně rozhodne, jestli stavět nový jaderný blok, až když budou všechna povolení a bude vhodná situace v elektroenergetice. A to někdy bude tak asi za deset let. Tedy deset let se bude analyzovat, posuzovat, projektovat a vybírat... a pak se třeba řekne, že my ten nový blok vlastně ani nepotřebujeme. Pravda, investor utratí na přípravu nějakou tu miliardu, ale politik se bude chovat s péčí řádného hospodáře. Co tomu řekne těch šest potenciálních dodavatelů, se kterými se nyní začíná jednat? Úsudek si laskavý čtenář udělá sám. Co mi tedy chybí, je dlouhodobá stabilita ASEK i NAPJE. Třeba Finové mají parlamentní rozhodnutí. A ta dlouhodobost je na 10–20 let a to je takových pět volebních období. Co všechno se může ještě stát?

Další otázkou v řadě je, KDE stavět. Zcela jednoduše řečeno: Temelín nebo Dukovany? A proč?

Uvědomme si, že se nemluví o výstavbě dalšího nového bloku, tedy v EDU pátého provozovaného. Mluvíme o náhradě těch současných dukovanských, které v době spouštění toho nového (cca 2035) budou mít za sebou 50 let provozu. A, prosím, jsou to pořád bloky 2. generace, budou tedy technicky i morálně zastaralé, nehledě na skutečný technický stav v té době. Tedy nový blok jednoznačně v Dukovanech jako náhrada za dosluhující současné bloky. Temelín má čas na další blok někdy do roku 2050.

Je podle vašeho názoru vůbec možné stihnout termín spuštění nového bloku v roce 2035, kdy se počítá s tím, že bude odstaven první blok Dukovan? Co by se stalo, kdyby se to stihnout nepodařilo? Co je podle vás nutné udělat, aby se projekt začal hýbat rychleji kupředu?

Výstavbu lze stihnout za cca 6 let. Ukazují to někteří potenciální dodavatelé, Atomstrojexport, Westinghouse, Korejci, Číňané; Areva má problém s termíny ve Finsku. Nicméně šest let od prvního kopnutí do země je reálný termín. Horší je ta situace před tím, ten proces posuzování, analýz, bezpečnostních zpráv, projektování a výběr dodavatele, tedy vše, co potřebuje úřední šiml, aby vydal stavební povolení. V této části to vypadá na takových deset až patnáct let. Urychlit to lze změnami v legislativě, ať již změnami ve stávající, nebo dokonce samostatným zákonem.

Politicky citlivou otázkou je, která společnost či které konsorcium by mělo být stavbou pověřeno a jaký model financování by měl být použit. Westinghouse (toho času v problémech), Rosatom, Areva, Číňané... Kdo z nich nejvíc technologicky vyhovuje a kdo slibuje nejlepší podmínky realizace kontraktu a následně i provozu zařízení? Nelze, přirozeně, pominout ani bezpečnostní hledisko.

To je otázka na vládního zmocněnce; ten koordinuje činnosti a jeho tým má předložit do vlády postup, jak vybírat dodavatele. Věcně a technicky jsou ty projekty srovnatelné, Wesi má problemy finanční, ne technické. Otevřeně řečeno, celá základna jaderné energetiky v Čechách (vzdělávání, projektování, inženýrská podpora, výroba atd. atd.) je postavená na znalostech a zkušenostech s reaktory VVER, ty jsou českým technikům asi nejbližší. Když celý národ bude jezdit ve škodovkách, bude zde servisní síť s náhradními díly, je rozumné přepřahat třeba na nissan? (Nic proti nissanu, je to jen příklad.)

Během původního tendru na Temelín byla otázka lokalizace zakázek sice diskutována, ale formálně nebyla zakotvena. Nyní má jít podle vyjádření zmocněnce Štullera opět o veřejnou soutěž, i když si Česko má vyjednat u Evropské komise výjimku, aby nemusela splňovat všechna pravidla zákona o veřejných zakázkách. Je vůbec důležité bavit se o lokalizaci? Myslíte si, že se požadavky na lokalizaci objeví mezi požadavky, až bude nová soutěž vypsána?

