Odér v Národní galerii. Zaorálkova omluva Fajtovi může přijít stát draho. Obeznámená Jana Dědečková připomíná, kolik nás tento pán už stál

11.05.2020 20:30

ROZHOVOR Lubomír Zaorálek se jako ministr kultury rozhodl rázně po bolševicku zatočit s odbornou veřejností kolem Národní galerie a galerijního provozu v České republice obecně. Je o tom přesvědčena Jana Dědečková, která soustavně sleduje dění kolem této instituce již deset let. Přitom stále nemůže uvěřit tomu, že se šéf rezortu kultury veřejně omluvil jménem státu člověku, který nikdy neměl stanout v čele Národní galerie a kterého Zaorálkův předchůdce z téže politické strany odvolal s minimálně tříletým zpožděním a zcela po zásluze.

Odér v Národní galerii. Zaorálkova omluva Fajtovi může přijít stát draho. Obeznámená Jana Dědečková připomíná, kolik nás tento pán už stál
Foto: Daniela Černá
Popisek: Lubomír Zaorálek
reklama

Vím, že už velice dlouho velice pozorně sledujete dění kolem Národní galerie. Co vás vede k závěru, že ministr kultury Lubomír Zaorálek tuto významnou instituci svými rozhodnutími poškozuje?

Méně náročnému pozorovateli by možná stačila hloupá, slabošská a právně ničím nepodložená omluva, kterou Zaorálek tlumočil jménem státu podivné figuře, docentu Jiřímu Fajtovi, který od roku 2014 až do loňského jara postupně devastoval Národní galerii. Z této omluvy ještě může vzniknout České republice citelná finanční škoda, protože Jiří Fajt je známý tím, že se rád soudí. Zaorálkova omluva mu dává do rukou úžasný materiál k tomu, aby stát zažaloval o údajnou škodu, která mu odvoláním z funkce vznikla. Pokud k tomu dojde, měl by Zaorálek hradit vzniklou škodu v plné výši ze svého, protože bez tohoto jeho diletantského počinu by Jiří Fajt neměl v ruce nic, na základě čeho by mohl stát žalovat.

Podobně odvolaných – a nutno dodat, že zcela v souladu se zákonem – ředitelů státních příspěvkových organizací jsou v této zemi desítky. Nepamatuji se přitom, že by se některému z nich jakýkoliv ministr podobně bezprecedentním způsobem a bez rozumného důvodu veřejně omluvil. Omluví se teď Zaorálek jménem státu třeba Vladimíru Röselovi, odvolanému z téže pozice před sedmi lety z evidentně zástupných a ve skutečnosti směšných důvodů podivnou ministryní Alenou Hanákovou? Přitom se Vladimír Rösel na rozdíl od Jiřího Fajta stal ředitelem Národní galerie na základě výsledku řádného výběrového řízení, takže má podstatně oprávněnější důvod ke stížnostem.

Anketa

Je prezident Zeman vlastizrádce?

5%
95%
hlasovalo: 17243 lidí

O bolševicky rázném řešení ale mluvím z jiného důvodu. Podíváme-li se na tzv. Garanční radu Národní galerie, kterou si Zaorálek v září 2019 jmenoval, nenajdeme v ní jediného odborníka na starší české umění, které přitom tvoří základ sbírek Národní galerie a důvod její existence. Jde o gotické a barokní umění v Čechách, o umění 19. století, o sbírkové fondy, které jsou naprosto nenahraditelné. Národní galerie má také znamenitou sbírku starého evropského umění od italských primitivů až po Paula Gauguina či Pabla Picassa. To je těžiště jejích sbírek a příčina, proč je zdaleka nejdůležitějším muzeem umění v této zemi. Přitom v Zaorálkově garanční radě není doslova ani jeden člen, který by se starším českým uměním odborně zabýval. To už není neznalost, to je okázalé pohrdání historiky umění jako profesí.

Ale členem Garanční rady je také ředitel sbírky starého umění Národní galerie doktor Marius Winzeler, nezapomněla jste na něj?

To je šílené hned ze dvou hledisek: jak může být člen managementu Národní galerie současně členem jejího dozorčího orgánu, nyní dokonce zakotveného ve Statutu Národní galerie? Mám toho hodně proti České televizi, ale ještě jsem se nesetkala s nápadem, že by třeba ředitel jejího zpravodajství mohl kandidovat na člena Rady ČT... No, ono by to ani nešlo, protože v případě České televize to zákon zakazuje. Takže je to v normální instituci nemyslitelné a Zaorálek by to měl vědět.

