Co přiměje dlouholetou policejní vyšetřovatelku v letech, kdy už by se mohla poohlédnout po klidnější životní náplni, ke vstupu do politiky, která je rovněž považována za značně adrenalinové zaměstnání?
Ke vstupu do politiky mě přiměla nespokojenost se stavem a směřováním naší společnosti. Mluvíme o soumraku demokracie. Mezi lidmi se vytrácí vzájemná úcta, šíří se nenávist a dezinformace. Politická garnitura se zabývá sama sebou, vládnoucí strany kritizují opozici, opozice nemůže vládnoucím stranám přijít na jméno. Politici jsou přesvědčeni, že voliči mají krátkou paměť a zapomenou, co jim bylo slibováno a co bylo splněno.
Chtěla bych vrátit slušnost do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Konstruktivní a slušná kritika musí nahradit zdvižené prostředníčky, flákance, hraní na kytaru na stole Sněmovny, vulgární vyjadřování a osobní urážky. V rámci volebního programu PŘÍSAHY bych chtěla otevřít otázku nutnosti zkvalitnění objasňování, vyšetřování a prevence závažné trestné činnosti, otázku zkvalitnění činnosti veřejné správy, včetně péče o úředníky, kteří pracují ve stresujících podmínkách.
Vím, že politika není zelená louka, že jde spíše o minové pole. Chtěla bych podpořit politiky, kteří současnou situaci ve společnosti vnímají stejně jako já a chtějí ji změnit. Chci požádat voliče o mandát, abych se mohla po volbách k těmto politikům přidat.
Proč vás zaujalo právě hnutí Přísaha? A měla jste nějaké nabídky na politické angažmá už v minulosti?
Na hnutí PŘÍSAHA mě zaujaly především myšlenky zakladatelů.„Nadešel čas na odvahu a spravedlnost“ je myšlenka, která odráží i moje postoje a hodnotovou orientaci. Zakladatelé svou mnohaletou prací pro stát prokázali, že pro ně není spravedlnost jen předvolební heslo. Že nadešel čas na odvahu prokázali založením samotného politického hnutí. Moc dobře věděli, co nastane, kdo na ně bude útočit, nálepkovat, zpochybňovat, dehonestovat, pomlouvat. Mají cíl, ve který věří a který je ku prospěchu celé naší společnosti. Neznám moc lidí, kteří neuhnuli pod neoprávněným nátlakem nadřízených a raději odešli z práce, kterou milovali, věřili v ní a vykonávali ji profesionálně.
Nabídku na politické angažmá jsem v minulosti nedostala. Nikdy jsem nebyla členem žádné politické strany ani hnutí.
Fotogalerie: - Přísaha v Hradci
Přísaze se někteří komentátoři vysmívají jako „straně policajtů v civilu“. Nemáte obavy, že ve vašem hnutí bude přece jen příliš dominovat jeden úzce profesní pohled?
Složení kandidátek PŘÍSAHY „straně policajtů v civilu“ neodpovídá. A jen tak mimochodem, žádná jiná profesní skupina nemá bohatší zkušenosti s fungováním naší společnosti jako policisté (státní či obecní). Spadám do stejného ranku, byla jsem policistkou a jsem v civilu. Dlouholeté zkušenosti a znalosti můžu uplatnit v oblasti vzdělávání, bezpečnostní problematiky a veřejné správy, které se průřezově prolínají téměř celým volebním programem PŘÍSAHY.
Policie jako sbor disponující mnoha mocenskými nástroji vždy byla více či méně spjata s politikou. Zažila jste vy sama při svém vyšetřování politické tlaky?
Politický tlak je tam, kde je politický zájem něco neobjasnit, neotvírat, „zamést pod koberec“. Podílela jsem se na vyšetřování kriminality, která do velkého byznysu a politiky v té době nezasahovala. Politický tlak ani zasahování nadřízených do vyšetřování mě naštěstí minulo.
Když se řekne vaše jméno a připomene vaše role u policie, obvykle se hned zmíní „Orlické vraždy“. Jaké případy dnes zpětně považujete za nejzásadnější ve své vyšetřovatelské kariéře vy?
