Podle některých odhadů jsme ve výrobě potravin soběstační asi z 65 procent, jestli vůbec. To je na tom české zemědělství opravdu tak špatně?

Není to tak dávno, co byl některými médii, zvláště ČT, dehonestován agrární stav. Často jsem poslouchal od spoluobčanů, kteří se s agrárním sektorem nikdy osobně nepotkali, co my zemědělci děláme špatně a jak se máme k přírodě chovat. Bylo mi velmi těžko poslouchat, když 90 procent rádoby moudrých mluvilo hlouposti, a uráželi nás, nás, kteří jsme studovali agronomické, zootechnické a další související vědy a poctivě pracujeme na polích, ve stájích, a podařilo se nám dosáhnout výsledků, které se v úspěšných zemích EU hodnotí jako špičkové.

Sledovali jsme chování našich spoluobčanů po vyhlášení opatření k omezení shromažďování apod. Viděl jsem zástupy v supermarketech, rychle vyprazdňující se regály a velmi obětavou práci ve zpracovatelských podnicích, kde práce místo 8 hodin se prodlužovala na 14 až 16 hodin, a pokud nebyl dostatek pracovníků, nastupovali technici včetně vedení.

Neviděl jsem ale zástupy spotřebitelů u hospodářů, kteří odmítají intenzívní prvovýrobu a mluví s despektem o soběstačnosti a bezpečnosti potravin. Vše si prý dovezeme, není nutné vyrábět doma. Pravda je ale úplně jiná. Byl jsem svědkem události, kdy během tří dnů nabízeli dodavatelé z Polska ceny o 100 procent vyšší za stejné zboží a domácí překupníci oslovovali naše zpracovatele, aby jim prodali zboží i za zvýšenou cenu. Zpracovatelé však mají smlouvy za pevné obchodní ceny a těmto tlakům nepodlehli.