Plukovník Mach: Budujte domobrany. Porovnávat padlé Rusy a Američany? U Rusů bych se nedoplatil na věncích

Co pro vás jako válečného veterána znamená 8. květen, který je Dnem vítězství, osvobození, který je symbolem konce druhé světové války?

Zrovna jsem o tom včera mluvil s kolegy, když jsem sledoval v televizi pořad o Nočních vlcích – motorkářích, kteří jedou z Moskvy, aby tady uctili památku obětí. Řekl jsem k tomu, že bychom měli mnohem více projevovat hrdost, než ji projevujeme navenek. Možná ji má mnoho lidí v sobě, ale mně se zdá, že napohled ji dává najevo málo.

Nechci to ovšem porovnávat s Amerikou, že tam mají vlajky pro změnu snad u každého domu a podobně. Hrdost se dá projevovat různě. My v naší obci jsme ji vyjádřili třeba tím, že jsme na hřbitově položili věnec k pomníku obětem války. Ale pro mě jako pro vojáka to bylo za prvé na začátku kariéry sice tak trošku povinné, ale čím jsem byl starší, tím to pro mě bylo vážnější. Člověk si totiž čím dál tím víc uvědomoval, jaká skutečně ta válka asi byla. Ono číst o ní nebo poslouchat ve škole, vidět filmy, v křesle u kávy je jedna věc. Ale realita, když se s ní seznámíte aspoň částečně – ať v misi, nebo v přípravě na misi – je úplně jiná.

Takže já to respektuji jako vážný moment a věc, kterou je třeba zdůrazňovat a oslavovat – ve smyslu uctít.

Řekl jste, že bychom měli „mnohem více projevovat hrdost“. A hrdost, na co přesně?

Možná jde o názor, který je potlačován: já v tom vnímám hrdost na to, že armáda kdysi měla v řadách takové osobnosti, jako byl Ludvík Svoboda, armádní generál Karel Klapálek – člen československých legií v Rusku, brigádní generál Jiří Jaroš, nebo československý generálmajor Richard Tesařík a posléze i mnoho dalších, kteří byli z nějakých důvodů perzekvováni. Osobně vždy cítím mrazení, když slyším tato jména a vzpomenu si, co pro stát udělali. Těch jmen bych mohl uvést desítky.

Nemáte pocit, že padlé hrdiny války uctívají lidé víc než žijící hrdiny války? Jako by přeživší váleční veteráni měli tu „smůlu“, že se takového uznání, pokládání věnců a podobně nedočkají… A bylo tomu tak i dřív?

Dřív tomu tak bylo, protože vše bylo tehdy živější, tedy ještě více v živé paměti. Hrdinů z druhé světové války se domnívám, že už příliš nežije. A co se týče současných válečných veteránů, já už bych je dneska nechtěl nazývat hrdinové. To už je trošku jiná služba a trošku jiný systém armády.

Dobře, tak říkejme obecně padlý voják – přeživší voják…

Vojáků z té druhé světové války už je opravdu málo a pozornost se jim věnuje už jen tím, že například pobývají v domovech seniorů nebo lázeňských domech pro válečné veterány, kde jsou pro ně vyčleněny nějaké prostory. Dostávají jakousi péči, ale v jádru je uctíváme až tehdy, když umřou a zařadí se...

...na seznam vzpomínkových akcí?

Ano, na seznam vzpomínkových akcí, těch pomníků, a to často i jako bezejmenní. O těch pár jedincích, kteří ještě žijí, se bude jako o hrdinech mluvit, až odtud odejdou… Ale individuálně, jmenovitě, to určitě ne.

Infobox

Zdeněk Mach

Působil řadu let jako voják v zahraničních jednotkách, zejména velel kontingentu SFOR na území bývalé Jugoslávie v roce 1997.

Po přechodu do civilního života začal podnikat v oblasti personálních a poradenských služeb, v Teplicích vede společnost Job Asistent a spolu s manželkou posléze také rozvinuli bohaté aktivity v oblasti turismu v obci Valeč na Karlovarsku, kde se postarali o upadající Dům zámeckých kaplanů, založili muzeum, kavárnu a budují kulturně-komunitní centrum.

Před několika lety se také začal zabývat úskalím návratu válečných hrdinů z misí, kteří měli problém se ve společnosti adaptovat na nový život a dále se uplatnit, přestože šlo o velmi schopné odborníky – začal jim v Ústeckém a Libereckém kraji pomáhat nejdříve za pomoci „vet center“ a posléze individuálně, řádově šlo o dvě stovky veteránů a veteránek.

