Jaroslav Soukup se rozhodl, že aktivně vstoupí do politiky, a založil hnutí List Jaroslava Soukupa. Chce bojovat proti korupci a nedodržování slibů v politice. Má mediální podnikatel v politice co říci? Má šanci dosáhnout změny?
Jaromír Soukup není zcela neznámá osoba. Kdysi pomohl zelenému Bursíkovi, měl stát v pozadí jejich úspěchu v roce 2006, dokonce byl potom náměstkem ministryně školství Kuchtové. To lidé už dnes nevědí. V posledních dvou letech se profiloval ve své televizi jako vehementní kritik různých nešvarů ve stylu padni komu padni. Stal se obecně známým a určitě existuje část obyvatel, která by mu hlas ve volbách dala. Neodvažuji se posuzovat, co z toho vznikne. Pokud politická strana, tak asi cosi ve stylu dalšího protestního hnutí, které odebere část nespokojených voličů od hnutí ANO a SPD, možná i ČSSD. Tam někde by se měl ten elektorát nacházet. Proti korupci tu už bojoval kdekdo. Sliby v politice se neplní, protože jsou to politické sliby a ty většinou splnit nelze. Ale kdo ví? Třeba přijde s něčím novým.
Fotogalerie: - Samková versus Kroupa
Připomínáme si padesát let od upálení a smrti studenta Jana Palacha. Dodnes se však diskutuje o významu jeho činu. Jak to vidíte vy?
Jsme národem, který se v rozhodujících momentech na rozhraní svého bytí či nebytí nakonec nebránil. Naši padlí bojovali na různých bojištích světa, ale největší ztráty utrpěl národ doma, kdy si ideologicky totalitní režimy zajišťovaly svá snadná vítězství likvidací našich vůdčích elit. Tolik ztrát generálů, aniž jsme bojovali, neměl žádný národ. Důsledek politických rozhodnutí. K těm ztrátám patří i Jan Palach. Vzorem není jeho sebeupálení, vzorem je jeho odvaha, pro co se obětoval. Takže, deficit není v rozhodnutí jak protestovat, jak bojovat proti bezpráví, ale deficit je v lidském selhání těch, kteří svými politickými rozhodnutími staví společnost do bezvýchodných situací.
V diskuzích se často píše, že měl raději vzít zbraň a zabít nějakého kolaborantského funkcionáře. Možná by nedostal provaz, ale doživotí, a třeba by se dožil dnešních dnů. Po roce 1989 by asi rehabilitovaný nebyl, zůstal by mu zbytkový trest za vraždu, nedostal by žádné ocenění a finanční odškodnění jako mnozí disidenti, žádný metál, byl by stejně kontroverzní osoba – asi jako jsou Mašínové – a skomíral by někde v domově důchodců se základní penzí. No a mnozí z těch, kteří vstoupili do KSČ pro svůj profesní vzestup, vedou dnes vysoké školy a řeční o sebeobětování Palacha. To jen abychom si nastavili zrcadlo. Mám to dál komentovat?
A proč bychom si tedy tento čin měli stále připomínat?
Jeho čin byl v zásadě reakcí na události, na skutečnost, že jsme se zase poddali. Opět se ukázalo, že vládnoucí garnitura, tentokrát komunistická, dala přednost zájmům svého ideologického spojence. Od nikoho jsem neslyšel, a že se k tomu vyjadřoval kdekdo, že je to naše memento do budoucna. Kolikáté už, kdy se národní zájmy podřizují zájmům velmocí? Tehdy to byly Moskevské protokoly, před časem Lisabonská smlouva. To je to takzvané pamatuj.
Psali jsme:
Za třicet let od pádu komunismu se stalo mnohé. Co považujete za správné kroky při obnovování demokracie a kterých bychom se jako Češi měli příště vyvarovat?
Nevím, jestli jsme tehdy zrovna obnovovali demokracii, když o ústavních změnách hlasovalo Národní shromáždění, které bylo obsazeno komunistickými poslanci a poslanci stran NF. Ti lidé většinou nehlasovali pro změny z vnitřního přesvědčení, ale direktivně. Ostatně, obnovovat nebylo co. Poslední svobodné volby se konaly v roce 1935 za zcela jiné politické konstelace.
