Pajerová: Po Sametu se začaly rozdělovat posty. Ženy se nechytaly

17.11.2011 19:30

TVÁŘE SAMETU Nesnáší brontosaury typu Václava Klause a Miloše Zemana. Jestliže Češi nebudou solidární s Evropou, budou se chovat jako Francouzi v době Mnichovské zrady Československa. Monika Pajerová je jedinou ženou ze studentských tváří sametové revoluce. Upovídaná dáma, která na studentskou partu z dob sametu vzpomíná s nostalgií. Idealisté však odešli do ústraní, pragmatici začali vládnout. Nicméně solidarity je stále potřeba. Rozhovor s poslední osobností našeho seriálu Tváře sametu publikujeme ve chvíli, kdy se přesně před 22 lety začala měnit historie a uspořádání naší země.

Pajerová: Po Sametu se začaly rozdělovat posty. Ženy se nechytaly
Foto: Hans Štembera
Popisek: Monika Pajerová
Od demonstrace 17. listopadu 1989, kdy asi v půl osmé večer příslušníci pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti zastavili demonstranty na Národní třídě v Praze a brutálně je rozehnali, uběhlo dvaadvacet let. Tehdy odstartovala změna režimu v Československu. A vy jste to začala projevem na Albertově. Jak to tenkrát proběhlo?

Bylo to neuvěřitelné. Jela jsem z Vinohrad, kde byla u nás doma redakce studentského časopisu Situace, tramvají. Dceru jsem dala hlídat tetě a dost jsem se nastrojila. Tramvaj se ale zastavila před Karlovým náměstím a se zavřenými dveřmi stála a stála. Bála jsem se, že to udělali estébáci. Pak jsem tam viděla ty davy a fakt jsem myslela, že jdou na fotbal. Kluci na mě 'kde jsi'? Upřímně jsem jim říkala, že se tady ti lidé spletli. Kluci byli nervózní a já ještě víc. Nicméně jsem stoupla na krabice od banánů a začala mluvit. Já na ně, přátelé, studenti, jde o dialog. Oni to začali skandovat. Tam jsem si říkala, že komunismus končí.

Už jste byla máma, neměla jste strach?

Paradoxy dějin. Moje Emička, je jí třiadvacet, bude teď hrát ve filmu Agnieszky Holland o Janu Palachovi. Bála jsem se tenkrát moc. Nevěřím lidem, co říkají, že se za války nebo za komunismu nebáli. A to jsem si těch výslechů prodělala jen pár, sledovali mě vlažně a jsou na mě všehovšudy tři spisy. V únoru 1988 jsem porodila Emmu a začala jsem se bát ještě víc. Byla jsem s ní sama, táta byl emigrant v Paříži. Mezi studentskými vůdci jsem byla jediná ženská a jediný rodič. Měla jsem ale skvělou tetu Marcelu. S ní jsem se domluvila, že bude s Emmou stále připravena odjet na venkov. Sedmnáctého listopadu se sbalily a odjely na pět týdnů někam k Mladé Boleslavi.

Jak k vám přistupoval mužský kolektiv?

Je mi trochu líto, že jsme spolu měli dříve mnohem lepší vztahy. Chovali se ke mně tehdy přirozeně, jako ke klukovi. Stala jsem se tiskovou mluvčí, protože umím pět jazyků. Na novináře jsem si vždycky čas udělala, byla vidět a to později možná dělalo zlou krev. Také se začalo projevovat to, co posléze i v Občanském fóru. Rozdělovaly se posty a ženy prostě mizely. Po sametu se nechytaly a byly vytlačeny na okraj vlivu. Přišli technokrati a manažeři. Přitom ženy byly předtím v Chartě 77 i ve studentském hnutí rovnými partnery s muži. Ze tří osob vždy jedna žena byla mluvčí Charty 77. Marta Kubišová, Marie Rút Křížková, Eva Kantůrková. Třeba Zdenu Tominovou kvůli tomu estébáci málem umlátili.

Pragmatičtí technokrati a manažeři se prosadili, kdežto disidenti začali být vysmíváni kvůli idealismu...

Máte pravdu. Ale já si na svém idealismu zakládám. Ostatně dvaadvacet let poté se ukazuje, že ten pragmatický styl moc nefunguje. Přinejmenším ne pro všechny. Na revoluci vydělala malá skupina lidí a vznikly nové nerovnosti. Pro nás lidi z občanských iniciativ Klaus nikdy nepředstavoval dobrého prezidenta, naopak jsme se za něj vždy styděli. Nicméně poslední dobou se konečně prolomilo tabu, že ho nelze kritizovat.

Na druhou stranu mezi lidmi začíná převládat názor, že by se do politiky měli vrátit vůdci, proti nimž jste vystoupili ve výzvě „Děkujeme, odejděte!" Tedy Miloš Zeman a Václav Klaus. Co vy na to?

Vážně? Tak to by bylo zlé. Uvidíme ve volbách. Těším se na to, že až vznikne Klausova strana, ta se ve volbách buď do parlamentu nedostane anebo jich tam bude málo. Budou v roli Sládkovců, budou zuřit a jejich rétorika bude ještě víc extremistická a rasistická. A pak jim popadají škrabošky. Ukáže se, co jsou zač. Jelikož je znám, tak překvapená nebudu, ale spousta lidí bude. Ostatně Zeman nebo Paroubek na levici mají k pravicovému Klausovi blízko. Všichni jsou populisti a baží po postech.

