S jakými poruchami chování se ve vašem zařízení setkáváte? Jsou nějaké, které se objevují častěji?
Pracujeme s dětmi, které mají buď přímo diagnostikovány poruchy chování, anebo jsou to třeba děti trpící poruchami soustředění a pozornosti s dlouhodobou školní neúspěšností, děti intelektově hraniční, či s lehkou mentální retardací, které mají problémy s nároky běžné základní školy a pro permanentní neúspěchy školu začnou nenávidět a mnohé z nich přestávají do školy chodit. My se je snažíme nějakým způsobem přimět k tomu, aby své chování zlepšily a plnily i svoji školní docházku, ale to lze pouze za spolupráce s rodinou a se školou, která by měla počítat s individuálními zvláštnostmi jednotlivých dětí. To je ale ve třídách často až s třiceti žáky velmi iluzorní. V našem zařízení máme pomyslný koncentrát toho negativního, co v našem školství je. K nám do Klíčova zkrátka děti za to, že jsou hodné a dobře se učí, nechodí.
Jak jsou na tom vlastně dnešní děti s chováním a agresivitou, potažmo respektem k vyučujícím? Ptám se proto, že před nějakou dobou se v novinách objevila zpráva o tom, že žákyně jedné základní školy zfackovala před svými spolužáky učitele…
Určitě věci příliš nepomohlo, když se propírala v médiích. Pak se k tomu přidaly i různé další konotace, které realitu zkreslovaly. Každopádně si myslím, že v takovém případě, kdy dá žák učiteli facku, by škola měla iniciovat řízení s rodinou a s Orgánem sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD). Rozhodně si nemyslím, že na vině je pouze učitel. Spíš si myslím, že základ problému bude v rodině té dívky. Jestli jsem dobře informován, tak se to odehrálo tak, že ta žačka otevřela dveře sborovny, dala učiteli facku a ostatní děti se na to dívaly, možná to dokonce fotily.
Jak myslíte to s tím učitelem, že není na vině jen on?
Prostě si nemyslím, že je v tomto konkrétním případě na vině jenom učitel. Samozřejmě existují různí učitelé a můžeme si o nich myslet cokoliv. Já ale vždycky říkám dětem, které s učiteli soupeří, že učitel má vždycky pravdu, a to i kdyby ji neměl. Jinými slovy, že je to marný boj, zvláště u těch žáků, kteří mají tak zvaně „máslo na hlavě“.
Mám tomu rozumět tak, že když učitele někdo z žáků uráží, nebo ta agrese přeroste do fyzické roviny, může to být vina pedagoga?
Může to tak být, a zároveň nemusí. Je ale nutné znát souvislosti a také to, jak se celý konflikt vyvíjel postupně. Samozřejmě, že pokud se jedná o afekt, nebo je to například z důvodu nějaké psychické poruchy žáka, tak by ten učitel na prvním místě především neměl dopustit, aby k takové situaci vůbec došlo. Já vím o tom, že jsou i někteří učitelé, kteří když vidí, že dítě má nějakou slabost a zároveň je něčím irituje, tak se jej snaží například nějak zesměšnit a podobně. To je samozřejmě hrubě neprofesionální a takoví lidé se nemohou výbuchu městnané agrese divit. Ti nemají v učitelském stavu co dělat.
Má ten učitel v situaci, kdy je fackován žákem, reagovat okamžitě?
Především by mělo okamžitě reagovat vedení školy. Rozhodně nepomůže, když se učitel s aktéry začne přetahovat nebo strkat. Na to okolí žáka obvykle čeká, aby si vše mohlo natočit a dát na sociální sítě. Pokud se do konfliktu necháte fyzicky zatáhnout, můžete být čím dál směšnější, nebo označen za toho, kdo neadekvátně reagoval. Osobně bych to řešil tak, že bych okamžitě zavřel dveře, šel bych za ředitelem nebo ředitelkou školy a snažil bych se začít vymýšlet postup, aby se to, co se stalo, nejrychleji narovnalo a viník byl kázeňsky potrestán. Je nutné, aby ty děti pochopily, že takhle jednat nemohou. Posléze bych, býti orgánem sociální a právní ochrany, začal pracovat s rodinou.
Řekl byste, že u dětí agresivita stoupá a verbálních a fyzických útoků na učitele přibývá?
Bohužel přibývá a myslím si, že je to celkovou náladou ve společnosti. Hlavně jde i o to, že rodiče mnohdy nedokážou svému dítěti jaksi „indoktrinovat“ sociální role a jak se chovat. Mám tím na mysli například pravidlo, že učitel, i když mi není zrovna sympatický, tak jej musím respektovat a nesmím na něj sprostě útočit, protože tak primitivním způsobem se věci neřeší a ani nevyřeší.
A jakou roli v tom mají rodiny?
