Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a je rozkradená a rozprodaná, citujeme hlas lidu. Je co slavit?
„Republika existuje! Má sice jiný tvar a jinou velikost, je v jiné situaci, ale je to stále republika. Nevládnou nám Habsburkové z Vídně ani jiný dědičný monarcha, lidé si sami volí své zástupce. Je to republika postavená na českém národě, která navazuje na dlouhou historii české státnosti. Já to výročí ve své duši slavím, i když jsem třeba s aktuální politikou nespokojený. Politici přicházejí a odcházejí, někdy se za ně stydíme, někdy se divíme, koho lidé volí, ale pořád je to naše země. Miluju tuto zemi a jsem rád, že máme republiku,“ řekl Petr Mach ze Svobodných.
„Vznik republiky je příběh o tom, jak jsme získali možnost spravovat si své věci sami. Tu nám následně vzali nacisté a po nich komunisté. Naše země je dnes naše a máme tak svůj osud zpět ve svých rukou a je jen na nás, jakou si naši zemi uděláme. Naříkat a stěžovat si je snadné, smysluplnější však je snažit se měnit věci k lepšímu,“ nabádá politolog Trávníček.
V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?
„Politická kultura našich politiků upadá, z dálky nám Brusel diktuje kvóty na vše možné, máme vysoké daně a politici rozdělují nespravedlivé dotace. Na to by asi zakladatelé republiky nebyli hrdí. Byli by ale určitě pyšní, že je zde deset milionů lidí, kteří mluví česky, žijí v míru se sousedy a stále si svým českým způsobem dokážou dělat z vrchnosti legraci. To, že se asi máme nejlíp v historii, není argument pro to, abychom drželi ústa. Asi i v Rusku nebo Německu se mají lidé nejlépe ve své historii,“ míní Petr Mach.
Fotogalerie: - Říjnová sněmovna
„Máme se dobře, což však neznamená, že bychom měli usínat na vavřínech. Naše budoucnost je taková, jakou si ji uděláme. Navíc, jak Západu? I my jsme Západ. Naše země náležela s jedinou výjimkou vždy do západního civilizačního okruhu. Tou výjimkou bylo období komunistického totalitního režimu, kdy jsme byli v područí Sovětského svazu,“ upozorňuje politolog Trávníček.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
„Nejde se třicet let po pádu komunistů vymlouvat na čtyřicet let jejich vlády,“ začíná Petr Mach. „Naše ekonomika mohla růst tempem 5–10 procent ročně, kdybychom těch třicet let měli nízké daně a svobodné podnikatelské prostředí bez dotací, tak bychom Západ už dávno dohnali. Bylo by tu i více českých majitelů firem, jejichž zisky by zůstávaly zde. Systém daňových úlev pro cizince a vysokých daní pro našince ale bránil vyrůst českým podnikatelům,“ posteskl si bývalý europoslanec.
Politolog Matěj Trávníček vidí důvod v někdejší vládě komunistů: „To si musí každý za sebe posoudit sám. Faktem je, že ještě v roce 1948 jsme byli bohatší než Rakousko, měřeno v hrubém domácím produktu na hlavu. Po čtyřiceti letech vlády komunistů jsme se však dostali do stavu, kdy se Rakousko stalo skoro dvakrát tak bohatší než my. Opravdu není náhoda, že když režim 4. prosince 1989 otevřel hranice do Rakouska, navštívilo o víkendu naše sousedy na čtvrt milionu Čechoslováků.“
Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?
„Hodně lidí bylo před revolucí do vlády komunistů namočeno – např. členstvím v jejich straně pro různé drobné výhody. To určitě přispělo k toleranci komunistů ve společnosti a přispívá to k tomu, že lidé tolerují Babišovi jeho minulost. Vůdcem revoluce byl Havel, který měl mezi bývalými komunisty mnoho přátel v Chartě, komunisté ho zvolili prezidentem. Takže se stalo, že komunisté zůstali v zásadě bez trestu. Ale teď po třiceti letech je to fakt už jedno,“ bere minulost smířlivě Mach.