Tím zásadním v mé profesní kariéře nebyly ani tak jednotlivé kauzy, ale cesta, na kterou mě vyšetřování jednotlivých případů dovedlo. Ze začátku jsem se snažila zkvalitnit vyšetřování například tím, že jsem provedla rekonstrukci případu loupeže se sedmi obviněnými najednou, o co se přede mnou nikdo ani nepokusil. Videozáznamy procesních úkonů jednotlivých případů mě dovedly až k analýze chování účastníků trestných činů, sestavování profilů pachatelů a k vědecké práci na úseku kriminalistiky – empirickému výzkumu a popisu behaviorální analýzy jako nové taktické kriminalistické metody.
Psali jsme:
Přesto bych se k oné kauze vrátil. V čem byla podle vás mimořádná?
Orlické vraždy se staly prvním medializovaným případem po sametové revoluci s jedním pokusem a pěti prokázanými dokonanými vraždami. Vyznačovaly se také neobvyklým způsobem ukrývání těl některých obětí. Evergreenem této kauzy je popis odhalení pachatelů, nalezení sudů a dramatické zadržení podezřelého, který vyhrožoval sebevraždou. Vůbec se ale nemluví o úspěchu vyšetřování, které obstaralo a zajistilo důkazy svědčící o vině pachatelů a tím přispělo k objektivnímu posouzení případu soudem.
Všechny důležité procesní úkony byly fixovány na videozáznam. Zcela unikátní je například videozáznam systémem „obraz v obraze“. Na Kriminalistickém ústavu v Praze jsme natáčeli vyjádření Kopáče (hlavního organizátora) k prověrce výpovědi, kterou jsem předtím vedla s Kunou (spolupachatelem) ve sklepě v Rudné.
Kauza Orlických vražd je v mém profesním životě klíčová. Protože jsem vyslýchala a vedla procesní úkony se všemi obviněnými, zdokonalila jsem si taktiku provádění těchto úkonů, naučila jsem strukturovat informace a začala jsem se podrobně zabývat chováním a jednáním účastníků trestné činnosti.
Byla podle vás devadesátá léta z pohledu kriminality „divoké devadesátky“, jak je někteří nazývají? A v čem případně?
Doposud nejlepší nápad předvolební kampaně? Anketa
V roce 2000 jste přešla do Prahy na policejní prezidium. Jak se liší práce vyšetřovatele „v regionu“ od analytické či vyšetřovatelské v celostátních útvarech?
V Praze jsem pracovala od přijetí do služebního poměru. Středočeská krajská vyšetřovačka sídlila v pověstné Bartolomějské ulici č. 4. a vyšetřování se týkalo závažných násilných trestných činů. V rámci vyšetřování jsem pravidelně chodila na pitvy obětí, vyslýchala pachatele v kanceláři i ve věznici, vyslýchala přeživší oběti a svědky, přibírala znalce, hodnotila důkazy, psala návrh na podání obžaloby.
Moje práce na policejním prezidiu byla zaměřena na metodiku a koordinaci činnosti kriminalistů. Za podpory tehdejšího policejního prezidenta pana Koláře vzniklo na prezidiu po vzoru západních zemí pracoviště, které se zabývalo analýzou chování pachatelů nejzávažnější násilné a sexuálně motivované trestné činnosti. Někteří služební funkcionáři však náplň pracoviště „nedokázali uchopit“. Dnes již s úsměvem vzpomínám na neustálé stěhování mého pracoviště. Nejdříve na policejním prezidiu z místnosti do místnosti na patře, pak z patra do patra, potom z prezidia do budovy v Olšanské ulici, následně z Olšanské ulice na Perštýn a pak zase zpátky na prezidium. Raritou mého Brixenu (vyhnanství v budově Olšanská) je skutečnost, že můj nejbližší nadřízený, vedoucí odboru, toto pracoviště za celý rok nikdy nenavštívil.