Současný ředitel sbírky starého umění navíc ani není odborníkem na sbírky Národní galerie. Je to Švýcar, který po roce 1990 jako velmi mladý udělal neuvěřitelně rychlou kariéru v bývalých regionálních východoněmeckých muzeích, zbavených jejich předchozího managementu a často i odborných pracovníků. Jinde než v postkomunistických zemích by taková kariéra byla nemyslitelná. Nejznámější Winzelerovy práce jsou věnovány gotickým kostelům v saském Zhořelci. Jeho odborný vstup do Národní galerie v podobě expozice Staří mistři vyvolal mezi českou odbornou veřejností, počínaje profesorem Pavlem Preissem, nestorem české historiografie umění, a mladými kurátory starého umění konče, většinově odmítavou reakci. Ukázalo se, že výsledek jeho snažení obsahuje texty plné nesmyslů, nemá žádnou koncepci a nerespektuje ani základní pravidla budování muzejních expozic. Proto Winzelera bohužel nelze pokládat ani za odborně kompetentního vykonávat podobnou funkci v managementu Národní galerie.

Vy jste se o nynějším ministru kultury vyjádřila – abych vás citoval – že „si snad Zaorálek ani toho svého Lenina nepřečetl pořádně“. Jak to myslíte?

To jsem si samozřejmě dělala legraci. Zaorálkova politika vůči Národní galerii totiž dokonale připomíná název Leninovy knížky „Krok vpřed, dva kroky vzad“. Nejdřív vyhlásí úmysl jmenovat Garanční radu: výborně! Pak do ní nenominuje ani jednoho, opravdu ani jednoho odborníka na starší české umění. K čemu potom takovou radu sestavuje? Pak docela rozumným způsobem vypíše výběrové řízení na ředitele Národní galerie – a vzápětí se veřejně omluví jménem státu člověku, který nikdy neměl stanout v čele Národní galerie a kterého jeho předchůdce z téže politické strany odvolal s minimálně tříletým zpožděním a zcela po zásluze. Navíc to učiní natolik stupidním způsobem, že tím vyhlášení výběrové řízení fakticky zruší. Dovedete si představit, že se po té Zaorálkově omluvě Jiřímu Fajtovi do toho výběrového řízení nějaký relevantní uchazeč přihlásí? Já ne.

No a k tomu Leninovi: ta knížka byla o střetu mezi bolševiky a menševiky. Vypadá to, jako by chtěl Zaorálek s odborníky účtovat pěkně po bolševicku, ale ty dva kroky vzad alespoň podle Lenina dělali menševici, no a ti špatně dopadli. Pan ministr by se tedy měl nad sebou trochu zamyslet...

Tak pana docenta Fajta jste opravdu nepochválila. Vy jste nezaznamenala hlasy o tom, že byl vynikajícím ředitelem, který otevřel galerii světu, a že jeho odvolání byla velká chyba?

Jestli něco Jiří Fajt světu opravdu otevřel, pak to byly peněženky českých daňových poplatníků. Udělal několik spektakulárních výstav, které se sbírkami a posláním Národní galerie nijak nesouvisely, ale zato z nich jako sláma z bot čouhal politický aktivismus.

Teď mám na mysli zejména prvoplánovou agitku Aj Wej-weje Zákon cesty, která se konala ve Veletržním paláci v Praze téměř po celý rok 2017 a zejména v letních měsících prý celou budovu dokázala naplnit nezapomenutelným odérem. Ta výstava byla extrémně nákladná a divácky neúspěšná.

Problém ovšem tkví hlavně v tom, že si Národní galerie za Jiřího Fajta začala pronajímat putovní výstavy tak řečeno „na klíč“ za vysoké poplatky, což před jeho příchodem nikdy nedělala a dělat rozhodně nemá. Samozřejmě, že to jsou atraktivní výstavy a majitelé řady sbírek z těchto poplatků žijí, ale to je pole pro komerční subjekty, ne pro centrální státní muzeum umění. Naštěstí alespoň nejnákladnější projekt tohoto typu skončil spolu s Fajtovým odchodem z Národní galerie, čímž jsme byli připraveni o možnost shlédnout v Národní galerii stříbrný Rolls-Royce nějakého indického maharádži.