Fotogalerie: - Vzpomínka na plukovníka Švece
„Volby z roku 1946 nebyly svobodné a férové volby,“ začal politolog Trávníček. „Kandidovat mohl jen omezený počet stran. V českých zemích to byli komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Existence pravicové nebo pravostředové strany nebyla umožněna. Volby z roku 1948 pak již byly jen šarádou, divadlem plně v moci komunistů,“ pokračoval Trávníček. „Po listopadu se pak prosadila politika v duchu ‚nejsme jako oni‘. Zvítězilo, možná naivní, očekávání, že komunisté zmizí sami. To se ale nestalo. Od listopadu dnes již uběhlo 29 let a lidi zapomínají, jak špatně se většina z nich měla, a řeší jiné problémy,“ dodal nakonec politolog k porevoluční době.
Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?
Nadšení z Babiše nesdílí bývalý předseda Svobodných Petr Mach. „Ano, lidé rádi věří, že někdo za ně něco zařídí,“ říká. „Ale Babiš na rozdíl od komunistů po válce nebo Havla a Klause v 90. letech žádné zásadní změny nedělá. Ok, zavedl EET, ale většina obchodníků se nějak přizpůsobila a na daňový výnos to velký vliv nemá. Jinak ale vše zůstává při starém. Byrokracie zůstává obrovská, daně vysoké, dotace i pobídky zůstávají. Takže jednoho dne začne i Babiš lidi nudit a dají moc zase někomu jinému,“ předvídá Mach Babišův budoucí pád.
Podle Matěje Trávníčka nyní před premiérem Babišem stojí výzva: „Andrej Babiš má teď příležitost ukázat, že jeho slova nejsou jen, jeho slovy, kecy. Výsledek komunálních a senátních voleb však ukázal, že zatím se mu to nedaří, neboť v součtu neuspěly vládní strany, ale opozice.“
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
„Každý člověk a každá generace má své politické preference. Ty se mohou v čase měnit. Navíc přirozeně dochází ke generační obměně a k revoltě mladých. Koneckonců i o tom byl do určité míry listopad. Jestli mají pravdu mladí nebo staří ukáže vždy až čas,“ soudí politolog Trávníček.
„Ve společnosti žijí mladí i starší a v zásadě je dobře, že se jejich politická volba trochu vyvažuje. Děsil bych se vlády, kde by měl Babiš absolutní moc, stejně jako vlády, kde by měli absolutní moc Piráti,“ hodnotí současný stav Petr Mach.
Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské afiliace či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.
„Prezident není Bůh ani nadčlověk. Všichni už třicet let víme, jaký Zeman je. Je jasné, že Drahoš by byl kultivovaný pán, který by místo pálení trenek zavítal s chotí do divadla a spíš než Michalu Davidovi dal řád Madeleine Albrightové. Ale na to, jak si každý z nás v srdci cení vzniku republiky, to nemá vliv,“ odpověděl Petr Mach.
„To, zda prezident zostuzuje svůj úřad, si každý musí vyhodnotit sám. Obecně bych k tomu řekl, že mi situace okolo Hradu a jeho pána připadá z obou stran zbytečně vyhrocená. Odpůrci Miloše Zemana jej často kritizují i za věci, které jiným svým favoritům odpouštějí, například sprostá mluva, která jim třeba u Karla Schwarzenberga nevadí. Jeho příznivci jej ale často hájí fanaticky i ve věcech, které jsou jednoznačně chybou, jako třeba v dnes již legendární kauze hledání Peroutkova článku,“ krotí emoce Trávníček.
První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
„Na rozdíl od první republiky nemáme na svém území menšiny, které by byly k republice nepřátelské. V Německu aktuálně nevládne Hitler. Ani nežijeme v totalitě, která by se měla jednoho dne zbortit. Největší riziko vidím ve vývoji v západní Evropě, v nahrazování základních hodnot relativismem a multikulturalismem, ve snaze Bruselu prosadit migrační kvóty, které by mohly charakter naší země změnit. Alespoň tomu se docela bráníme,“ věří Petr Mach.
„Neřekl bych, že drží. Zhruba od roku 2008 se tak trochu rozpadá,“ domnívá se politolog Trávníček. „Polarizuje se a místo mluvení spolu, mluvíme na sebe. Výsledkem je rozpad stranického systému, kdy se často bojuje proti někomu místo toho, aby se bojovalo za něco. Výsledkem může být bohužel stav, kdy se utopíme v moři vzájemných půtek, místo toho, abychom vedli nějakou rozumnou diskusi, jejímž nutným předpokladem je alespoň elementární úcta k těm, co si věci myslí jinak než my,“ pokračuje Trávníček.