Vidíte v tomhle nějaký rozdíl oproti soudobým veteránům, jichž se netýká druhá světová válka, ale jiné – stále probíhající – válečné konflikty?

K veteránům z druhé světové války se přistupovalo historicky – a ve vztahu k historii – více individuálně, protože jsme je víc pojímali jako konkrétní hrdiny. Novodobé veterány pojímáme jako celek. Kdybych teď hledal v paměti, tak typického hrdinu nenajdu. Šlo o určité způsoby misí, které se od války jako takové dosti lišily.

Tu a tam možná objevím člověka, který se něčím zapsal trošinku do nějaké informace – pomohl zachránit nějakou vesnici, nebo vyjednal nějakou záležitost, kde hrozilo nebezpečí, nebo vytáhl z nebezpečí cizí příslušníky, ať už to byl třeba generál Opata. Nebo utekl ze zajetí.

To ale nelze považovat až tak za to typické hrdinství. To je můj názor – těžko se mi to ale definuje, protože není zas tak jednoduché hodit za hlavu i novodobé veterány… Prostě tato služba je jiná; je to profesionální služba, placená, tam se o dobrovolnosti mluví, když chci–nechci, tak to funguje. Ale druhá světová válka nebyla o dobrovolnosti, ta tam byla možná na začátku při odchodu do Buzuluku (organizací 1. československého samostatného polního praporu v Buzuluku v SSSR v roce 1941 vznikla první jednotka čs. armády na východní frontě, pozn. red.), nebo na západní frontu. Ale pak už se nic neřešilo – nikdo z toho nemohl vystoupit. Dneska, když na misi řeknete „končím“, tak skončíte. Nikdo vás asi zásadně přemlouvat nebude. Zájemců je, myslím, dost.

Překvapilo mě, že regionální veteráni či vojenští příznivci na Plzeňsku formulovali na plakátech, že se účastní vzpomínkové slavnosti a uctění výslovně amerických osvoboditelů… Je to v pořádku? Vždycky tomu tak asi nebylo?

Tak toto je aktuální téma už několik let a – to i navazuji na ten pořad s Nočními vlky – v pořádku mi to nepřipadá. Osvobození Československa tehdy, jestli šlo o Poláka, Američana, Francouze nebo Sověta – je to jedno. Je to stejný život, stejná oběť. Nenávratná. Bez výjimky.

Napadlo mě u toho: Mnozí dnes kádrují živé, a toto je dokonce jako kádrování mrtvých…

Ono jde také o to, jestli se někdo nechce zavděčit momentální atmosféře, která ve společnosti… ne vysloveně panuje, ale která v současnosti více vynikne a je trošku tendenční.

Nesouhlasím s tím. Když, tak padli všichni stejně. Měli všichni budoucnost před sebou a za tu naši republiku ji položili! Bez výjimky.

A pokud bych měl dát kytičku jednomu, tak bych ji musel dát i každému jinému, kdo tam je. Nemůžu ji dát pěti stům tisícům Rusů oproti třeba dvaceti tisícům Američanů. Nechci to porovnávat, ale musím to vzít všeobecně, protože jinak bych se na té ruské straně nedoplatil na věncích. Na americké možná ano…

Jedna věc také je, že mnozí dnes zaměňují Sovětský svaz a Rusko – možná i díky tomu, jaký typ osobnosti je v jeho čele. Postoj k Rusku je u nás dnes rozpolcený a projevuje se to i dnes 8. května na tom, zda padlým Sovětům položit věnec... Má podle vás na různé interpretace dějin vliv i to, jak Rusko dnes vnímáme díky postojům našeho prezidenta k němu a k Putinovi?

Myslím si, že určitý společenský odpor vůči Rusku, který se tady objevuje, začíná asi averzí u prezidenta: tím, že cítí mnoho lidí po volbách nechuť k prezidentovi, tak to přirozeně přenáší i na Rusko, protože Miloš Zeman vystupuje prorusky.

Ale na druhou stranu – nevystupuje protizápadně. Myslím si, že on sice víc mluví o Rusku, ale – samozřejmě mu nevidím do hlavy – hledá ekonomické zdroje, ekonomické možnosti. Stejně tak bychom se mohli v tomto směru bavit o Číně.