Podporu Jiřímu Fajtovi, která v médiích zaznívá, tedy berete s rezervou?

Není zdaleka tak široká, jak se snaží dokazovat někteří zainteresovaní novináři, třeba Daniel Konrád nebo Jana Machalická. Samozřejmě, že lidé, kteří z ředitelování Jiřího Fajta tak či onak profitovali, především umělci, jejichž díla vystavoval a nakupoval, ho podporovat budou. Koneckonců, dali to nyní na vědomí další peticí, ironií osudu téměř přesně deset let po té první z roku 2010, kdy se mermomocí dožadovali dosazení Jiřího Fajta i po kolosální ostudě s výběrovým řízením, při němž vyšla najevo brutální manipulace v jeho prospěch a které tehdejší ministr kultury Besser musel právě z toho důvodu zrušit. Přiznám se dokonce, že bych se cítila ošizená a Jiří David by mě hluboce zklamal, kdyby něco podobného nezorganizoval. To už patří k folklóru.

Tu a tam se najde nějaký vzdělaný a slušný, leč poněkud naivní publicista – příkladem budiž třeba Jiří Peňás – který se Jiřího Fajta zastane z hlubokého vnitřního přesvědčení a stejně hluboké neznalosti praxe v instituci jím řízené, ale to je tak všechno. V Uměleckohistorické společnosti, což je nejvýznamnější profesní sdružení uměleckých historiků v Česku, nebo mezi řediteli a kurátory regionálních galerií, stejně jako mezi odbornými zaměstnanci Národní galerie byste skutečné Fajtovy příznivce musel hledat se svíčkou o polednách.

Chápu, že nelze brát úplně vážně ty, kteří v tuzemsku Jiřího Fajta hájí s určitou svou vlastní motivaci. Ale petici proti jeho odvolání, kterou podepsali ředitelé velkých světových galerií, ovšem neoddiskutujete?

A proč bych měla? Kdyby mě někdo pověřil řízením některé velké evropské nebo americké galerie, budu se snažit Jiřího Fajta v čele Národní galerie hájit, seč mi budou síly stačit. Národní galerie má z pohledu světových galerií řadu zajímavých uměleckých děl, významné Italy, Holanďany a Francouze, a občas se hodí i nějaké to české umění. Kdysi se Národní galerie řídila nepsanou zásadou, že každá zápůjčka do zahraničí musí být kompenzována buď zapůjčením srovnatelně významného díla nebo děl, nebo autorským a badatelským podílem Národní galerie na příslušném výstavním projektu. Vrcholem takových aktivit pak byly výměny celých konvolutů, a to dokonce i za minulého režimu. Zásluhou Jiřího Kotalíka se třeba podařilo v listopadu 1988 dostat do Prahy skvělou kolekci moderního umění ze sbírek Guggenheimovy nadace, což v té době bylo v Čechách absolutní zjevení. Na tu výstavu se tehdy na Hradčanském náměstí čekaly dlouhé fronty.

Tuto praxi Jiří Fajt zcela opustil a půjčoval obrazy i proti mínění restaurátorů tak, aby si na úkor Národní galerie vybudoval co nejširší osobní konexe. Typickým příkladem této neobhajitelné politiky se stalo zapůjčení Klimtovy Panny z roku 1913, jednoho z nejvzácnějších obrazů Národní galerie vůbec, v roce 2017 do San Franciska. Jednalo se o dokonale zachované plátno, které až do roku 2017 nebylo jako vůbec poslední Klimtovo dílo srovnatelných rozměrů restaurováno. To výrazně zvyšovalo jeho hodnotu. Národní galerie ho z dobrých důvodů jako jediné dílo ze svých sbírek uchovávala v samostatně klimatizované vitríně a odmítala ho zapůjčovat dokonce i po Praze, aby nemuselo projít fixací povrchu, a tím ztratit část své autenticity. Za týchž okolností by to činila každá velká světová galerie. Na zdůvodnění restaurátorů ovšem Jiří Fajt neslyšel, obraz nechal zrestaurovat a za oceán ho klidně zapůjčil. Obávám se, že se na Národní galerii díval dost podobně jako Vladimír Dbalý na Nemocnici Na Homolce.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Tedy, že mu nezáleželo na instituci, jejímž vedením byl pověřen, což ale bylo naopak výhodné pro ředitele zahraničních galerií, kteří mu i z toho důvodu vyjadřovali po odvolání z funkce svoji podporu?