Pokud jde o to vystupování z EU... Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení či po vyváženější politice vůči Rusku?
„EU se pomalu hroutí – má potíže s eurozónou a migrační politikou, mnoho zemí už rozkazy z Bruselu ignoruje, Británie odchází. V našem zájmu je, aby se EU neproměnila v chaos, protože západní státy jsou přes všechny problémy naši civilizační spojenci a obchodní partneři. Jako důležitou do budoucna vidím spolupráci mezi středoevropskými státy. Představme si, že by v Evropě zůstal volný obchod a cestování a zmizely by kvóty a nařízení. To je ideál, ke kterému bychom měli směřovat, ať už v rámci EU nebo bez EU,“ nastiňuje svůj pohled na ideální stav Petr Mach.
„Nálady a výsledky voleb, nejen u nás, ale i napříč Evropou, signalizují, že občané členských států EU nejsou spokojeni se současným stavem evropské integrace. Současná evropské elity jsou však do jisté míry odtržené od reality. Žijí v představě, že více integrace a stále užší Unie je řešením problému. Odmítají přitom vidět, že spousta občanů EU by si ráda dala pauzu od neustálého přesouvání pravomocí do Bruselu. Sami sobě by udělali lepší službu, kdyby zvolnili,“ pustil se do evropského establishmentu Matěj Trávníček.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?
„To je otázka spíše na ekonoma než na politologa. Já mohu jen znovu připomenout výše uvedené srovnání s Rakouskem. A možná bych dodal, že třeba podle dat, která zveřejnily v květnu SeznamZprávy, je dnes většina potravin a zboží levnější a dostupnější než před listopadem. Takže asi tak,“ poznamenal politolog Trávníček.
„Bída je relativní a lidé bez práce a matky samoživitelky na tom budou vždy hůř než lidé, kteří mají solidního manžela a stálou práci. Faktem je, že i chudí dnes většinou mívají mobil a splachovací záchod, což před sto lety nebývalo. Takže naším cílem by mělo být, aby se i chudí měli stále lépe. A k tomu je potřeba hlavně to, aby ekonomika rostla,“ shrnul vše lapidárně Petr Mach.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?
„Lidé vlastně ctí Mašíny z nouze, protože není nikdo, kdo by se skutečněji postavil komunistům, třeba zabil Gottwalda za politickou vraždu Horákové,“ soudí Petr Mach. „Mašínové zastřelili policistu, když utíkali na západ, a to asi většina lidí nebude uznávat jako skutečné hrdinství. To nejde srovnávat s parašutistickým výsadkem, zabitím německého tyrana Heydricha a bojem na život a na smrt v kryptě,“ vrací se ještě Mach k Mašínům.
Matěj Trávníček se domnívá, že namísto hrdinů u nás převládá spíše kult oběti: „Zalíbilo se nám tvářit se jako ti, co trpěli, a bohužel společně s tím zapomínáme na naše hrdiny. Například operace Anthropoid byla jednou z nejúspěšnějších odbojových akcí celé druhé světové války. Nikde jinde nebyl v celé okupované Evropě zlikvidován výše postavený nacista. Máme být na co hrdí,“ připomíná světlé okamžiky pod německou okupací politolog Trávníček. „A co se Mašínů týče? V Polsku nebo třeba v Pobaltí byly tisícovky lidí, kteří šli do střetu s režimem, když jim režim vyhlásil válku. Je proto trochu absurdní, že o Mašínech a jejich skupině vedeme takový spor,“ diví se Trávníček.
Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
„Němci prohráli válku, kterou rozpoutali a součástí toho byl odsun milionů Němců z naší země a zabavení jejich majetku. Na začátku 90. let se ozývali sudetští Němci s různými nároky, teď je to téma ale mrtvé stejně jako většina lidí, kteří zažili válku a odsun. Pro nás je to uvařená minulost. Problém má spíš Německo, které stále traumatem z Hitlera a zabíjení Židů žije – a touha Němců ukazovat se v lepším světle pak vede k nezdravému vítání migrantů,“ hodnotí naše severozápadní sousedy Mach.
