Otče Milane, zažíváme takové zvláštní Vánoce: Nejenže není sníh, na to jsme si už zvykli, ale vánoční trhy jsou obehnány betonovými zátarasy, na západ od nás dokonce vánoční trhy raději přejmenovávají na „Zimní trhy“. Co s tím? Jak docílit toho, abychom si Vánoce nenechali zkazit?

Myslím, že to hodně záleží na nás. Kdysi jsem byl v Izraeli na výletě a ptal se, jak mohou žít s tím neustálým vědomím, že se může něco stát.Řekli mi, že to je přesně ten problém, že prostě žijí, dělají vše, co se udělat dá v oblasti bezpečnosti a pak už to nechávají na Hospodinu. Neměli bychom vycházet vstříc strachu a myslet si, že když začneme skrývat vánoční stromky a všechno nazývat jinými jmény, že to pomůže. Nepomůže– druhá strana to bude mít nikoli za vstřícnost, ale za obavy a poníženost, takže jen přitvrdí.

I z řad katolické církve zaznívají apely vůči toleranci, milosrdenství, odpuštění a podobně. Hovoříme nejen o teroristech, ale i o prosté prezenci muslimských menšin v Evropě a o problémech, které z ní vyplývají. Jakým způsobem se, prosím, Písmo svaté vypořádává s konfliktem – na jedné straně milovat bližního svého a být vůči němu štědrý, na straně druhé bránit svůj domov, svou rodinu a to, co je mi drahé? Jaké nuance tohoto rozporu by bylo dle vás vhodné zmínit?

Zapomínáme, že Bůh je sice milosrdný a milostivý, ale také spravedlivý. Přehnané zdůrazńování milosrdenství, zvláště „na cizí účet“, není rozumné. Chápu, že lidé chtějí dnes vše prožívat, mít to, co jitří city. Ale je dobré vyvažovat to rozumem a vůlí. Písmo říká, že máme milovat Boha a druhé jako sebe. Bůh je na prvním místě, já jsem svůj nejbližší bližní, stejně jako rodina, národ. Nerozumím lidem, kteří páchají dobro pro někoho tisíce kilometrů daleko a na své nejbližší zapomínají. To není o tom, že bychom neměli pomáhat v Africe, ale „i“ v Africe a neměli bychom ignorovat své chudé a potřebné.

Dáváte peníze bezdomovcům? I otec kardinál Dominik bezdomovce zve k pohoštění, nedává vůči nim najevo žádný odpor, ba naopak. Jak se, dle vašeho úsudku, český stát chová k potřebným, a to třeba i k matkám-samoživitelkám, penzistům či zdravotně postiženým?

Zapomínáme, že naše společnost si celkově žije v blahobytu, není příliš radikálně rozdělena na úzkou vrstvu bohatých a zbídačený lid. Jsou tu opravdu ale chudí a potřební, o ty se snaží státní úřady starat a doplňují to církve a další organizace. Sám mám doma ubytované tři lidi, kteří neměli střechu nad hlavou a nemusí nic platit. Tím se nechlubím, jen uvádím, že každý jistě pomáhá svým způsobem. Myslím, že se dostávají z dluhové pasti, mají práci a za chvíli se budou moci o sebe ti lidé postarat sami. A o to přece jde.