„Musíme bojovat za evropskou myšlenku, jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu,“ vyzývá v textu francouzský filosof Bernard-Henri Lévy. Jak se díváte na tento výrok?
Je to citát z textu, který je vlastně takovou antichartou. Žijeme v době, kdy evropské elity postupují proti lidové opozici s brutalitou, jaká byla po desítky let nepředstavitelná. Ve Francii je přijímána ostřejší verze toho, čemu se za Husáka říkalo „pendrekový zákon“. Neoznačení příslušníci jakýchsi bezpečnostních sil mrzačí demonstranty i v těch případech, kdy protestují naprosto pokojně. Důchodkyně jsou odváděny v poutech za nesprávné vyjádření o migrační politice. V Německu vláda okázale toleruje přepadání politické opozice, těch případů už je několik set. Špiclování, politická cenzura, vyhrožování, vyhazování z práce, zatýkání za nesouhlas, návrat fašistických praktik – to je dnešní Evropská unie. A jak tomu v takových případech bývá, vždy se najde dost intelektuálů ochotných dodat tomuto teroru ospravedlnění. Není vlastně divné, že mezi podepsanými je komunistický udavač Kundera.
Když se ale podíváme podrobněji, všimneme si toho, že celý manifest byl sestaven z frází vykradených z různých vlasteneckých dokumentů. Ti lidé nemají žádné vlastní ideály, žádné představy, žádnou ideologii – jenom vlastní pohodlí, dotace. Analytici Institutu Václava Klause mají pravdu, když mluví o „neuvěřitelně hysterickém myšlenkovém paskvilu“. A to jsou ti nejlepší euromyslitelé, jaké bylo možné sehnat! Evropská unie už není spojena s žádným ideálem, aktivisté a byrokrati všechno zničili. Zbývá jen násilí, vyhrožování a tupé omílání frází. Je to příznak toho, že systém směřuje ke zhroucení. Nevíme ovšem, zda se zhroutí rychleji, než bude dokončena výměna obyvatelstva, která je v plném proudu.
Lévy zároveň označuje ty, kteří nechtějí společný evropský projekt, za „žháře duše a ducha“. Nálepkování se stává stále častější věcí, a to ze všech dotčených stran. Nakolik jsme ještě schopni rovnocenně komunikovat s lidmi opačného názoru?
A jak se díváte na výrazy typu „žhář duše a těla“?
Perfektně to dokumentuje mentální úpadek euroaristokracie. Chtějí tím naznačit, že vlastenci v jednotlivých zemích někoho upalují? Nebo že někomu upalují duši? Co to vůbec znamená upalovat duši? Pohazují se slogany, a sami jejich autoři nevědí, co znamenají. Přesně to stejné vidíme u nás, když čteme různá provolání ke strýčkovi Bradymu, pamflety typu Milion chvilek, řeči o čínských agentech a podobně. Jedni náhodně kupí slova. Druzí jsou naučení, že mají ta slova opakovat a tvářit se slavnostně a odhodlaně. Význam zmizel, zůstala jen stádní mentalita.
Jak podle vás volby do Evropského parlamentu ovlivní poslední dění v Evropské unii? Brexit, spojení Francie a Německa, Itálie… A jak pozici Angely Merkelové a Emmanuela Macrona?
Nečekejme žádné zásadní změny. Desetitisícové byrokratické aparáty vytvořily – spolu s korporacemi a neziskovkami – neprůhlednou masu, která odolá každému pokusu něco zlepšit. Evropská unie už svou šanci na reformu minula. Zbývají už jenom dvě cesty. Buď další utahování šroubů, likvidace národních států a pád do islámské totality, nebo rozpad.
Chtěl bych čtenáře varovat před politiky, kteří vyhlašují věrnost Evropské unii a zároveň tvrdí, že ji chtějí reformovat. Ti politici sami dobře vědí, že to není možné. Ve skutečnosti jsou připraveni přistoupit na pokračování současného trendu – více migrantů, více neziskovek, likvidace zbytků českého průmyslu a další omezování občanských svobod.
Nicméně jeden pozitivní aspekt snad čekat můžeme. Pokud vlastenecké síly v eurovolbách výrazně posílí, budou multikulturalisté demoralizováni. Nezapomínejme, že ti lidé nemají žádné mravní přesvědčení nebo promyšlený názor. Stojí na straně globalismu, protože tam vidí politickou moc a velké peníze. Po dalším neúspěchu mohou znejistět.
Psali jsme:
A jak podle vás vnímají Evropané ono dění? Podle vás stále považují volby do EP za druhořadé, nepohnou s nimi ani poslední – dramatické události – jako brexit, demonstrace a podobně?
Jak se obyvatelé evropských zemí dívají na dění v Evropské unii, o tom nejlépe svědčí extrémně nízká volební účast. Rozhodující konflikt o budoucnost se odehrává v každé jednotlivé zemi. Bude to tak, že euroelity převáží a dokáží udržet u moci své ponížené místodržící? Nebo se prosadí lid a do čela státu nastoupí státník, který se dokáže euroelitě vzepřít? Má-li probíhat rozpad Evropské unie kultivovaně a nenásilně, musí být řízen z úrovně členských států.