Nelze říci, co se mělo dělat lépe a co jsme neudělali správně. Je to retrospektivní pohled, který je ovlivněn tím, že víme, co následovalo. Jedno je však jisté, že po historických zkušenostech bychom si měli dávat velký pozor, abychom si opět neohrozili vlastní nezávislost a řešit si svoje věci jinými.
Když se ohlédneme zpět, který z prezidentů a premiérů nám prospěl, a který uškodil?
Je složité na tuto otázku odpovídat, každý to vidí podle svých politických preferencí. Devadesátá léta byla jiná, tehdy jsme se stále ještě starali o sebe, mezinárodní tlak, respektive tlak Evropské unie byl docela slabý, vypadalo to, že když se začleníme do evropských struktur, do Severoatlantické aliance, že se nám vše vyřeší a zůstane nám náš úhledný píseček. Byl to omyl. Kromě prezidenta Václava Klause si nikdo nepřipouštěl nic jiného. A tak kromě jeho a později i prezidenta Miloše Zemana, byli všichni ostatní spíše manipulovatelnými figurami. Ke škodě tohoto státu.
Vyjednané předání moci. I tak se dnes mluví o sametové revoluci. Které nedořešené záležitosti té doby je třeba ještě otevírat? A které bychom už naopak měli uzavřít?
Státní moc, která vládne téměř třemi stovkami tisíc členů ozbrojených složek, se dobrovolně poddá? Tomu snad nikdo nemůže věřit. Popis jednání s tehdejší vládní garniturou známe z vyprávění účastníků, kteří jistě nebudou mluvit o tom, že by jednali podle nějakého návodu, ale náležitě zvýrazní vlastní úlohu. Takže tady máme oficiálně podávaný výklad. Ten druhý? Na linii střetu dvou velmocí se musí především domluvit velmoci, kterých se to týká. Tím je řečeno vše. To ostatní, které jsme viděli, je jen omáčka, komparsní záležitost.
V jednom z rozhovoru jste položil řečnickou otázku: „Nevyhodili jsme jediný správný názor kdysi okny i s tehdejším nositelem, komunistickou stranou, aby se nevrátil dveřmi? Bez komunistické strany?“ Změnilo se něco za poslední dobu? Případně, jak tomu podle vás zabránit?
Kritizujeme bývalý režim za to, že cenzuroval, potlačoval jiné politické názory, aby mohl vnucovat jen svůj vlastní pohled na věc. Poněkud komická kritika, když vidíme, že v diskuzích v dnešních veřejnoprávních médiích až na vzácné výjimky vzniklé spíše nedopatřením, vidíme jedny a tytéž diskutéry, kteří si spíše než navzájem oponují, jen doplňují.
Plejáda různých nevolených zpolitizovaných neziskovek a think-thanků za státní peníze, tedy každého z nás, a za přispění peněz z různých mezinárodních fondů vytváří klima nenávisti a nátlaku. Jejich názory jsou legalizovány jako statusem v uvozovkách nezávislých poradců ministerstev a dostávají prostor v médiích. Neexistuje obrana, pokud není politická vůle. A pokud není politická vůle toto změnit, zabránit financování takových skupin, umožnit nezávislé diskuze ve veřejnoprávních prostředcích, vyrovnaná zpravodajství, znamená to, že ani naši vrcholní politici nejsou samostatní. Jsme zpět v roce 1969 a čekáme na mrtvého Šmída.
Ing. Miloš Zeman
Jak se díváte na pojem „lepšolidé“, který je nyní hojně používán včetně samotného prezidenta Miloše Zemana, jenž jej použil v projevu?
Ano, jsou to lidé s v uvozovkách lepšími vizemi než ti ostatní, jsou přesvědčeni, že to vidí lépe. Lidé, které nezajímají názory druhých, pokud s nimi nesouzní, kteří diskutují jen s těmi, co se s nimi shodnou. Cítí se být povoláni měnit okolí kolem sebe, měnit svět a v pochodu za změnami si tu cestu bezohledně razit, a ještě se zhusta dožadují potlesku. Je symptomatické, že se objevují zrovna v těch sférách, které jsou závislé na státních penězích. Taková kukaččí mláďata. Když příliš vyrostou, vytěsní všechny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