Podstatné je, co a proč říkají politici, protože lidé často reagují na to, co se objeví politického v tisku, ve zprávách.

Politici jsou početně celkem důležití „influenceři“…

Tak. A co se týče Putina, tak jsou země, které když nebudou mít ve svém čele osobnost, která bude respektovaná nějakým způsobem – i pozitivním i negativním, pod tlakem či bez tlaku – ty státy nejsou schopny žít, jít dál.

To je případ kupříkladu Libye: Mnoho lidí tleskalo, že se odstranil Muammar Kaddáfí (v čele Libye stál od 1969 do roku 2011, a tím se stal jedním z nejdéle vládnoucích vůdců na světě, pozn. red.). Ale jaký je stav? V podstatě je to možná ještě větší hrozba, než byla předtím.

Mnoho lidí tleskalo revoluci v Egyptě, ale co se změnilo? Tady se nám prohlubuje islám, podtrhují se nám další hrozby pro náš svět. Ale to vše vychází z toho, že tyto národy, které potřebují nad sebou mít, řekněme, „diktátora“ (jinak nebyly schopné postupovat ne dopředu, ale být udrženy v nějakých mezích), tak se dnes nějakým způsobem ne vysloveně „roztahují“, ale uvolňují se od nich negativní tendence. Extrémy, které se poté projeví přirozeně do Evropy. Kam jinam…

Já bych tedy Rusko vnímal tak, že je to součást světa. Hlídal bych – a nejen Rusko, ale každý stát, který nějakým způsobem disponuje jaderným potenciálem, nebo by mohl být příliš agresivní. Na druhou stranu bych ale i na západě dokázal uvést příklady, kdy stát navenek působí dobře, pozitivně, ale nějaká agresivita a rozpínavost se v něm skrývá…

A ještě jedna věc: vývoj ve světě v současné době, a to i ekologický, možná vede k tomu, že řada států bude čím dál tím víc hledět na sebe než na soudržnost světa, Evropy, regionu. Protože nebudou mít obživu, nebudou mít vodu. Vzroste počet obyvatel natolik, že nebudeme schopni se o ně postarat. A najednou jednotlivé národy budou muset řešit samy sebe. V tom tkví možná obrovská hrozba… Myslím, že dnes to nikdo nedokáže úplně přesně říct, možná si to jen trochu uvědomujeme…

Pokud si to uvědomujeme, může i právě z toho pramenit skepticismus vůči „soudržné Evropské unii“? Vy jste ale, pokud vím, před lety podporoval vznik evropské společné armády a zastával jste souhlasný názor na setrvání v NATO. Nezměnila se tedy v tomto směru situace?

Evropskou armádu bych dneska, oproti tomu roku 2015, kdy jsme se o ní bavili, upřednostňoval dokonce víc než tehdy.

Proč?

Na základě toho, že přístup Ameriky vůči NATO už není tak jednoznačný, jako kdysi býval. Rozumím, že je to dáno i současným americkým prezidentem, který se jeví jinak, než možná všichni v tomto duchu čekali. A někteří si to i přejí. Nedá se přesně předvídat, jak bude postupovat, co pronese, co udělá.

Může se stát, že Američané výrazně omezí – a může to být právě pod tlakem domácí situace – svou, řekněme, spoluúčast v NATO, v mírových operacích, protože oni mají také řadu nevyřešených problémů. A budou na to někde muset získat peníze. Neustále budou podle mne chtít, aby se víc a víc Evropa o sebe postarala. Evropa asi bude nucena společnou armádu sestavit, já bych se tomu nebránil.

Ale opět – aby z toho nevzniklo „malé NATO“. Kdo tam jak bude poskytovat prostředky? Jak bude armáda využita? Dovedu si představit, že když tu dnes zaznamenáváme nárůst migrace, nárůst kriminality… Vcelku by mi bylo jedno, jestli půjde o formu armády, nebo jiné bezpečnostní složky, která bude Evropě tento systém hlídat. Nehlídejme jen kriminalitu, jenom přistěhovalce – někdo ozbrojený s určitými pravomocemi by měl začít hlídat i životní prostředí, které se devastuje a není, jak to vlastně ovládnout. Co například systém hospodaření s pitnými zdroji? Tohle vše by mělo spadat do ohlídání celkové bezpečnosti Evropy. Nejen hranice.