Volební výsledky v každé zemi budou ale převážně určeny situací v té zemi, případně tím, jak jednání Evropské unie dopadne na lidi v té zemi. Němci nebudou hlasovat podle brexitu, ani Češi podle francouzských demonstrací.
Německo a Francie se spojily. Chtějí jednotně vystupovat a jednotně jednat. Neměli by o něčem takovém hlasovat obyvatelé obou zúčastněných států?
„Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani Evropské unii. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor,“ komentuje snahy Německa a Francie exprezident Václav Klaus. Lze s tímto výrokem souhlasit?
Není sporu o tom, že pakt Merkelová–Macron představuje obrovské ohrožení pro Českou republiku. Zvláště připomínám bod šest, kde se zavazují k vytvoření společných ozbrojených sil určených pro zásahy v zemích jako Česká republika.
Kdyby byla Česká republika normálně fungujícím státem, nebo i mizerně fungujícím státem, už by běžela intenzivní debata, jak takovému nebezpečí čelit. Jenže my už jsme v situaci fakticky okupované země, kde mocní řeší, jak se zalíbit zahraničním šéfům a kde berou peníze z eurofondů, norských fondů nebo přímo z nějaké sorosovské nadace. Buďme vděční za každého, kdo má odvahu se tomu trendu vzepřít, a počítejme, že bude následovat záplava mediálních pomluv.
Bolestivé místo česko-ruské historie otevřela Bezpečnostní informační služba, která tvrdí, že obsah hodin dějepisu na školách je zastaralý a je silně cítit sovětským vlivem. Lze se s takovým výrokem ztotožnit? Jakým způsobem lze vhodně upravit náš vzdělávací systém?
O tom případu se diskutovalo už dost. A ta diskuze je stejně zajímavá jako ten samotný případ. Všimněte si, že nikdo z politiků, historiků a komentátorů nepoložil tu základní otázku: Jsou informace v učebnicích pravdivé? Ještě před časem bylo pokládáno za normální, že věci se v dějepise učí jednoduše proto, že se opravdu staly. Teď se neřeší, jestli se staly. Řeší se, jestli to pomůže vnutit lidem určitou ideologii.
Tentýž trend se projevuje i jinde. Třeba výuka takzvané finanční gramotnosti. Donedávna lidé nepotřebovali speciální vyučovací předmět, aby věděli, že když něco chtějí, mají si na to raději našetřit než si půjčovat. A že si nemají půjčovat, když nevědí, jestli to dokážou vrátit. Kolik zaplatí na úrocích, od toho tu byla obyčejná matematika. Jenže matematika ze škol mizí a místo toho se děti učí finanční gramotnost, která je navádí k nákupu finančních produktů.
Vlastně bude zajímavé sledovat, jestli k témuž dojde i v dalších předmětech tak, že biologie bude navádět k nákupu tyčinek od Danone a zeměpis ke koupi určitých zájezdů.
Jak je to ale s těmi samotnými požadavky Bezpečnostní informační služby?
Ono pořád není úplně jasné, co vlastně „čučkařům“ vadí, nejspíš to nevědí ani oni sami. Nicméně už od počátků národního obrození tomu bylo tak, že část obrozenců zdůrazňovala slovanskou vzájemnost a požadovala orientaci na Rusko. Osobně to pokládám za chybné stanovisko, ale nesporně do české národní debaty patří. Pokud bude shledána obrozenecká debata jako nebezpečná, potom je jisté, že dříve či později budou za ruské agenty označeni i Jirásek a Masaryk. A nakonec experti na Bezpečnostní informační službu zjistí, že hlavním problémem je vůbec existence českého etnika.
Kdo ví, možná se jednou dočkáme toho, že celý dějepis pro základní školy bude na jedné stránce a žáci se v něm dozvědí, že na území České republiky byly husté pralesy, kde se mezi stromy proháněl australopithecus. Používal primitivní nástroje a neuměl rozdělávat oheň. No, a potom Českou republiku přijali do Evropské unie a ta zařídila, že se tu objevila města, silnice, technika, moderní medicína a taky člověk dnešního typu. Pokud bychom vystoupili, zase se vrátí ty pralesy a opolidé.
To je samozřejmě nadsázka, ale kdo ví. Dnešní politická a mediální elita je natolik bezmyšlenkovitě poslušná, že by se s tím možná smířila bez reptání.
Má český národ historickou paměť? Herečka Bára Štěpánová uvedla, že Češi si neváží svobody a její oslavy pro ně nejsou důležité, protože jsou ji schopni za tisíc korun a dobrý jogurt obětovat. Jedná se o trefné zhodnocení?
Tohle je zajímavé. Kavárna neustále pracuje s tabulkami, kde se tvrdí, že oproti posledním komunistickým rokům obrovsky vzrostla kupní síla obyvatel. Ty tabulky jsou zpravidla založené na výběru určitých položek a podivné manipulaci s hodnotou měny, aby to tak vyšlo. Ale tady paní Štěpánová tvrdí přesný opak – prý jsme měli hodně peněz a jogurtů. Jak to tedy je?
Ve skutečnosti nestojí svoboda a prosperita proti sobě. Buď bude Česká republika nezávislou zemí a budeme si vládnout sami, potom budeme mít hodně jogurtů i hodně svobody, nebo se necháme vysávat globálním systémem. Pak přijdeme o zbytky svobody a nakonec nebude ani na ty jogurty.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Zuzana Koulová