Čtěte více o Václavu Klausovi  a Miloši Zemanovi


Nezdá se vám, že Havlův koncept občanské společnosti, která se vždy postaví proti špatným jevům ve společnosti a poradí si s nimi, zklamal?

Kdyby byla občanská společnost hodně churavá, tak se zde budou dít ještě horší věci. Nástup dravců jako Zeman a Klaus k moci byl tvrdý a idealisty smetl. Nicméně vznikla nová sdružení, která bojují proti korupci, rasismu, za lidská práva a tak dále. V oblasti ekologie se někteří nezastaví před ničím, ale i proti tomu někteří občané aktivně bojují.

Čtěte více o Václavu Havlovi


Je podle vás současná vládní koalice zdravá?

Osobně mi je líto Petra Nečase. I když jsem středolevě orientovaný člověk, jemu jsem palce držela. Je z naší generace, slušný člověk myslím a upřímně se snažil nastartovat zemi. Fakt, že se mu to nedaří, není podle mě jen jeho vina. Udržet koalici tak nesourodých stran jako TOP 09, Věci veřejné a ODS, je samo o sobě těžké.

Ve Francii jste byla deset let. Můžete srovnat vývoj tuzemské společnosti za posledních dvaadvacet let s tou francouzskou?

Když jsem v roce 1990 do Francie přijela, bylo to úžasné, protože země a potažmo i Evropská unie kvetla. Byl to dokonalý sociální stát. Francie jako jeden z motorů sjednocené Evropy mě přesvědčila, že to tak má být. Čína, USA, Indie mohou mít lepší vynálezy a jsou ekonomicky dál, ale co se týče kvality života, v Evropě je to nejlepší. Samozřejmě, byly tam některé otazníky. Chtěla jsem se proto tehdy seznámit s komunisty ve vládě. Byli jako čeští osmašedesátníci, idealisté. Žádní teroristé s krví na rukou. Pak tam pro mě byla otázka, jak hodně Francois Mitterand a jeho lidé byli v kolaborantských strukturách ve Vichy. Oni chtěli být součástí těch struktur, aby systém dokázali ovlivňovat zevnitř. Historie posoudí, jestli to stálo za takový kompromis.

Jste předsedkyní sdružení ANO pro Evropu. Nevytvářel se váš proevropský názor právě ve Francii?

Určitě. Za revoluce jsem si napsala několik úkolů, které by byly pro Česko přínosem. Zajistit zemi bezpečnostně, což jsem si mohla vstupem do NATO odškrtnout. Číslo dvě byla Evropská unie, tehdy Evropské společenství. Vždy jsem si myslela, stejně jako Milan Kundera, že patříme do Evropy západní, že snad jsme dokonce tím jejím odvráceným zrcadlem, jak originálně to vyjádřil. Po revoluci jsme byli rychle přijati do Rady Evropy ve Štrasburku, kde jsem v letech 1994 až 1998 byla administrátorkou Kulturního výboru. Trvalo ale, než jsme se konečně stali členy celé Evropské unie. Už jsem z toho byla frustrovaná. Trvalo to dlouho, ale podařilo se.

Co si myslíte o tom, jak spousta Čechů přistupuje k finanční pomoci Řecku a dokonce se mluví o rozpadu Evropské unie?

Klaus teď měl přednášku na Vysoké škole ekonomické. Prý tam pyšně stál a zdůrazňoval, jak on to všechno věděl a předpovídal. Jak říkal jeho věčný protivník Jiří Dienstbier starší, můj první ministr zahraničí, optimismus není vlastnost, ale životní program. Věci se samy neudělají, a když zde padesát let vykládáme, že Evropa je vzdělaná, kulturní a solidární, tak je třeba to dokázat. Slova jako solidarita je nutno naplňovat. Když náš prezident řekne, že Řekové až tak moc nepracují, tak je to na žalobu. Jestliže jsme se nyní dostali kvůli krizi, která přišla z USA, do potíží, musíme to jako Evropané řešit společně. Pokud nebudeme držet basu, tak se zachováme podobně jako Francouzi a Britové v době Mnichovské dohody. Přestaňme se chovat jako děti, začněme být dospělými.

Monika MacDonagh - Pajerová se narodila v Praze. Je sestrou političky Strany zelených Kateřiny Jacques. V listopadu 1989 spoluorganizovala jako studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy demonstraci na Albertově. Byla tiskovou mluvčí studentského hnutí. Není se čemu divit, když umí pět jazyků. O rok později začala pracovat na ministerstvu zahraničních věcí České republiky. Deset let pak působila jako kulturní atašé v Paříži a ve Štrasburku. Dnes je šéfkou sdružení ANO pro Evropu a z toho důvodu dost nesnáší stávajícího prezidenta Václava Klause. Pro Českou televizi a Český rozhlas připravila tři série pořadů o EU - Naskočíme?, Studio Evropa a Evropský manuál. Vyučuje na pražské pobočce New York University a má dvě děti - Emmu a Tomíka.


Tváře sametu na ParlamentníchListech.cz:


Čtěte také:


Foto: Hans Štembera


Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Hutka je elita? Takhle mluví o těch, co ho krmí a chrání mu zadek? Umělec to schytal

16:00 Hutka je elita? Takhle mluví o těch, co ho krmí a chrání mu zadek? Umělec to schytal

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA „Měl pan Hutka na mysli, že se vezou zedníci, kteří postavili dům, …