Na počátku tisíciletí jste se zabývala vyšetřováním násilné trestné činnosti páchané organizovanými skupinami. Běžný občan asi nemá představu, v jakém rozsahu se tento druh trestné činnosti odehrával. Kolik takových skupin a trestných činů v té době zhruba bylo? A jak se tato čísla vyvíjela později?
Na otázku nedovedu odpovědět. Organizovanou kriminalitou se zabývaly speciální útvary a ani jsem se nedostala ke statistickému zpracování této problematiky. Z hlediska analýzy chování jsem vyhodnocovala pouze vraždy páchané organizovanou skupinou (více spolupachatelů, kteří mají rozdělené úlohy). Obecně se počet vražd spáchaných více spolupachateli po roce 1989 zvýšil.
V letech 1969-1989 se počet vražd každoročně pohyboval v rozmezí 100–153 skutků, přibližně 96% vražd bylo spácháno jedním pachatelem, 3% dvěma pachateli a necelé 1% více pachateli.
V letech 1990-2009 se počet vražd každoročně pohyboval v rozmezí 181-313 skutků, přibližně 87% vražd bylo spácháno jedním pachatelem, téměř 9% dvěma pachateli a více jak 4% více pachateli.
Vždycky jsem si říkal, jak těžké musí být pro člověka, který se v práci zabývá organizovaným zločinem a celkem nebezpečnými věcmi, fungovat mimo práci v normálním životě mezi lidmi, kteří o tom nic nevědí a když, tak mají obvykle značně naivní nebo zkreslené představy. Jak náročné je žít takový „dvojí život“?
K organizovanému zločinu patří hierarchicky uspořádané skupiny zaměřené na drogy, zbraně, obchod s lidmi, korupci veřejných a státních činitelů, praní špinavých peněz. Já jsem pracovala na případech závažné obecné kriminality – vraždy, loupeže, závažné sexuální útoky.
Každá práce, kterou děláte s plným nasazením, která nekončí s koncem pracovní doby, vás musí určitým způsobem poznamenat. K policii jsem nastoupila po letech kantořiny, s životními zkušenostmi a darem představivosti, který rozvíjel můj tatínek. Tatínek byl učitelem, zapáleným ochotnickým hercem a režisérem, spisovatelem. Byl to veskrze pozitivní člověk, který i vážné životní situace, při kterých se jiní psychicky hroutili, dokázal převést na lehčí notu. „Holka, představ si, jak….“ a doplnil to pro nás dva nějakou situační nadsázkou, při které jsem se musela místo pláče smát. Vytváření mentálních obrazů událostí jsem se naučila využívat při výsleších obviněných i při rozhovorech s pozůstalými, při řešení pracovních i osobních problémů.
Nemůžu vést dvojí život, jen ten život před tím, než jsem šla k policii, byl zkrátka jiný. Změnil se mi žebříček hodnot, ale úcta ke slušným lidem, láska k hudbě, literatuře, tanci a dobré detektivce mi zůstala.
Psali jsme:
Vy sama jste měla policejní ochranu a musela jste změnit svůj způsob života. Jak moc taková situace se životem a s rodinou zamává?
I když o možném nebezpečí víte a možná něco takového v podvědomí očekáváte, stejně vás realita zaskočí. První policejní ochranu jsem dostala v okamžiku, kdy vězeňská služba zachytila ve věznici moták s mým jménem a vyznačením mého bydliště. Zavolal si mě ředitel vyšetřovačky, probrali jsme případy, které jsem aktuálně vyšetřovala a zhodnotili možné riziko. Ochranu mi tehdy zajišťovali kolegové ze středočeské zásahovky. Ve druhém případu ohrožení jsem musela o ochranu žádat, ohrožený soudce i státní zástupce dostal ochranu automaticky. Rodina přijala přísná „režimová opatření“, kdo mohl, odjel z Prahy. Do vyřešení situace jsem musela nosit zbraň.
Mimochodem- jak se jako člověk, který v životě musel kvůli své bezpečnosti dost věcí tajit, díváte na fenomén sociálních sítí, kde na sebe lidé často prozrazují úplně vše? Dovolila byste takovou otevřenost svým dětem?