Děti agresivní, se závažnými výchovnými problémy bývají často z rodin, které samy bývají problémové. Děti negativní vzory přejímají a posléze se podle nich chovají. A když hrubne společnost dospělých, tak následně hrubne i společnost dětí. Já třeba když si vzpomenu na své profesní začátky v diagnostickém ústavu v osmdesátých letech, tak verbální projev a slovní zásoba tehdejších dětí byla argotem typickým pro vyjadřování kriminálníků. A bohužel takové výrazy dnes vidíme běžně nejenom u dospělých, ale i u dětí. Stal se z toho normální žargon.
A jaké jsou to třeba výrazy?
Třeba: nabouchej si to, oslovování pohlavním orgánem chlapců i dívek v běžné komunikaci atd. Obecně jsou to ale agresivní výpady značící, pokud možno, totální dehonestaci druhého člověka. Co bylo dříve výrazivem pomyslné sociální spodiny, dnes se bohužel taková slova vyskytují ve slovníku i u lidí inteligentních, středoškoláků či vysokoškoláků. A mně připadá, že už jen tímhle verbálním projevem se ukazuje, že společnost hrubne.
Mají na tom podíl i politici? Například prezident Zeman, který se často vyjadřuje i v tisku vulgárními výrazy? A co tzv. ostré lokty?
Pokud jde o ostré lokty v mezích slušnosti, proč ne. Pokud se za nimi skrývá bezohlednost a snaha záměrně poškodit druhého, je to špatně. Vzájemnou bezohlednost zde ale můžeme pozorovat již řadu let a je to jedno z dědictví doby bolševismu, kdy se na morálku příliš nehrálo. Toho jsme se stále nezbavili. Že se pan prezident občas neumí chovat, je asi všeobecně známo. Proto se asi taky tolika lidem nelíbí. Nemyslím si ale, že to hrubnutí společnosti je panem prezidentem. Myslím si, bohužel, že i on v současné době reprezentuje skupinu lidí, která se nevyjadřuje na úrovni svého vzdělání, inteligence a, řekněme, společenského postavení. Je to zajisté chytrý muž, o tom žádná, ale když se někdo chová jako hulvát, tak vlastně devalvuje sama sebe. Vezměte si, proč si Zemana spousta lidí v 90. letech vážila, a dnes jej mnohdy ti samí lidé odmítají. Každopádně, pokud se amorálně chovají přední politici, těžko můžeme očekávat morální očistu společnosti.
Co posiluje pocit dětí, že si vulgaritu a snad i fyzické násilí vůči učitelům mohou dovolit?
Vzory rodičů. Jak jsem řekl, pokud se rodič chová jako hulvát, tak se tak většinou chová i dítě, protože mu schází korektiv.
Co společenské postavení učitelů? Není na vině i to, jak se stále mluví o tom, že učitelé mají málo peněz, a děti si jich potom neváží? Koneckonců současná společnost je z velké míry materialistická. Řeší se platy, peníze…
Tak samozřejmě, pokud někdo má podprůměrnou mzdu, tak se dá říct: Podívej se, jsi společenským významem pod jejím průměrem, což si někteří lidé v souvislosti s profesí učitele mohou myslet. Na druhou stranu ale učitel nebyl nikdy nadhodnocen. V penězích to jenom není. Myslíte, že kdyby novinářům zvedli třeba pětkrát plat, tak si ti lidé, co na ně nadávají, jich začnou vážit? Asi ne. Ono je to i o přístupu. Když budu vnímat děti ve třídě spíš jako něco obtížného, jako nějakou překážku, tak asi moc velký kredit ve společnosti ani u dětí ve škole nezískám. Učitel může být přísný, náročný, může i trestat. Ale děti musí vycítit, že je spravedlivý, že v nich vidí i něco dobrého, že není jenom zupák, ale že jim chce i pomoct. Já si například pamatuji, jak jsem za bolševika dělal vychovatele ve výchovném ústavu za plat, který nebyl zrovna vysoký. A někteří moji svěřenci přijížděli ze své vycházky zpět do ústavu taxíkem. Když jsem se jich ptal, kde na to vzali, tak říkali: Víte, pane Pilař, já mám víc peněz než vy. To ale pořád neznamenalo, že mě tehdy nerespektovali.
Pracovali jako veksláci?
No jistě, že to měli z vekslování. Pamatuji si to ještě ze začátku 90. let, když byl tehdy Václavák velice nebezpečný místo. Já jsem tam tehdy byl paradoxně naprosto v bezpečí, jelikož někteří z mých bývalých svěřenců tam dělali veksláky. Když jsem se s nimi bavil, vesměs říkali: „Byl jste tvrdej, ale chápavej a spravedlivej.“ To byla na Klíčově vždy jedna ze zásadních věcí. Možná proto naše zařízení na Klíčově občas i naše bývalé „ovečky“ už jako dávno dospělí navštěvují a svěřují se, jak se jim daří.
