Události ve světě poslední doby, ať už na Ukrajině, válka v Sýrii či migrační krize jsou podle mnohých největší výzvou pro Českou republiku od roku 1989. Vypovídá reakce na ně v českém prostředí něco o demokracii, o nás samých a o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali?
Vypovídá především o tom, že odvěké české sny a iluze o nezávislosti a suverenitě národní existence jsou pouze projevem falešného vědomí – ve skutečnosti nejsme subjektem rozhodování, které činí vláda, nýbrž jen objektem, který vláda pasivně přijímá, tedy musí přijímat. Rozhodnutí, která probíhají mimo kompetenci voleného parlamentu a vlády. Pro národní vědomí je nejhorší, že politická reprezentace předstírá, že jede něco někam vyjednávat a přiveze jen kapitulantské fráze. Po přijetí Lisabonské smlouvy je naše politická reprezentace v pozici ministra Františka Chvalkovského, kterého při projednávání Mnichovské dohody nechali sedět a čekat na verdikt v temné místnosti. Dnešní Sobotkové ukazují doma svaly, ale rozdíl mezi nimi a Chvalkovským je jen v tom, že před přijetím příkazů dostanou dobře najíst.
Ptáte-li se na demokracii, to je pouze pohádka pro dospívající, pro Českou republiku skončila v den, kdy urputně se bránící prezident Václav Klaus byl donucen podepsat Lisabonskou smlouvu. Doufám, že ti příčetnější, kteří tehdy Klause uráželi, žádali, aby byl stíhán pro vlastizradu, si alespoň v noci pod peřinou dnes přiznávají, že v tomhle měl Klaus rozhodně pravdu. Náš Parlament pouze konzumuje zákony, které si vymýšlí nikým nevolená byrokracie v Bruselu, která má podobu sněti. Na to přišel i britský premiér Cameron, když redukci bruselské byrokracie zařadil jako jeden ze čtyř bodů, kterými podmiňuje setrvání Británie v Evropské unii.
Evropa je na pokraji zhroucení identity, zhroucení sociálních systémů, ale bruselští úředníci nemají na starost nic jiného než vyrábět směrnici, jak označovat dovážené výrobky z Izraele. Že země EU vydávají ročně desítky milionů eur podpory reprezentací Arabů v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu, reprezentacím organizace, která je označena za teroristickou, je příkladem schizofrenie, panující v bruselských kancelářích.
Mé doporučení: udělejme plebiscit o vystoupení z Evropské unie. Kus demokracie a občanské účasti na formování věcí veřejných by se nám určitě vrátily. Udělají to ale ti, kdo se pasou na pastvinách evropských fondů, či důležitě posedávají/ neposedávají v bruselských kancelářích a Evropském parlamentu?
Psali jsme:
Momentálně nejpalčivěji vnímá Evropa migrační krizi a přibývají alarmující hlasy, jak to s naším kontinentem může dopadnout. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Je to velké nebezpečí i pro Českou republiku a třeba i demokracii?
Je to velké nebezpečí pro existenci evropské kultury a evropské civilizace. Ale možná jsme už za bodem zlomu, z něhož není návrat možný. Migrační vlna je samozřejmě organizovaná – jedni na ni vydělávají stamiliony, iniciátorům plní jejich vize o novém světovém řádu. Podle Bloomberg Business řekl Viktor Orbán: „Sorosovo jméno je možná nejsilnějším příkladem těch, kdo podporují vše, co oslabuje národní státy, podporují vše, co mění tradiční evropský životní styl (…) Sorosem placené aktivistické organizace, které podporují přistěhovalce, se bezděčně stávají součástí mezinárodní sítě pašování lidí.“ A jak na to reagoval Soros rovněž podle Bloomberg Business? „Orbánův plán považuje za cíl ochranu národních hranic a uprchlíky za překážku. Náš plán považuje za cíl ochranu uprchlíků a národní hranice za překážku.“ Nejsem věštec, ale s velkou mírou pravděpodobnosti bych předpověděl posun evropských voličů k autoritářským stranám, volání po zřízení domobrany, včetně dramatických střetů.
Ing. Miloš Zeman
Mohou teroristické útoky v Paříži něco změnit na přístupu Evropské unie i některých českých politiků „otevřené náruče“ k migrační vlně a co říkáte reakcím na ten hrůzný čin?