Když budete pro svůj projekt potřebovat nějaké významné dílo z Národní galerie, dáte přednost tomu, aby v jejím čele stál člověk, který důsledně hájí zájmy Národní galerie, tedy někdo, s nímž budete vést dlouhá a obtížná jednání? Budete chtít mít jako protihráče někoho, kdo po vás bude ve prospěch své instituce žádat odpovídající reciprocitu a autorské zapojení Národní galerie do vašeho projektu, člověka, který vám navíc z přesvědčivých důvodů některá díla prostě nepůjčí? Nebo dáte přednost člověku, který vám ke škodě vlastní instituce takové dílo klidně zapůjčí čistě výměnou za osobní výhody pro sebe samotného?

Nevím, jak vy, ale já mám jasno. V takové pozici bych petici za zachování Jiřího Fajta ve funkci samozřejmě podepsala a neuvažovala bych nad tím ani vteřinu. Mediálně vytvářená iluze, že tím také podporujete statečného bojovníka proti despotickému prezidentovi, pak uleví vašemu svědomí, které kdesi v koutku duše kňourá, že tohle se prostě nedělá a že ten člověk Národní galerii neprospívá.

Abych parafrázovala jeden z proslulých výroků sira Humphrey Applebyho ze seriálu Ano, pane ministře: To, za čím si stojíte, záleží na tom, kde sedíte. Ředitele velkých světových galerií naprosto chápu, že se Jiřího Fajta zastali, ale s jeho odbornou a manažerskou kvalitou to nemá nic společného, spíše naopak.

Jaký další vývoj situace kolem Národní galerie očekáváte?

Na to vám neumím odpovědět. Pokud ministru Zaorálkovi nevadí v čele Národní galerie člověk, který žádal po sponzorech příplatek ke svému platu zhruba ve výši své mzdy, který si neoprávněně nechával podepisovat astronomicky vysoké odměny, který se připisoval na výstavy, na nichž se autorsky nijak nepodílel, a nerozpakoval se za ně brát honoráře, pak těžko něco předvídat. Zaorálek přece musí vědět, že je Jiří Fajt spojen s řadou závažných finančních problémů z minulosti. Jen připomínám, že třeba výstava Europa Jagellonica původně měla stát osm milionů korun a stála přes čtyřicet milionů. Ostatně není divu, když u ní bylo tři a půl milionu zaplaceno jenom za předtiskovou přípravu katalogu, který nikdy nevyšel. Tahle záležitost mimochodem není promlčena.

Navíc je tu ještě stále živá fraška kolem profesorského řízení pana docenta Fajta, kdy se ve finále ukázalo, že nesplnil kritéria, která si Univerzita Karlova pro udělení tohoto titulu předpisem stanovila. Pikantní okolnost, že na to musel poukázat až prezident republiky, nevrhá na univerzitu zrovna nejlepší světlo.

Těžko říci, co ministra Zaorálka vedlo k tak neuvěřitelné omluvě člověku, o jehož skandálech za posledních pětadvacet let by se dal napsat román. Bohužel, tím však ministr kultury naprosto znevěrohodnil i těch několik málo pozitivních kroků, které za dobu svého úřadování ve směru k Národní galerii učinil. Výběrové řízení na ředitele Národní galerie ani nemusí rušit, protože tou omluvou to už fakticky udělal.

Bojím se, že současná situace nemá v dohledné době pro Národní galerii dobré řešení. Lidová moudrost praví, že vyřčené slovo ani párem volů nevrátíš. Poslední kroky ministra Zaorálka jsou ukvapené, právně nepodložené a přitom nevratné. Věrohodnost ve svém resortu už zpátky získat nemůže. Proto bych se nijak nedivila, kdyby zanedlouho následoval osud svého předchůdce Antonína Staňka. Do té doby rozumné řešení situace v Národní galerii nelze očekávat.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Docent Valenčík: Pamatujte si, jak se kdo choval. Návrh pro odpůrce Babiše. Už se nám z EU omluvili? Světová proměna se blíží

10:33 Docent Valenčík: Pamatujte si, jak se kdo choval. Návrh pro odpůrce Babiše. Už se nám z EU omluvili? Světová proměna se blíží

HŮŘ UŽ BYLO? „Problém není v tom, že se nám vedlo dobře. Problém byl v tom, že jsme se nedokázali vy…