Na konci roku 2018 vyvolal velkou odezvu plán Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie. Trump je kritizován, že v Sýrii uvolňuje místo Putinovi a Íránu, případně ještě Turecku. Pro nesouhlas s prezidentem rezignoval ministr obrany James Mattis. Také zvláštní americký vyslanec u mezinárodní koalice bojující proti Islámskému státu Brett McGurk rezignoval po tomto rozhodnutí, protože je považuje za lehkomyslné. Přestože Trump teď trochu couvá, je jeho postup moudrý? A jak se bude situace vyvíjet?
Donald Trump o těchto otázkách hovořil už v době předvolební kampaně. V tomto je konzistentní. Stažení vojsk z oblasti, kde boje nepřinášejí žádný užitek, ale naopak jsou ztrátové z ekonomického i lidského hlediska, vždy pokládal za součást své politiky. Už několikrát oznámil stažení vojsk ze Sýrie, ale nikdy se mu to nepovedlo, proto ani teď nemůžeme ještě s jistotou tvrdit, že se američtí vojáci vracejí domů.
Dnes je situace nová v tom, že američtí vojáci v Sýrii překážejí americké zahraniční politice. Bílý dům se potřebuje dohodnout s Tureckem a Turci pokládají kurdské jednotky, s nimiž Američané spolupracují v Sýrii, za teroristické. Otázka je, co je pro Spojené státy výhodnější, zda dohoda s Tureckem, nebo s kurdskými bojovníky. Další problém je, že američtí vojáci v Sýrii jsou nelegálně, v rozporu s mezinárodním právem, nikdo je tam nepozval. Mohou jen symbolizovat imperiální politiku. Jestliže válka s tzv. Islámským státem končí, je třeba přijmout realitu a dohodnout se s nejdůležitějšími subjekty, které ve válce uspěly či válku přežily. To je v současné konstelaci možné, jen když Pentagon vojáky stáhne. Ptát se, jestli Rusko nebo Turecko zvítězilo? To je nesmysl. Podstatné je, že v zásadě skončil Islámský stát a je potřeba vymodelovat novou rovnováhu zájmů.
Je to také trochu test toho, co dělat v Afghánistánu, kde je situace pro Spojené státy ještě mnohem složitější.
A co nám říká chování Kurdů, kteří v reakci na Trumpův krok do jimi kontrolovaných oblastí pozvali Asadovy vojáky, protože se bojí vpádu Turky podporovaných rebelů?
Všimněte si, že nejvíce vystupují proti stažení vojsk ze Sýrie, když pomineme české veřejnoprávní sdělovací prostředky, představitelé Francie a Velké Británie. To jsou velmoci, které mají lví podíl na tom, že Kurdové nemají vlastní stát. Ony to byly, kdo si rozdělil značnou část dědictví po Osmanské říši. Ony si po I. sv. válce na Blízkém východě vykolíkovaly vlastní koloniální državy. Ony tam svojí sobeckou politikou zasely zmatky – a do dnes si myslí, že toto území mají spravovat. Po I. sv. válce jejich státníci a diplomaté napřed nakreslili mapu Blízkého východu i s Kurdistánem. Když v Turecku propuklo povstání, znovu zasedli k jednacímu stolu, dohodli si novou mapu a na Kurdy, kterých je dnes podle různých odhadů okolo 30 či 40 milionů, zapomněli. Kurdové skončili především v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. Platí-li ale princip práva národů na sebeurčení, pak Kurdové mají právo na svůj stát.
Problém je, že hranice států se zpravidla překreslují válkou. Čili Kurdové sice mají právo na vlastní stát, ale měl by se nalézt nějaký způsob, jak se válčení vyhnout. Kurdové nejsou v pozici, kdy by si mohli diktovat podmínky; nemají na to potenciál. Všechny státy, o kterých jsem mluvil, se proti vytvoření Kurdistánu stavějí. To nemůžou Kurdové uhrát, je zbytečné jít do sebevražedného boje. Řešení je co největší autonomie jak v Iráku, tak v Sýrii, samozřejmě i v Turecku a Íránu. Představa, že si zajistí suverenitu zbraněmi, potažmo tím, že se tam budou toulat americké speciální jednotky, je nebezpečně naivní.
Pokud předpokládáme, že skutečně ke stažení vojáků dojde, jaký odhadujete časový horizont?
To nejsme schopní určit, protože o tom nerozhoduje poměr sil na bojišti v Sýrii, ale vnitropolitické hádky ve Spojených státech. Když se vžijete do postoje Kurdů v Sýrii, tak dnes je po případném stažení vojáků USA ohrožuje turecká armáda. Jak Kurdové zareagují? Nejlogičtější je obrátit se na Asada, aby se jich – samozřejmě s pomocí Ruska – zastal. Při troše politického umu se začlení do obnoveného syrského státu v jeho původních hranicích, ovšem s maximální autonomií. To je nejlogičtější politika, kterou syrští Kurdové mohou provádět – a právě tohle vadí spoustě zastánců tvrdé linie. Nesouvisí to s otázkami svobody pro Kurdy, ale je to hra na důležitého za cenu udržování válečného konfliktu, za cenu lidských životů.
Psali jsme:
Vladimir Putin poslal Donaldu Trumpovi novoroční dopis, ve kterém ho vyzývá k širokému dialogu. Putin v dopise zdůraznil, že vztahy Ruska a Ameriky jsou „nejdůležitějším faktorem pro strategickou stabilitu a mezinárodní bezpečnost“. V rozhovoru pro Argument jste hovořil o „protikladném snažení“, které očekáváte v příštím roce. Můžeme v roce 2019 předpokládat vřelejší vztahy, nebo naopak ochlazení kontaktů mezi oběma zeměmi?