Ke každodennímu pobytu na sociálních sítích mám konzervativní postoj a jsem moc ráda, že v této oblasti panuje v mé rodině naprostá shoda. Ráda mluvím a stýkám se s lidmi, které znám a v jejichž společnosti se cítím dobře.
Sítě mohou vytvářet prostor pro výměnu názorů, propojení lidí se stejnými zájmy, ale mohou být také příležitostí pro agresivní jedince, kteří pod falešnou identitou šíří nenávist, frustraci a dezinformace. Každému, kdo je denně na sociálních sítích, bych jenom připomněla stále opakovaná důrazná upozornění, aby o své osobě nezveřejňoval žádné informace, fotky nebo videa, které by mohl někdo zneužít k případnému vydírání, přípravě vloupání, kyberšikaně.
Věnovala jste se i vyšetřování sexuálně motivované kriminality. Co říkáte na to, jak se vnímání této kriminality rozšířilo v posledních letech a co všechno je pod vlivem afér jako bylo „Me too“ dnes považováno za sexuální útok?
Která politička je nejlepší?Anketa
Mužská sexualita je méně osobní a méně zodpovědná, znásilnění může být pro někoho i příjemnou erotickou fantazií. Mnoho mužů nechápe nebo nechce pochopit, že pocit pokoření a degradace ženy na objekt cizích potřeb je pro ni někdy celoživotním traumatem, kterým trpí nejen ona, ale i její nejbližší. Sama nemohu zapomenout na pocity, které ve mně před mnoha lety vyvolala scéna znásilnění a zabití mladé dívky v Bergmanově filmu Pramen panny.
Mnoho žen a dívek sexuální násilí neoznamuje a uchovává si tak hluboké tajemství. Tíha tohoto utajování může přinášet četné psychické a zdravotní problémy. Traumatické zážitky není možné ani přesně klasifikovat, záleží na subjektivním vnímání a prožívání oběti sexuálního násilí. Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že i pouhé vyprávění oběti o prožité situaci je doprovázeno velkou psychickou bolestí, pocity bezmocnosti, slzami. Takové vyprávění si zaslouží důvěrnější atmosféru než sociální sítě, kde nevhodné komentáře uživatelů sítí mohou traumatizaci oběti ještě prohloubit. Pro sexuální agresory se takové vyprávění může stát příjemnou četbou před spaním.
Tato mince má i druhou stranu. Ne vždy jsou oznámení o sexuálním útoku pravdivá, ve snaze o získání zájmu okolí může být vymyšlen nejen sexuální útok, ale i fyzické násilí (škrábance, modřiny). Vzpomínám na případ prověřování podezření z pohlavního zneužívání dívek učitelem na základní škole. Za podpory vedení školy a silné podpory rodičů dívek se nám podařilo prokázat, že učitel tak oblíbený u žáků, byl silně neoblíbený u jedné své kolegyně, která svá nepravdivá tvrzení rozesílala na všechny instituce.
Trestné činy proti důstojnosti v sexuální oblasti by měla řádně a s ohledem na minimální viktimizaci oběti vyšetřovat policie. Na přelomu tisíciletí jsme na této problematice začali intenzivně pracovat. Od zahraničních kolegů jsme získali odbornou a materiální podporu, včetně unikátního analytického systému, který používají policejní specialisté napříč západní Evropou i v zámoří. Vyškolili jsme naše policisty a když mělo několikaleté snažení začít přinášet ovoce, vše bylo zrušeno. Opakovaně předkládané návrhy na zřízení specializovaného pracoviště podložené analýzami i argumenty byly zamítnuty, protože byly mimo zamýšlený cíl připravované reorganizace. K našim argumentům se nikdo ani nevyjádřil.
Fotogalerie: - Špekáčky, Šlachta a Přísaha
A mentální obraz této promarněné příležitosti? Parní válec, který tlačím do kopce, a když jsem konečně nahoře, přijde řidič, nasedne a se slovy „Nechtěj být spásou policie“ zaveze válec do druhého podzemního podlaží.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