Takhle se tu ale nic nehlídá, když před pár dny jsme se dozvěděli třeba to, že se reálně uvažuje o úložišti jaderného odpadu v místě, kde by to ohrozilo zdroj pitné vody. Někteří mají zřejmě pocit, že zemědělství, krajina a voda fungují tak nějak samospádem a nekonečně…

To je pravda, často se malichernosti řeší, ale důležité věci, které jsme i nastínili, nám utíkají.

Každý zanedbaný rok je nenahraditelný. Ne, že má „nějakou hodnotu“, je nenahraditelný! Nelze to už vzít zpátky.

Možná je to už celkem dlouhá doba od poslední války, kterou jsme na svém území zažili, a nejsme tak schopni si připustit, že o něco takového jako potraviny a voda můžeme přijít. A tak s tím hazardujeme, protože myslíme, že „nám válka, újma nehrozí“. Mladí neznají brannou výchovu ani povinnou vojnu, které to aspoň trochu držely v povědomí…

Když jsem se vrátil z Bosny a měl jsem tehdy čerstvé prožitky, říkal jsem lidem, že si ani neuvědomují, jak se mají. Že ve srovnání s jiným světem, odkud jsem přišel a který je pouhých 24 hodin cesty od nás, to je tak malinká vzdálenost, jezdíme tam k moři, a přitom si tohle neuvědomujeme a nadáváme od rána do večera…

O svých zkušenostech jste vyprávěl i letos, a to celkem nečekanému publiku, že?

Před měsícem jsem měl besedu o Jugoslávii v lesnickém učilišti na Křivoklátě. Pozval mě tam jeden ze zastupitelů, který na dané škole učí. Je koneckonců naše vojenská povinnost o těchto zkušenostech hovořit a na ně upozorňovat. Překvapilo mě, kolik přišlo žáků, a dokonce snad i všichni učitelé! Na konci – obrovská pozitivní atmosféra.

A dva kluci za mnou přišli a ptali se, co si myslím o vytváření těch současných klubů armádních nadšenců, kde se učí střílet a různé jiné související věci. Řekl jsem jim, že je to dobře. Že nechci předvídat, ale může přijít čas, kdy všichni takoví lidé budou potřeba pro domobranu. Když to řeknu jen za sebe: Když ucítím, že někdo chce sáhnout na moji rodinu, majetek, sousedy, příbuzné, tak prostě k tomu přijmu opatření, možná i částečně v rozporu se zákonem, ale budu to bránit. Budu to bránit, když to nedokáže stát!

To je překvapilo. Řekl jsem jim, ať pokračují. Doba není nakloněna tomu, abychom si všichni mysleli, jak je to tu bůhvíjak zlaté a že se nic nemůže dít. Nenechme se ukolébat tím, že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí světa. To jsme. Dávejme si ale pozor na to, zda jsme náhodou nebyli už zapomenuti… Protože těch cílů je mnoho a o tom by se mělo mezi mladými mluvit od rána do večera. Jsem proto rád, že teď na podzim připravujeme besedu na Kladně v knihovně.

Jak jste zmínil domobranu, tak takové iniciativy se v tom roce u nás přeci objevily, a to s přílivem migrantů do Evropy. Ale vlastně to nějak utichlo, vyprchalo. Podle vás tedy podobné aktivity (by) měly pokračovat kontinuálně, i kdyby „jen“ ze záliby? Je pravda, že když něco nastane, ze dne na den domobranu nesestavíme…

Je pravda, že z devadesáti procent tyto aktivity utichly, ale těch deset procent je důležitých. To jsou lidé, a to se nechci nijak povyšovat, jako třeba já, který jsem schopný rychlé reakce, zorganizování skupiny lidí, během týdne nastavit základní systém domobrany. Nemusí být ozbrojení, ale může jít o systém, jak se hlídat, jak se zabezpečit, jak vše zaopatřit, kdo nás s tím pomůže, aby to bylo co nejvíce v souladu se zákony.

Vždy jsou potřeba lidé, kteří mají zkušenosti nejen s armádou jako takovou, ale s uspořádáním vojenské či ozbrojené síly jakéhokoli typu, protože do popředí jde i otázka bezpečnosti. Nejde jen o to zorganizovat hlídání, ale zároveň i bezpečnost, aby si lidi sami neublížili, v jakýchkoliv souvislostech, když kolem sebe mají civilní prostor.

Je tohle rezerva pro válečné veterány, jak mohou být ještě i oni v budoucnu užiteční?