Platí to, co jsme si řekli před chvílí. Americká zahraniční politika se bude podřizovat Trumpovým potřebám na domácí politické scéně. Potřeboval by ale vymanit se z ruského komplexu amerických sdělovacích prostředků. Nějakým způsobem řešit problém s tzv. ruským zasahováním do amerických voleb. Podle mého názoru měl Donald Trump jít už dávno na přímé jednání s Vladimirem Putinem o co nejdůležitějších otázkách. Převrstvit věčné žvatlání o tom, že Kreml rozhodl americké volby, novými, silnějšími tématy. Vůbec nemá cenu vést spor se sdělovacími prostředky a vyšetřovateli na jejich úrovni. Když bude takto pokračovat, potáhnou to média i vyšetřovatelé až do prezidentských voleb.
Putinův dopis představuje navržený směr, kudy by se dalo stavět mosty pro budoucí spolupráci. Zároveň, a to je příznačné pro období vlády Trumpa, jedna ruka je napřažená a druhá ukazuje sílu. Rusové se tyto věci učí od Američanů, takže zároveň s dopisem zadrželi amerického špiona v Moskvě a otestovali novou strategickou raketu – či přesněji hypersonický blok – Avantgard. Nebyli sami: Američané na konci roku odzkoušeli dvě čtrnáctitunové nejaderné hyperbomby na prorážení opevnění a Číňané otestovali nový typ balistické rakety pro ponorky. Najednou se objevily strategické zbraně nového typu. Stále vidíme rozporné tendence, které jsou v pohybu.
Hovoří se o špionáži ze strany Číny. Firma Huawei byla označena Národním úřadem pro kybernetickou a informační bezpečnost za bezpečnostní riziko. Jde o reálnou hrozbu?
V tomto sporu nejde o špionáž, ale o technologickou válku, snahu zajistit si převahu vyřazením konkurentů z trhu. Téma bezpečnosti je pro to nejvhodnější – ať již jde o ruský plyn nebo o nový vysokorychlostní internet. Dnes neexistuje problém v byznysu, který byste nemohli přeladit na otázku bezpečnosti. Američané to začali využívat a zatahovat do toho i své disciplinované spojence. Jestli firma Huawei prováděla špionáž, je ale potřeba to dokázat. To je největší problém posledních let, kdy se předhazují takzvaně zpravodajsky prověřené informace veřejnosti, ale bez jakýchkoliv důkazů.
Končící německá kancléřka Angela Merkelová v novoročním projevu uvedla, že Německo se pokusí celosvětově převzít větší zodpovědnost při řešení celosvětových problémů. Je to dobře? A jde o reakci na určité oslabování Evropy na světovém kolbišti?
To jsou dvě otázky. V principu platí, že Německo je ekonomicky i prestižně mocný stát, a s ohledem na jeho specifickou váhu se dá říci, že se drží tak trochu stranou. Chybí mu místo v Radě bezpečnosti OSN, protože to mocnosti poražené ve 2. světové válce nedostaly. Dnes jsme ale v situaci, že německá kancléřka formuluje hezká hesla, ale v podstatě dva tři roky už netvoří politiku ve smyslu formování nových vizí. Je z ní typicky státník v defenzivě. A to jak na domácí půdě, tak v Evropské unii. V době, kdy byla motor Unie, vize formovala, také pavučinu unijních vztahů formovala. Z bednářské politiky už se ale nevymaní. S každým i drobným skandálem kolem migrantů budou lidé v její vlastní straně hledat urychlená kádrová řešení. Poté, co přestala být šéfovou CDU, začnou se rozdávat karty nově. Kancléřka začne být koulí na noze. Velké cíle v globální politice Německa jsou jen slova, praxí bude maximálně aktivní defenziva.
Co bychom si v roce 2019 měli přát, co se týče geopolitického hlediska? Na co si dát pozor, čemu se bránit?
První věc je: učit se z loňské politiky kolem Korejského poloostrova. To je model řešení zdánlivě neřešitelných situací. Dostat pod tlak supervelmoc brzdící změny tím, že se Jižní a Severní Korea začnou dohadovat, že budou iniciativní. To je moc hezký model. Duch Koreje, doufám, vydrží, je to nejpozitivnější z loňského roku. S nadhledem, který předvádějí oba korejští představitelé, by se dala vyřešit třeba mírová smlouva mezi Ruskem a Japonskem, kde se desetiletí vede spor o pár ostrovních čtverečních kilometrů. Myslím¸ že od Jižní Koreje by se mohli mnohé naučit i na Tchaj-wanu a začít si vybírat, jaké mosty by jej mohly spojit s pevninou.
To nejhorší představuje další vypovídání smluv o strategických zbraních a raketách krátkého a středního doletu. Jedná se o rozbíjení sítě kontrolované rovnováhy, která byla pracně vytvořena v době studené války. Dnes se nedá vyhrát nad Ruskem, nad Čínou ani nad Spojenými státy. Myslet si, že technologickým pokrokem se dá získat převaha, je nesmysl. Nesmysl, který ničí už tak křehkou infrastrukturu míru. Výsledkem je startování nových závodů ve zbrojení, přechod od řízené rovnováhy k živelnému hledání rovnováhy. Samozřejmě že nové zbraně jdou do skladu. Zatím. Kde ale vzít jistotu, že další politici nebudou ještě chaotičtější než Trump nebo Mayová, a že za nezodpovědnými výkřiky nebudou následovat pokusy novými zbraněmi léčit vlastní předsudky? Co když si ti noví začnou myslet, že válku lze vyhrát, že to vyjde… Jenže ono to nevyjde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
%20-%20Kopie_profil_top.jpg)
