Během debaty o rozšíření EET pro drobné podnikatele si vzal ve Sněmovně slovo Václav Klaus s tím, že daně by měly být nízké a jednoduché pro všechny. Oznámil, že až v září začnou fungovat odborné komise jeho nové parlamentní strany, tak navrhnou, aby živnostníci do jednoho milionu korun neplatili žádné daně, neboť výběr těchto daní stojí více peněz, než kolik se vybere. A je prý mnohem lepší, když peníze mají lidé a nemá je vláda. Co této úvaze, která viditelně cílí na určitou voličskou skupinu, říkáte z pohledu ekonoma? Jsou namístě obavy, že zrušení daňové povinnosti pro živnostníky by v daňovém systému vytvořilo prostor pro obrovské daňové optimalizace?
Z pohledu ekonoma nemohu namítnout ani ťuk, protože pravda je následující: Zcela nepochybně jsou v našem daňovém systému některé daně, které dělají víc škody než užitku. Typicky jde o daně, které jsou placené v malých částkách, tudíž mají vysoké náklady spojené se svou agendou, ale malý výtěžek. A do této kategorie patří taky EET pro nejmenší podnikatele. Nikdo nikdy ještě definitivně neprokázal, že EET má skutečně pro státní kasu výtěžnost – Ministerstvo financí sice uvádí své odhady, nakolik EET přispělo k výběru daně, zdůrazňuji: odhady, ale proti tomu stojí jiné odhady, které se domnívají, že toto navýšení není důsledkem EET, nýbrž jen důsledkem navýšení dynamiky hospodářského růstu. A i kdyby bylo možné prokázat, že celý efekt jde na vrub EET, jeho výsledky by nebyly tak výrazné, jaké naděje do něj byly vkládány. A čím víc se bude EET rozšiřovat směrem k menším a menším rybám, tím bude efekt menší a spornější.
Transformované penzijní fondy, v nichž bylo na konci roku 3,47 milionu účastníků, klientům loni „vydělaly“ v průměru 0,7 procenta, ale žádný z nich nepřekonal inflaci, která činila 2,1 procenta. O rok dříve tyto fondy při inflaci 2,5 procenta připsaly klientům v průměru výnos 0,6 procenta. Transformované fondy sice garantují nezáporné zhodnocení, ale neztrácejí tak trochu smysl, když střadatele a budoucího penzistu vlastně rok co rok „ochuzují“? Nebo jaká je jejich výhoda?
To je od fondů pěkná přesmyčka označit nominální růst o 0,7 procenta za „výdělek“, když reálně fondy svým klientům přinesly ztrátu. To je přesně ten efekt, před kterým jsme varovali, když jsme v době, kdy se rozhodovalo o tom, zda spoření ve fondech bude povinné, s manželem Vladimírem Pikorou varovali, že to je strašně nebezpečná hra, protože fondy budou ztrátové. Takže povinné spoření v nich by prostě bylo další formou „zdanění“ majetku, aniž by ovšem přineslo ono kýžené zabezpečení na stáří. Kdyby totiž stejné peníze, jaké lidé investovali do fondů, investovali třeba do hromadění fyzických aktiv, dnes by měli nejspíš výsledky lepší.
Při svém nedávném zasedání se důchodová komise shodla, že třetí pilíř spoření na stáří není efektivní a měl by se upravit. Na červnové jednání připraví Ministerstvo práce podle své šéfky Jany Maláčové „konkrétní scénář řešení“. Co byste těm, co nad ním budou dumat, poradila? A jak se vám zamlouvá nápad Tomáše Martínka z Pirátské strany, aby stát zřídil Národní fond, ručil za vklady do jejich plné výše a navíc by výnosy měly pokrýt aspoň inflaci?
Národní fond je pitomost. Je to z kategorie poručíme větu, dešti. Je to pouhá proklamace, která postrádá návod, jak by asi stát měl zařídit takové a makové výnosy, když ani soukromé fondy, které k tomu mají mnohem vyšší kvalifikaci než státní úředníci, to neumí. Navíc brzy bychom se dostali do stavu, kdy zadlužení státu bude už tak velké, že pokušení politiků sáhnout na tyto peníze by přesáhlo všechny meze a jednoho pěkného dne, třeba za dvacet let, by patrně peníze zestátnili, tedy ukradli…
Třetí pilíř není a nebude funkční, dokud budou probíhat socialistické experimenty typu nulové úrokové sazby. Ty totiž vychylují z normálu ceny cenných papírů, které pak nemohou nést rozumné výnosy. Světová ekonomika je už od roku 2008 až příliš v nerovnováze na to, aby se na výnosy důchodových fondů dalo dlouhodobě spoléhat.