Jde o to, že vy jako pedagog i těm průšvihářům musíte dát najevo, že je v nich i něco dobrého, za co je možné je chválit a pracovat na jejich sebevědomí, které je naprosto mizivé. Vnější projevy opaku jsou pouhou obranou, možná nevědomým voláním o pomoc. Na jejich silnějších, nebo i méně slabých stránkách se snažíme stavět a dokazovat jim – vždyť ty tohle nemáš zapotřebí, vždyť se můžeš chovat úplně jinak. My tady často pracujeme s dětmi, které třeba už v sedmé třídě základky propadají, jsou agresivní, kradou, loupí. Jenže, když k nim budu přistupovat jako k těm nejhorším zločincům, tak nepomůžu sobě ani jim.
Jak moc velkým problémem v českém školství je takzvaná kyberšikana učitelů: tedy případy, kdy jsou pedagogové natáčeni a jejich videonahrávky posléze umisťovány na internet za účelem vystavení posměchu k ostatních?
Je to určitě problém. Osobně určitý posun spatřuji v tom, že se o tématu kyberšikany začíná mluvit, začínají se tomu věnovat odborníci. Ale zase, položme si otázku, na které učitele si to ti žáci dovolí nejčastěji?
Na všechny?
Já bych řekl, že na všechny ne. Zase tu jde o autoritu toho učitele. Když žáci vnímají, že je k nim sice náročný, ale férový, tak je pravděpodobnost takového jednání žáků podstatně menší než u učitelů slabých, nejistých nebo u učitelů, kteří k žákům nepřistupují férově.
Z minulosti si vybavuji případ, kdy na rakovnickém gymnáziu zabodl jeden ze studentů nůž vyučující do zad…
Ten případ si nedokážu vybavit. Vím, že se stalo kdysi, že žák ubodal učitele v jedné střední škole na Vysočině přímo během vyučování, ale ten Rakovník si nevybavuji, abych se přiznal.
A co tedy s těmito studenty nebo žáky, kteří to takto vyhrotí?
Tak dobře určitě neskončí. Ale je nutné si vždy ty věci zpětně vyhodnocovat, proč k tomu došlo, jak k tomu došlo a jestli se tomu nedalo třeba zabránit. Protože pokud žák má opakovaně těžké trauma z nějaké situace, do níž jej pedagog z nějakých osobních důvodů např. před třídou záměrně vhání, aby jej zesměšnil, tak labilní žák něco udělá a nepřemýšlí o důsledcích. V ten okamžik toho člověka nenávidí, a když v takovém stavu někdo páchá nějaký trestný čin, tak nekouká na to, že se to potom všechno může obrátit proti němu.
Učitelé se v současnosti čím dál častěji dostávají pod tlak ze strany rodičů. Co s tím?
No, podívejte, když třeba přijde dítě domů ze školy a rodič tomu dítěti říká: Ta vaše učitelka to je ale kráva, ta ti zase pokazila známku, tak v tom dítěti posiluji co? No, agresi vůči té učitelce. Takže asi tak. Podobných reakcí rodičů na učitele je zjevně víc a víc. Navíc stížností rodičů na učitele, či verbálních napadení učitelů ze strany rodičů přibývá. Pokud se taková stížnost dostane do médií, tak málokdy je pozitivně vykreslen pedagog, natož aby bylo sděleno, že byl v právu. To je velký tlak, který budí v učitelích nejistotu a nejistota je předstupněm k chybným rozhodnutím.
Co říkáte na inkluzi?
V první řadě chci říci, že inkluze či společné vzdělávání je v principu dobrá věc. Pokud chceme provádět inkluzi úspěšně, musíme umět vyhodnocovat, zda to, které dítě je schopné program běžné školy absolvovat. Je zločinem páchaným na dítěti, když je vystavujeme tlaku, který nemůže zvládnout, protože jeho intelektová kapacita je omezená. Možná zvládne s velkou dopomocí první druhou třídu. Nicméně s nástupem potřeb uplatňovat abstraktní myšlení přestává učivo zvládat a stává se žákem chronicky neúspěšným a s odvoláním na politickou korektnost, či co, z něho děláme sociálního invalidu. Navíc učitel okrádá o čas žáky ostatní, kteří na to mají. Děti permanentně neúspěšné začnou školu nenávidět, a tedy přestanou do ní i docházet. Spousta dětí, které ke mně chodí, jsou záškoláci, a to třeba jen proto, že ve škole zažívají pocit permanentního neúspěchu. Dítě, které od začátku školní docházky zažívá neúspěch, které je ořvávané: neumíš, neznáš, máš pětku, tak se pak začne blbě chovat a začne být agresivní k sobě samému i k okolí. Málokdo vnímá, že tímto nešťastným způsobem volá nevědomě o pomoc.
