Poté, co v pátek večer v centru Stockholmu najel 39-tiletý Uzbek, který sympatizuje s Islámským státem, ukradeným nákladním autem do lidí a čtyři z nich zabil, se v některých našich médiích objevily titulky: „Švédskem otřásl útok teroristy“. Jak se ten otřes projevuje v samotném Švédsku na tamní multikulturně naladěné politické scéně?
Dá se říci, že se národ rozdělil na dva tábory. Tábor číslo jedna představuje hlavně vedení státu, elity a média. Tito se snaží ze všech sil – jako obvykle – zamlčet podstatné informace a souvislosti teroristického činu, a v jejich podání se neobjevuje snad ani jednou pojem „islám” nebo „muslim”. Informace o obdivu uzbeckého teroristy pro Islámský stát lze najít jen na alternativních stránkách. Média s tím mají značnou práci, ale co by nomenklatura neudělala, aby obelhala lidi. Ministerský předseda L?fvén troubil do světa, že „víme, že naši nepřátelé jsou tito brutální vrazi, a nikdo jiný. Náš vzkaz je jasný: Nikdy nás neporazíte, nebudete vládnout našim životům, nevyhrajete.”. Ovšem termín „tito brutální vrazi” nechává s otazníkem, kdo to vlastně je, i když je tu cítit vzpomínka na dřívější islámské útoky v Evropě. Snaha bránit pověst islámu a muslimů je zřejmá ze všech oficiálních projevů. Pro vládu je přednější bránit své muslimské zločinecké kumpány než švédský národ, jak to bylo původně míněno. A bez označení onoho nepřítele není možné konat a bránit se.
Články Jara Plevy na Neviditelném psovi ZDE
Je to paralela k situaci v policii, která též má za úkol chránit migrantské zločince, namísto bezúhonných občanů. Odkazuji na případ policisty Springare.
Místo obrany je plánem začlenit teror do našeho všedního života, protože politici vědí, že ho bude víc, toto je náš nový život! Jsme klidní, nebojíme se! Podáme si ruce a budeme solidární v těžké chvíli! Jsme nejlepší a nejhumánější na světě! Kdo nechce akceptovat teroristické útoky si zvolil nenávist a strach místo lásky!
A ten druhý tábor, který byl již dříve kritický až zoufalý ze současné situace, je možno-li ještě zoufalejší a nakrknutější. Vinu za oběti teroru přičítá logicky vládě a mediím, které svéhlavě a bez rozumu umožnily příliv nelegálních migrantů, z nichž se teroristé a záměrní škůdci společnosti rekrutují.
Napětí uvnitř společnosti významně vzrostlo.
Dostává se premiérovi Stefanu Löfvenovi za zmíněná slova ovací, nebo je spíš terčem posměchu, že opakuje prázdná slova jiných předních politiků, jejichž nejtypičtější představitel předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker k útoku ve Stockholmu prohlásil, že útok na jeden členský stát je útokem na nás na všechny?
Všichni tito vedoucí viníci současné situace v Evropě mají společný slovník. Ten se především vyhýbá vyslovení společného jmenovatele teroru – islámu a muslimů. Vyznavači této ideologie zatím sedí doma nebo klečí v mešitě a nikdy nepronesou ani slůvko odsouzení, mlčky souhlasí nebo se i radují, stejně jako Palestinci po vraždě nevinného Izraelce – jsou to bratři ve víře a nenávisti!
Poslouchat bezduché fráze jako „nebudete vládnout našim životům”, když už teď denním terorem našim životům tito darebáci vládnou, se rovná „tupé bolesti v týle” a žaludek se obrací. Opět je to zmíněný tábor jedna rozdělené společnosti, který L?fvénovy nesmysly baští, tomu druhému se z nich dělá špatně až k zuřivosti či opovržení.