Domnívám se, že systémově se v tomto směru s válečnými veterány nepočítá. Pokud by se počítalo, pak by to asi bylo v nějakém povědomí.

Oni mohou být začleněni v aktivních zálohách. Ale ty nebudou pro celou republiku stačit. Když to přeženu, tak kdyby jich bylo v budoucnu deset tisíc, není možné pokrýt každou jednu oblast, ať už je to sídliště, samota… Lidé se budou muset nějakým způsobem postarat, respektive zabezpečit sami.

V nějaké malé obci třeba dvacet lidí sehraje zásadní roli, aby se v té obci nedělo nic výrazně negativního, nic kriminálního.

Ale tento názor se asi nebude všem líbit. Já ho prostě v sobě mám a vychází z podstaty mého osobního sloganu: „Jednou voják, navždy voják!“ Když jdu krajinou a vidím ty zdejší kopce, mám už určitou představivost. Nebo když jdu po známé ulici a vidím tam cizího člověka, říkám si, kdo to asi je, kam jde, proč se chová takto a podobně. Člověk přirozeně vnímá nějakou ostražitost, kterou byl zvyklý si vždy nějak víc připouštět.

Ráda bych se vrátila k zmínce o společné evropské armádě a o tendencích odklonu od Ruska. Vnímají, nebo nevnímají dnes lidé tedy společnou „slovanskou historii“, do které spadají i ti Rusové? Čekal byste jako zástupce slovanského státu, že se k jejich národu objeví ze strany Čechů tak rozporuplné postoje včetně nenávisti?

Myslím, že u mladší generace, zhruba do třiceti let věku, toto slovanské povědomí už zaniká. My jsme žili ve společném státě Čechů a Slováků a de facto se dá říct i Poláků, Maďarů a Němců. A tam nějak i to působení, škola, rodiče, povinná vojenská služba, to vše nás ovlivňovalo v uvědomění, že jsme Slované, historicky patříme k sobě. Vždyť i dějepis o tom hovořil poměrně jednoznačně. Mladá generace tyto informace samozřejmě v dějepise či v občanské nauce úplně nemá, není, kdo by jim to předával, moc se to nevyžaduje, ono se to ani moc nechce, není to tématem dne.

Mladé ročníky dnes slyší na tu modernější stránku života – počítač, telefony, hodně peněz, demokracie, kterou si ale nedokážou úplně představit, když to slovo vnímají jako „můžu si dělat, co chci“, absolutní svoboda. Vnímají Ameriku a Západ jako možnosti, které nikde jinde mít nebudou. Nikdy si pod tím nepředstavují další souvislosti – je potřeba pracovat, musím být vzdělaný, musím se dokázat domluvit… Dneska už to není jenom o tom, že se tam objevím a všichni po mně sáhnou.

Rusko pro ně není atraktivní, protože všichni by nejradši směřovali na západ. Domnívám se ale, že je tu několik desítek, stovek, možná tisíců jedinců, pro které Rusko nemusí být úplně atraktivní, ale pochopili, že pro ně může být zdrojem osobní, rodinné budoucnosti: Myslím různé manažery, obchodní zástupce, ale i malé podnikatele.

Na jedné straně, jak je možné, že na to Rusko s despektem poukazujeme, ale na druhé straně se naše firmy neustále a neustále snaží tam prorazit? Něco spolu tady úplně nekoresponduje: myslím, že nekoresponduje politický názor s podnikatelským prostředím a podnikatelskými zkušenostmi.

Co se týče Ruska a vás – podnikáte mimo jiné v oblasti turismu, a to v Karlovarském kraji. Souhlasíte s rozhodnutím Ústavního soudu, že ostravský hotel měl právo odmítnout klienty z Ruska, protože neodsoudili anexi Krymu?

Částečně jsem tuto kauzu sledoval. Nechtěl bych se dopracovat k tomu, aby se mě někdo jako Čecha ptal, jaký na to mám názor, a podle toho bych mohl na nějaké místo vstoupit, nebo ne. Myslím, že to je extrém, co jsem řekl, ale přeci – člověk má právo mít názor, ale důležité je, pokud něco vymezujeme, zda se dotyčný na něčem podílel, nebo nepodílel. Ale jestliže sem přijede turista? No to bychom do Karlových Varů nemohli pustit skoro nikoho! To bychom do Mariánských a jiných lázní nemohli pustit skoro nikoho.