Takové dítě tráví čas potulkami a z nudy vymýšlí nekalosti, jimiž otravuje život ostatním, jelikož nemá co dělat. A v dnešní době máme spoustu partiček, které potom páchají trestnou činnost. Děti, které jsou na tom intelektově velmi špatně, jsou snadno zneužitelné takřka k čemukoliv.
Máte na mysli nějaké gangy mladistvých?
Třeba i gangy. Je tam hodně neplnoletých. Ti starší party vedou a plánují zábavu. Třeba bitky kolem obchodních center, s podobným scénářem jako bitky fotbalových rowdies. Většinou jsou to záškoláci, nebo jednici neúspěšní ve středním vzdělávání.
Jaký je váš názor na návrh novely zákona o pedagogických pracovnících, který by umožnil učit i nepedagogům?
Upřímně, chci vidět, jak nastoupí nějaký vědec, fyzik a nepedagog, na základní školu, aby tam učil fyziku. To ho ty děti za chvíli vymetou. Nevím, jak by mohli učit lidé bez pedagogického minima, když ani mnozí absolventi učitelství nejsou díky špatné přípravě na vysokých školách schopni zvládat elementární výchovné situace. To je prostě na těch fakultách nikdo neučí. A jestli se pořád mluví o tom, že je nutné zvednout učitelům společenský kredit, tak je toto podle mého názoru nesmysl. Zvýšíme kredit učitelů tím, že dáme možnost učit každému, kdo jde zrovna okolo školy. Skutečně, nesmírně hloupý nápad.
V takovém případě, když se sleví z nároků, ta profese půjde s prestiží dolů…
Však to říkám, jistěže ano. To máte podobné, jako když v minulosti začali vykládat poslanci, že na prvním stupni základní školy nemusí učit pedagog, protože se tam jedná jen o malé děti. Přitom je to prostředí, kde se buduje vztah ke vzdělání, kde se buduje vztah k výchově.
Jak je to v tom segmentu, kde pracujete vy? Jsou tady i takové excesy, kdy klient napadne vašeho zaměstnance fyzicky, nebo ho verbálně uráží nebo tak něco?
Samozřejmě, že se to stává. Ve výchovných ústavech nacházíme ty nejproblematičtější děti. Na druhé straně jsou ale zaměstnanci těchto ústavů speciálně školeni a komunikují s dětmi lépe než v běžné škole. A proto těch případů není tolik, byť se pohybujeme ve velmi „výbušném“ prostředí. Když už se přihodí, tak se obvykle dostanou do médií a následně na tom staví své teze různí pseudoochránci čehokoliv ve smyslu, jak je celý systém špatný, což je blbost. Je to celé o individuálních případech. Když to někdo s těmi dětmi neumí, tak je třeba vyprovokuje a oni mu ublíží. Mnohé z těchto dětí nepozná, že jste k nim třeba hodný nebo laskavý a snažíte se jim odpouštět některé přestupky. Oni to v první řadě berou jako slabost a pak si na vás troufnou. Jsou to děti, které selhávaly ve společnosti, až nakonec skončily v ústavu. Jsou to děti s negativními zkušenostmi s dospělými, děti s poruchami osobnosti atp.
A co ti, kteří spáchají například nějaký násilný trestný čin?
Pro děti s extrémními poruchami chování máme projekt zvláštních výchovných zařízení. Nyní existují například na Ostravsku, na Děčínsku. A tam jsou umísťovány děti, které jsou vyloženě společenský nebezpečné. A proto já říkám, že mezi dětmi je několik jedinců, kterým skutečně není pomoci, ale před kterými je naopak třeba společnost chránit. Nachází se v nich i několik dětských vrahů. Jeden například ubodal matku, jiný se kochal tím, že hodil kamaráda do výtahové šachty a další kamarádku zabil. Těmto jedincům už pomůžeme jen těžko. Jakmile překročí určitý rubikon, tak pro ně prostě není cesty zpátky. Vzpomínám si, co řekl jeden dětský vrah tehdejší ministryni Buzkové, když toto zařízení otevírala. Na dotaz, proč jsi tu holku zabil, tak řekl: No, protože v ten moment, když se mi to udělat chtělo, tak tam zrovna byla. Bral to naprosto chladně.
Je naprosto tragikomické, že i tito jednici mají dle lidskoprávních ochránců právo na samostatný pohyb mimo zařízení. Ve Velké Británii, odkud jsem projekt dětské detence přivezl, takovou možnost nemají a je to naprosto logické. I zde platí, že pachatelé nemohou mít prostě stejná práva jako ti, kteří žijí bezproblémově.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