Socialistická nomenklatura se snaží zakazovat, co se smí psát, říkat, potom co se smí myslet, a teď už i co smíme cítit. Na místě činu se pokládají květiny, zapalují svíčky, korunní princezna zde uroní pár slz, dobráčtí migranti pomáhají s dopravou, Červený kříž zorganizoval svíčkový pochod proti rasismu … Pokud by někdo cítil, že to je nevěrohodné divadelní představení, které má zastřít příčinu a otázku odpovědnosti za tento čin, musí si ten pocit nechat pro sebe. Ptát se po odpovědnosti za ztracené životy je tabu.
Je obtížné odhadnout, kolik procent táboru jedna a dvě náleží, ale, bohužel, je tábor sympatizantů se současnou politikou stále ještě příliš velký, odchovaný indoktrinací státními médii. Ideologie, ať už zřejmého zla nebo předstíraného dobra, se na své cestě neohlíží na pár životů, když se kácí les, létají třísky – to je nám známo z komunismu!
Hrubým odhadem bych si tipnul, že rozhodných kritiků a odpůrců z druhého tábora je tak čtvrtina až třetina populace, zbytek jde s hlavním proudem, nebo nemá jasné mínění a nestará se.
Před dvěma týdny jsme se bavili o tom, že švédská mainstreamová média se maximálně snaží zamlčet veškerou zločinnost a jiné problémy související s migranty. Jak je to s informováním v tomto případě, který přitáhl pozornost celého světa?
Souvislá červená nit, táhnoucí se celou migrační otázkou, je, že se nesmí jmenovat pravý viník zločinnosti, tedy islám a muslimové, přestože existuje mnoho videových záznamů a projevů na internetu, kde se muslimové sami netají s tím, že jejich cílem je nás zotročit, rozvrátit západní společnost, zavést šaria zákony a bez milosti nastolit islámskou nadvládu. Zapalování aut, budov, znásilňování, útoky na policii jsou nedílnou částí této islamizace a rozvratu.
Zatím se na postoji vlády a médií nic nezměnilo, dělají jakoby nic, chrání islám a muslimy a každý kdo chce pronést kritické slovo je označen za islamofoba, xenofoba či rasistu.
Už asi před dvěma lety pronesl L?fvén přiznání „Byli jsme naivní” ohledně přijímání migrantů. Pro upřesnění, byl to on, jeho vláda a úřady, kdo byli naivní. Zrovna tak Angela Merkelová přiznala už dávno, že politika multikultury selhala. Co se v jejich politice změnilo po tomto poznání? Nic, jede se dál ku propasti. Naprosto neuvěřitelné.
Psali jsme:
Dá se čekat nějaká změna postoje švédské veřejnosti k islámu, i když podle vašich nedávných slov mnoho Švédů nechápe, že není jako jiné více méně nevinné náboženství, ale hlavně politická, nadřazená ideologie, nenávistná a nebezpečná pro celý neislámský svět, a proto se i zastávají výstavby mešit, které jsou běžně středem štvavé propagandy proti „nevěrcům“?
Ještě stále se oficiálně dělí muslimové na mírumilovné a na tzv. islamisty, či radikalizované muslimy, též nazývané „násilí přitakávající islamističtí extrémisté”. Postoj k islámu jako celku je stále dobrotivý a shovívavý, jako by to bylo náboženství jako jiná a ne nenávistná nebezpečná ideologie, srovnatelná s nacismem nebo komunismem. Jedním z důvodů přijímání migrantů je snaha získat voliče pro levicové strany. Dalším důvodem je, že pro-islamisté se zahnali do rohu a nemohou ven bez ztráty tváře. Jednou ale bublina musí prasknout, netroufám si odhadnout, kdy k tomu může dojít. Bohužel, médiím a moci se podařilo vymýt mozky velké části národa, takže změna ještě bude trvat.
Jediná opoziční strana – Švédští demokraté – bude posilovat podle toho, kolik se bude dít teroristických a jiných útoků, které osobně postihnou víc a více lidí. Jiná medicina než osobní postih jaksi nezabírá.