Uvědomme si – to je to stěžejní, co jsem zmínil: Politika versus podnikatelské záměry a myšlenky. Kolik tady nechají peněz ruští turisté oproti všem ostatním? Nejen ti, kteří tu bydlí, pracují, produkují nějakou spotřebu. To je nesrovnatelné.

Kdyby mi sem přišel Rus? V žádném případě se ho nebudu ptát. To bych se mohl ptát Němce, jestli se někdo z jeho rodiny podílel na druhé světové válce tady v České republice. Kam bychom se to dopracovali? To nejde. My přece pracujeme na tom, abychom v otázce dějin dokázali být nad věcí. A tohle je tak vzdálená historie, že… A abych se ptal na Krym? To nám nepřináleží. V tomto duchu ne.

Hovoříme spolu na území česko-německých Sudet, kde se léta snažíme kolektivní vině říkat ne, urovnat přÍhraniční vztahy konkrétně se zmíněným Německem, a tohle jde v podstatě proti tomuto smyslu… Máte pocit, že je to ze strany Ústavního soudu něco jako legalizace „kolektivní viny“, povolení k rusofobnímu kádrování?

Ústavní soud je Ústavní soud, mělo by jít o lidi, kteří jsou z oblasti práva ti nejlepší. I morálkou. Chybí mi tu to porovnání i s ostatními národy. Byť je Krym mladší historie, tak jsem uvedl právě i příklad Němců – proč by sem oni neměli jezdit? Rozhodl by tak Ústavní soud? No nerozhodl! Nedokážu to úplně pochopit…

Například šéfredaktor Mladé fronty Jaroslav Plesl teoretizoval v této věci až takto: „Co kdyby se v hotelu chtěl ubytovat ruský Rom?“ Co by se stalo? Snažíme se národnostní menšiny ochraňovat, a najednou...

…Závěru Ústavního soudu prostě nerozumím…

Rozhodně tento precedens, posvěcený Ústavním soudem, tedy jako podnikatel v turismu nevyužijete, abyste si dal na dveře nějakou petici?

Nevyužiju. To ne. To bych si tam mohl dát, že sem nesmí Rusové, Němci, Židé, Romové. Mně z těch lidí nikdo neublížil. A když vidím, že je to slušný člověk, který sem přijel s rodinou, tak proč ne?

Od toho, abychom sledovali ty, kteří mají špatné úmysly, tu máme úplně jiné orgány, bezpečnostní! Ty by měly hned na začátku říkat: Ten sem nemůže. Toho vyhostíme… A ne, že my pak budeme u dveří rozhodovat, že když už sem vkročil, ještě může i dál. To nám nepřísluší.

Zhruba před sedmi lety jste se začal věnovat válečným veteránům a veteránkám, aby se z válečných hrdinů a hrdinek po návratu do civilního života v podstatě nestali zakřiknutí žebráci o práci. Jak je to s veterány dnes, získalo to už nějaké lepší systémové kontury?

Zdá se mi, že je zde taková dílčí nejednotnost – máme zde Sdružení válečných veteránů, máme tu legionáře, máme tu Český svaz bojovníků za svobodu, kde je to ještě o jiné diskuzi… Máme tu sdružení důstojníků v záloze. Je zde prostě celá řada podobných subjektů, a to vytváří roztříštěnost… Měla by existovat jedna organizace, která může mít ve své hierarchii nějaké složky. Měly by ji zastřešovat výrazné individuality. Vždycky, když se o tomto mluví, tak výrazné individuality jsou pro mě třeba generál Rostislav Kotil – to je pro mě persona, která je ta pravá, nebo generál Miroslav Žižka v současné době. To jsou lidé, kteří by všechny dokázali dát dohromady. Mám ale pocit, že je zde spíše hraní „na pražském písečku“.

Já osobně jsem se v projektech v Ústeckém a Libereckém kraji věnoval se svými spolupracovníky zhruba dvěma stovkám mužů a žen. Nyní s veterány dále spolupracuji a jednám s nimi vždy jako s jednotlivci.

Vet centra vnímám v jiném smyslu, než je asi obecně pojímáno – jako velmi intenzivní v té myšlence opravdu veteránské, kdy se třeba z celé republiky či z půlky republiky sjíždějí, nehledají jen práci, pomoc, neřeší jen nemoci, ale žijí akcemi, které je propojují nějakým způsobem po celé zemi.