Politolog Matěj Trávníček odpověděl citátem Tomáše Garrigua Masaryka: „Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii údajně přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
„Sověti nás sice osvobodili, ale vzali si za to Podkarpatskou Rus a politický vliv. Pak nás v roce 1968 přepadli a okupovali. Žádné reparace jsme nechtěli, byli jsme rádi, že odešli,“ připomíná Mach minulost. „Rusko je i dnes velmoc, mějme se před ním na pozoru, ale nedělejme hloupé rovnítko mezi Sovětským svazem a dnešním Ruskem, jako neděláme rovnítko mezi Německem za Hitlera a Německem dnes,“ nabádá Mach.
Matěj Trávníček hodnotí vztah s Rusy střízlivě: „Nemám pocit, že by nad námi měli Rusové ekonomickou nadvládu. Je třeba mít na paměti, že se nacházíme mezi Ruskem a Německem. To je geopolitická danost, kterou nezměníme. Stejně tak je faktem, že Rusové a Němci dokázali minimálně čtyřikrát rozparcelovat si mezi sebe země, které leží mezi nimi. Základním úkolem zahraniční politiky jakéhokoli státu je bránit jeho suverenitu. To v našem případě a v naší geopolitické situaci znamená snažit se vtáhnout do hry o střední Evropu další silné aktéry v naději, že ve třech, čtyřech nebo pěti se vždy dohodnou obtížněji než ve dvou. Plus být silní sami o sobě.“
Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel, Václav Klaus, například. Dle přání lze dodat další. Co každopádně říci ke jmenovaným?
„To jsou všechno diametrálně odlišné osobnosti, stejně jako jsou odlišní lidé u nás a jako byla odlišná doba, ve které vládli. Ve všech ohledech Masaryk ční nad všechny ostatní jako velikán našich dějin a Gottwald jako ostuda, tyran a diktátor,“ řekl k dřívějším prezidentům Petr Mach.
„TGM: Prezident osvoboditel. Otec naší moderní státnosti. Edvard Beneš: Rozporuplná osoba. Ke konci utrápený a nemocný starý muž, který nedokázal účinně vzdorovat komunistické totalitě,“ zhodnotil prvorepublikové státníky politolog Trávníček. O komunistickém prezidentu Gottwaldovi se zmínil jen velmi stručně: „Klement Gottwald: Zločinec a vrah.“
Prezidenty z dnešní demokratické éry pak Trávniček hodnotí pozitivně: „Václav Havel: Člověk, který dokázal sjednotit národ a vrátit nás zpět do Evropy. Václav Klaus: Otec naší ekonomické transformace, kterou nás zvládl provést nejlépe ze všech postkomunistických zemí. I dnes má stále co říct; a je rozumné poslouchat, co říká. To je však mé osobní hodnocení a každý to může vidět jinak.“
Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence?
„Mohli jsme samozřejmě slovenskou deklaraci svrchovanosti ignorovat a slovenské poslance zatknout, jako to dělá Španělsko s Katalánci. Ale ve Slovácích by pak jen bublal odpor proti Čechům a dopadlo by to zle. Takže je dobře, že jsme se rozumně domluvili a každý národ šel svojí cestou. Vztah mezi Čechy a Slováky je dnes natolik dobrý, že ani nepovažujme Slováky u nás za cizince,“ pochvaluje si Mach vztahy obou zemí.
„S tou tezí bych souhlasil. Je velká zásluha Václava Klause a Vladimíra Mečiara, že dokázali mírově rozdělit stát, a hlavně nalézt novou formu soužití Čechů a Slováků. Skutečný význam docení až dějiny a budoucí generace,“ soudí Matěj Trávníček.
Finálně řečeno: Co nás nyní ohrožuje? Migrace? Vlastní uzavřenost? Neschopnost srovnat se s minulostí? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?
Petr Mach nevidí důvod ke strachu. „Nebojme se ničeho. Pojďme mít pozitivní vizi. Usilujme o svobodnou a suverénní Českou republiku, která se díky rychlému růstu, nízkým daním a díky ostražitosti před migrací stane prosperujícím a bezpečným státem pro všechny své občany i hosty – takovým novým Švýcarskem pro 21. století,“ vyzývá své spoluobčany politik ze Svobodných.
Podle Matěje Trávníčka jsme si největší hrozbou my sami: „Je jen na nás, jakou si uděláme svou budoucnost. Na výmluvy se historie neptá.“
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