Jediným řešením českých důchodů tedy je – a to říkám již aspoň deset let – spolehnutí na průběžný systém v kombinaci s úpravou jeho parametrů.
Psali jsme:
Česká národní banka podle informací Hospodářských novin schválila kroky potřebné pro zařazení čínského jüanu mezi rezervní měny. Jde jednak o rozprostření rizik, ale i o vstřícné gesto vůči Číně. Co si o záměru centrální banky investovat do aktiv v čínském jüanu myslíte a je při něm třeba zohlednit i politické otázky?
Zdá se, že Česká národní banka ještě nepostřehla, že už tu máme novou studenou válku, jejímiž aktéry jsou tentokrát USA a Čína. Nebo pokud to ČNB postřehla, nebo nedej bože snad dokonce jednala na politickou objednávku, pak se zjevně zařadila na tu problematičtější stranu barikády. Teď máme zaděláno na to, aby proti nám Spojené státy spustily sankce. Tudíž se mi to zdá jako ještě hloupější a méně prozíravé rozhodnutí než dlouhodobé intervence, které toho napáchaly mnoho zlého.
Uprostřed týdne eskalovalo hned několik napjatých mezinárodních vztahů. Prvním je hrozba Itálii ze strany Bruselu, když Evropská komise dopisem požádala tamní vládu o vysvětlení zhoršení stavu veřejných financí, protože veřejný dluh země činí 132 procent HDP. V krajním případě může být Řím sankcionován pokutou 3,5 miliardy eur. Druhým je konflikt mezi USA a Čínou, když Peking varoval, že je připraven použít takzvané prvky vzácných zemin – neboli vzácné kovy – jako zbraň v obchodní válce s USA. Do třetice jde o hrozbu sankcí ze strany Spojených států vůči spojencům Německu, Británii a Francii, aby se zřekly svého obchodování s Íránem. Má vyhrocení kteréhokoli z nich potenciál vážně ochromit světový ekonomický růst?
Nebezpečná je kombinace všech těchto sporů. Že evropská, americká i čínská ekonomika už zpomalují, dokládají statistiky. A čím víc se budou prohlubovat tyto obchodní bariéry, tím víc bude zpomalování nabírat na síle.
Italské problémy v tomto kontextu vypadají jako nejméně nebezpečné, protože jsou lokální, ale já bych je nepodceňovala, protože italské banky jsou nejspíš ve velmi nedobrém stavu. A pokud se Itálie dostane do problémů, hrozí z italských bank nákaza i dalším bankám evropským. Čili všechny ty zmiňované problémy jsou relevantní, a tím spíš, pokud se nakupí najednou.
Co vás zaujalo na výsledcích voleb do Evropského parlamentu, ať už v Česku či v ostatních členských zemích, a jaký dopad z ekonomického pohledu mohou mít v příštích letech pro Evropskou unii?
Asi nejvýraznějším trendem je to, že zelení přebírají hlasy od klasických sociálních demokratů. Aby jim sociální demokraté mohli konkurovat, musí se odlišit, tedy jít ještě víc doleva a fušovat do řemesla komunistům. Ekologický aktivismus se stává novým evropským náboženstvím. Záměrně neříkám ekologie, protože ekologický aktivismus často nemá s ekologií mnoho společného. Zatímco skuteční ekologové s příslušným vzděláním vidí problémy v širokém kontextu a většinou chápou pro i proti, ekologičtí aktivisté typu Gréta většinou vidí jen úzký výřez a dopouštějí se pak nutně chybných závěrů, kterými stav jen zhoršují. Pokud tento myšlenkový směr ještě zesílí, bude to pro Evropu dobrovolná ekonomická sebevražda. A kde není fungující ekonomika, tam není ani ekologie.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