Evropa je ve válečném stavu. Někteří si to neuvědomují, jiní si to odmítají přiznat, protože takovou možnost popírali. Všem, kdo ještě pochybují, doporučuji přečíst si vizionářskou knihu S.P. Huntingtona Střet civilizací. Je mi upřímně líto smrti a zranění nevinných Francouzek a Francouzů. Viníkem nejsou jen fanatici, kteří sní o velkém všesvětovém chalífátu a ovládnutí, či vymýcení jinověrců! Viníkem jsou i evropské elity, které ze zištných důvodů začaly s bombardováním Libye a podvracením vnitřních pořádků zemí, které po vnucení jim cizích hodnot a společenských pořádků netoužily. Teoreticky by k nějakému probuzení politiků z hypnózy dojít mělo, je však zásadní otázkou, zda to mají dovolené od těch, kteří jim platí volební kampaně a sledují jiné, vlastní cíle. Že politici už nejsou zcela svéprávní, o tom přece svědčí do nebe volající rozpor mezi proklamacemi Obamy po zvolení – kupříkladu v Praze – a jeho skutky. Obdobně vyhlášení Merkelové, že koncepce multikulturalismu selhala a její současná proklamace „otevřené náruče“. Politici zcela přestali zastupovat zájmy svých voličů, k jejich tužbám a oprávněným potřebám jsou hluší.
- TÉMA: Teror v Paříži
Prezident Miloš Zeman je kritizován nejen za svou protiuprchlickou rétoriku. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil, takže se proti němu mělo přitvrdit. I když k tomu nedošlo, zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotíte jeho výkony od loňského listopadu?
Nevím, proč argumentujete názory pana Klvani, jako by byl nějakou veřejnou autoritou. Je zářným příkladem autoritářského dogmatika, který má zřejmě obdiv k házení vajíček na demokraticky zvolenou hlavu státu, stržení prezidentské standarty a vyvěšení trenýrek. Že Klvaňova rétorika o „přitvrzení“ připomíná již prachem zaváté děje v ulicích Německa třicátých let, kdy různé bojůvky přitvrzovaly tlak na demokratické politické strany a nakonec rozvrátily Výmarskou republiku, je očividné. Vzhledem k tomu, že pan Klvaňa nedělal nikdy nic zadarmo, viz kampaň Topolánkovy vlády za radar; British American Tobacco – jeho zájmy mají vskutku široký rozptyl, lze se důvodně domnívat, že i nyní nešíří uvedené názory nezištně. Miloš Zeman je demokraticky zvolený prezident republiky. Komu se nelíbí, bude příště volit někoho jiného. To je demokracie. Házení vajíček je podhoubím fašismu.
Pro lidi z okolí novináře Pavla Šafra i pravicovou opozici představuje nebezpečí pro demokracii místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je podle Vás pravda a máme se Andreje Babiše bát?
Občas si na internetu pouštím ve volných chvílích vystoupení pana ministra na různých fórech včetně akademických. Pro mne mluví konzistentně a jeho návrhy směřují často proti zločinecké korupční praxi, kterou v České republice zavedly vlády pravicové i ty za účasti sociální demokracie. O levici bych v souvislosti s ČSSD rozhodně nemluvil – privatizace OKD tandemem Sobotka-Gross nemá s levicovými koncepty opravdu nic společného. Je to jistě jeden z důvodů, proč se zavedené korupční kartely budou svorně snažit Babišovu pozici podvrátit. Poslouchám-li hospodské pokřikování pana Kalouska, který si v minulých vládách vyseděl teplé místo stálice jako tvůrce protektivního zadání miliardové zakázky na likvidaci ekologických škod a architekta církevních restitucí, a pokud se mu to hodí, používá rétoriku antikomunistickou a podruhé chce složit vládu s podporou komunistů, což se nějak málo připomíná, utvrzuje mne to v přesvědčení, že se v motivech odporu vůči ministru Babišovi nemýlím. Pokud ovšem nejde jen o banální závist, což bych vzhledem k duševní spřízněnosti pana Kalouska se zbrojařským magnátem nepovažoval za pravděpodobné.
Jak jsme si zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu? Zůstalo v mysli lidí ještě něco z minulého režimu, a jakou úroveň mají podle Vás debaty, které se vedou jednak o zločinech komunismu, jednak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
Pro mnohé mladé lidi je období před listopadem 1989 stejně srozumitelné, jako bylo mé generaci vyprávění o První republice. Jistě existují starší lidé, kteří pociťují něco jako nostalgii po větší sociální soudržnosti. Ti, co byli persekvováni, mají pocity opačné. Pro vládnoucí garnitury je vždy interpretace minulosti podporou pro legitimitu současnosti a budoucnosti. Růst životní úrovně po roce 1989 je většinově zcela zřejmý. Jak ale konstatují mnohé autority, namátkou nositelé Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman, či Joseph Stiglitz, soudržnost společnosti ohrožuje všude na světě rozevření nůžek mezi dvěma procenty nejbohatších, kteří vlastní osmdesát procent světem produkovaných statků, a zbytkem společnosti. To je v postkomunistických zemích umocněno existencí bezskrupulózních predátorů typu Bakaly, Tykače, Mrázka, Krejčíře … To ale v žádném případě neznamená, že bychom měli stavět na roveň polistopadové kořistníky a institucionalizované zločiny státní moci v časech, kdy jsme byli sovětskou gubernií. Nepochybně by mělo být předmětem osvěty a výuky na školách poukázání na diametrálně rozdílnou systémovou státní zločinnost a zločinnost mafiánských skupin, provázaných s politiky i bezpečnostními a justičními orgány. Popisovat jedno bez druhého nemá valný smysl.
Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu ´89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím?
Úspěšná byla podle mne Klausova transformační vláda až do Sarajevského atentátu. Málokdo dnes umí plně docenit rozměr institucionální i ekonomické tranzice, který tato vláda musela plnit, a to za sociálně přijatelných poměrů. Vnášení osobní nesnášenlivosti prezidenta Havla ke Klausovi a organizování sarajevského komplotu vývoji ve společnosti uškodilo. Václav Havel byl statečný člověk v disentu, kdy podstupoval věznění za étos moci bezmocných, který zastával. Jeho ambice získat za podpory vlivných militaristických skupin evropskou funkci ho zavedly do bahnité rokle podpory bombardování Jugoslávie a válečnických deklarací vyzývajících k útoku na Irák – tzv. Dopis osmi z roku 2003. Topolánkova vláda přinesla explozivní růst mafiánských kartelů, parazitujících na veřejných prostředcích, ministrem financí byl tehdy pan Kalousek. Věci veřejné prohloubily morální rozklad politických struktur, na nějž nasadil korunu tandem Nečas-Nagyová. Klaus jako prezident byl vizionář, který viděl daleko za hranice svého mandátu.
I v souvislosti s událostmi na Ukrajině v posledních dvou letech se otevřela diskuse o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Jakým názorem byste do ní přispěl Vy?
Ustavičné posouvání hranic NATO k hranicím Ruska je nezodpovědné. Naše zahraniční politika, pokud nějakou vlastní zahraniční politiku smíme mít, by se měla zaměřit na uvolňování mezinárodního napětí. V posledních letech se často svět ocitá minutu před hodinou nula. Teorie omezených nukleárních válek, o kterých občas čtu, produkují lidé, kteří patří do ústavu choromyslných. A pan prezident Obama by se měl držet alespoň marginálně v mezích projevu, který přednesl v Praze. Když do svých pozdějších projevů začal vkládat myšlenku, že zemím, které se ukážou jako neposlušné, bude „kroutit ruce“, dostihl svého válečnického předchůdce G. Bushe. Pokud ovšem takovou politiku nedělá proto, že jiní „kroutí ruce“ jemu. Jinak agenti zájmů všech velmocí působili vždy a všude v teritoriích, které za předmět svého zájmu velmoci považovaly.
Česká republika patří mezi bohatší část světa, přesto ani v ní nechybí samoživitelky, bezdomovci a další sociálně slabí. Jak se tedy v naší zemi nyní žije a v čem a vůči komu má největší dluhy?
Obecně se v současnosti žije v ČR podle mého přesvědčení lépe, než kdykoli dříve. Sociální systémy jsou funkční. Průměrná nezaměstnanost je poměrně nízká. Dluhy má stát vůči skupinám, které jste jmenoval. Čteme, kolik miliard eur vkládá Evropská unie do podpory migrantů – viz poslední setkání představitelů EU na Maltě. Evropská unie ale nic nevkládá, EU není subjekt, který by produkoval nějaké prostředky, to politici nakládají s penězi, které vybírají od těch, kdo národní bohatství tvoří – podnikatelé, živnostníci, zaměstnanci. Toto zacházení s cizími penězi má své limity. Rozhodně by nemělo preferovat částky na politiku podpory migrace oproti úrovni důchodů lidí, kteří ve své zemi celý život pracovali a tvořili národní bohatství. Být profesionální „humanista“ s penězi těch druhých, jako třeba pan Dienstbier, je snadné, ale zcela nemorální.
Co bychom mohli přát české demokracii v období do příštího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?
Přát bychom si měli prosperitu v demokratické zemi, v níž vláda odpovídá za svá rozhodnutí svým voličům. Tak jsem vnímal étos okamžiků na pódiu Činoherního klubu, když se 19. listopadu 1989 zakládalo Občanské fórum. Přát bychom si neměli, aby supertajné dohody typu TTIP otevřely cestu k nadvládě nadnárodních korporací nad přáním a cíli demokratických národních společností. A rozhodně bychom měli aktivně působit proti bláznům, kteří by rádi uvrhli svět do válečné zkázy v očekávání restartu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
