V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Někdy si zkouším představit, jak by na naše současné eurohujery a weltmany, kteří se při vyslovení slov vlast, národ či vlastenectví osypávají, reagovaly velké postavy našeho národního obrození. Co by jim říkal a co by o nich psal třeba takový Jan Neruda, Bedřich Smetana, Josef Mánes nebo Karel Havlíček Borovský. Nemyslím, že naše vlastenectví nějak narostlo. Není třeba. Nikdy nikam nezmizelo. To jen současní podivní vůdcové více odezírají z úst cizích politiků než z přání a tužeb lidí vlastního národa. Vždyť co jiného je, že se Sobotkův podržtaška Prouza běží Merkelové zeptat, co si Angela přeje, aby Sobotka řekl?

Osobností, na které můžeme být jako Češi pyšní, je spousta. Nepřeberná spousta. Ale děláme to? Jsem muzikant, a tak se uchýlím k hudbě. Antonín Dvořák byl ve své době pokládán za největšího a nejvýznamnějšího světového hudebního skladatele. Kolik lidí to ví? Právě jeho geniální Novosvětskou symfonii si američtí astronauti přibalili na cestu k Měsíci, to znamená za hranice našeho světa. To jsou úžasné věci, při kterých vám běží mráz po zádech, když si uvědomíte jejich velikost.