Osobně si myslím, že veřejná soutěž není ta správná cesta, sice se vybere ten nejlepší, ale je to vždycky otázka kriterií, co je nejlepší. Dodavatel by měl poskytnout co nejvíce pracovních příležitostí pro české firmy. A o tom se nyní začíná jednat. Že to jde i bez veřejné soutěže ukazují v Evropě maďaři s JE Paks 5 a nakonec i Finové s Hanvikivi. Třeba mezivládní dohoda je také řešení.

Řada lidí v České republice by s takovými údaji nebyla spokojena a namítala by, že svěřit tak strategickou zakázku Rusům nebo Číňanům by nebylo bezpečné. Jak se vy vlastně díváte na obavy části politické spektra ze ,,zatažení Česka na Východ“, především pak ,,do náruče Putina“? Hrozí například Maďarsku, které s ruským Rosatomem realizuje zakázku na eletrárnu Paks, zvrat jeho geopolitické orientace z důvodu této zakázky?

To je otázka na vládního zmocněnce a také na velvyslance pro energetickou bezpečnost, respektive na vládu.

Objevuje se otázka zafixování ceny elektřiny, kterou nově postavené zařízení bude vyrábět. A když ne přímo zafixování, tak zkrátka rentability nově postavených bloků v příštích desetiletích: Odpůrci dostavby tvrdí, že náklady na výrobu elektřiny v alternativních zdrojích dramaticky poklesnou, případně že lidstvo je na prahu vyvinutí nových, mnohem levnějších zdrojů výroby energie. Nehrozí, že po dostavění nových bloků bychom si rvali vlasy, co jsme si to pořídili za drahou a zastaralou věc?

Nepochybně hrozí. Pokud se v následujících dvaceti letech objeví zázračná (levná, výkonná, malá, jednoduchá...) baterie. Posune se project ITER (jaderná fůze) dopředu. Nalezneme nové vesmírné zdroje věčné energie atp. Bude-li módní netopit v kamnech, ale chodit v kožichu i doma. Nebudeme v továrnách vyrábět. Nebudou jezdit tramvaje a vlaky a výtahy. Budeme svítit petrolejkami nebo LEDkama s ještě menší spotřebou. Tak to se asi sníží spotřeba elektrické energie a to nejen v Česku, ale všude kolem nás, takže o naši novou jadernou elektřinu nebude zájem. To si jistě budeme ťukat na čelo. Ale stane se to? Přestaneme topit, zateplíme domy a koupíme si kožichy? Myslím, že se to nestane, spotřeba pomalu ale stabilně poroste. Kdo jednou začal řezat dřevo na cirkulárce, ten už nebude chtít tahat pilku.

Jak se díváte na vývoj mezinárodních vztahů od roku 2014, kdy mezi Západem a Ruskem začal spor o Ukrajinu, se svou zkušeností a se svými mezinárodními kontakty? Je nepřátelství mezi USA a Ruskem, respektive Evropou a Ruskem přirozené a v zásadě konkurenční, nebo jde o záležitost, která není nezbytná? Jaké proměny mezinárodních vztahů bychom se mohli dočkat v nejbližších letech?

Mám zkušenost s mezinárodními vztahy mezi techniky a provozovateli JE. Tam se politika moc nenosí. Podívejte, Ukrajina má 10 bloků na čtyřech lokalitách s reaktory VVER. Provozuje největší jadernou elektrárnou v Evropě (Záporožská JE 6 x 1000 MWe). Potřebuje a dostává od ruské strany jaderné palivo, náhradní díly, inženýrskou podporu a funguje to, i když se nedaleko Záporožské JE střílí. Soutěž o dodávku v Čechách je soutěž nejen o vlastní investici nějakých cca 10 mld eur, ale také soutěž o budoucí podporu provozu, servis, palivo atd. Také je to soutěž o reference ve střední Evropě. Co si budeme vykládat, svět se pořád dělí na Východ a Západ a hranice vede přes Česko.

Závěrem ještě, prosím... Náplní vašeho života je mírové využívání jaderných technologií. Samozřejmě je tu ještě i to vojenské, které nad lidstvem visí coby hrozba, která ho může kdykoliv zničit. Existuje vážná hrozba jaderné války? A jak rychle může postoupit proces výroby menších, ale přeci jen jaderných zbraní či jednoduššího zneužití jaderného materiálu pro výrobu špinavých bomb?

Každou technologii lze zneužít k zabíjení. A záleží jen na politicích, jak to opečují. A kteří to budou, to záleží na nás, koho si zvolíme. Více bych to nerozváděl.