Pod články o teroristickém útoku ve Stockholmu se na českých diskusích objevují i vyjádření, že Švédsko si to za lhaní, mlžení, zatloukání a propagaci multikuluralismu vykoledovalo a že odpovědnost za mrtvé patří tamní vládě. Objevuje se něco podobného i ve Švédsku, ať už v médiích nebo mezi lidmi v diskusích?
První tábor – ten politicky korektní, jak je zmíněn svrchu – v podstatě pokračuje ve svých dobrosráčských názorech: Nedáme se vystrašit, láskou přemůžeme nenávist, jsme humanitární velmoc a tak dále. Premiér je líčen jako spolutruchlící, ne jako spoluzodpovědný za ztrátu životů.
Podle mého pohledu oslabuje tento tábor jen velmi pomalu.
Kritický tábor dvě, místo aby rostl, jak bychom očekávali, spíše nabývá na razanci, vztek nad lhaním, inkompetencí vedení a devastací země je u mnohých na maximu.
Samozřejmě je pravda, že si to Švédsko jako země zasloužilo, jinak řečeno je to logický důsledek psychicky úchylné politiky, nic jiného se nedalo čekat. Klíčovým slovem je tu do nebe volající inkompetence, impotence a ochromení pokud jde o nápravná opatření. Je zde jistá paralela mezi postojem Němců a Švédů ke svým politikům – v obou případech se zdá zhoubná ideologie „dobra” mít hluboké kořeny.
Může tento hrůzný čin ve Stockholmu něco změnit na pokračování ideologického sociálně-inženýrského projektu ve Švédsku pod taktovkou vlády sociálních demokratů a zelených?
Samotný tento teroristický čin asi ještě moc nezmění. Po pokládání květin a zavádějících sterilních projevech se hladina uklidní, běžného občana postihnou jistá nová omezení, a to bude vše. Typicky švédské řešení, když nějaký darebák něco většího provede, je omezení pro všechny ostatní občany, místo řádného postihu darebáka. Malá část národa se neumí ovládat, když vidí láhev s alkoholem, tak zavedeme omezení pro všechny a alkohol v běžných krámech nebude. Když někdo v noci přejel opilce ležícího v jízdní dráze, postaví se za miliony zábrany jako na slalom skrze celé město pro všechny, i když nákladní auta mají problém projet.
Tato nekompetentní vláda ruku v ruce s extrémně levicovými médii jsou tak neuvěřitelně – abych tak řekl – zabejčeného typu, že bez revoluce nebo puče ke změně nedojde. A na násilnou změnu nemají Švédi náturu. Proto se to asi bude pytlíkovat stejným stupidním stylem dál pod vládou té nejpitomější myslitelné menšiny, nejméně do příštích voleb na podzim 2018. Muslimští migranti a jejich rodiny budou dále proudit do země a zvyšovat riziko drastických událostí a nepříjemností.
Pak se uvidí, kolik hlasů získá strana Švédských demokratů SD, která má dnes podle průzkumů veřejného mínění okolo 25 procent. To znamená, že i nadále bude hodně v politice diktovat strana Zelených MP, která balancuje na 4 procentech, potřebných pro volbu do parlamentu, komunisté V s 8 procenty a sociální demokraté s 25 procenty. A bude-li osud nepříznivý, posílí feministická strana F!, dostane více než 4 procenta, a tím se dostane do parlamentu. Sociální demokraté budou spolupracovat se všemi lotry na levici, aby se udrželi u moci, nevadí jim, že jsou v menšině, tak daleko jejich demokratické myšlení nesahá. Aby posílili své pozice, zvou si dál muslimy jako volební dobytek. Máme-li nějaký problém, snažíme se za každou cenu příčinu toho problému znásobit – to je dnešní hluboká filozofie švédské vlády.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
