Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý tvrdí, že máme příliš mnoho vysokoškoláků, antropologů a filosofů, ale nikomu se moc nechce věnovat řemeslu. Podle mnohých je však pryč doba, kdy si po celý život vystačil člověk s jedním povoláním, nyní je třeba, aby mladá generace byla flexibilní a uměla se rychle přizpůsobit. Jakým směrem by se v Česku měla ubírat vzdělávací soustava, aby co nejlépe připravila své absolventy na pracovní trh blízké budoucnosti?
Je to jedna z opakovaně šířených nepravd. Pokud jde o řemesla, máme v Evropě nejvyšší procento učňů a patříme mezi země s nejnižším podílem všeobecného vzdělání – gymnázia. Naším problémem je spíše kvalita tohoto vzdělávání, v případě odborného spolupráce s firmami. V případě všeobecného pak jeho podmínky a náročnost. Mluvíme-li o vysokoškolácích, rozhodně jich ve srovnání s vyspělým světem není mnoho. Až v poslední době se blížíme 35-40 procentům populačního ročníku s terciárním – ne nutně klasickým magisterským univerzitním – vzděláním. A indexy nezaměstnanosti nám ukazují, že to nejsou antropologové nebo filosofové, kteří nenacházejí uplatnění, ale spíše lidé s některým typem technického vzdělání. I když nezaměstnanost všech vysokoškoláků je velmi nízká obecně. To, co nám nejvíce chybí od středoškolské úrovně, je prostupnost mezi různými vzdělávacími dráhami. Aby bylo možné z obecnějšího vzdělávání přejít a získat výuční list a opačně.
Dá se mluvit o tom, že se školství po letech planých slibů a prázdných řečí konečně zařadilo mezi priority politiků, což mimo jiné dokládá i to, že vlády Bohuslava Sobotky i nyní Andreje Babiše začaly řešit místy až nedůstojně nízké odměňování učitelů? Jaké další kroky byste si představoval, aby bylo skutečně možné říci, že vzdělání je pro českou společnost jednou z priorit?
Je toho víc. Patří mezi ně rozumné a atraktivní další vzdělávání spojené s kariérním systémem a odměňováním. Dále tzv. sabatikly, tj. placené půlroční nebo roční volno při základním platu třeba jednou za sedm let nebo péče o zdraví, například kurzy zvládání stresu, psychohygieny, bálintovské skupiny sdílení zkušeností ....Nejde o sci-fi, v některých zemích takové věci existují.
Psali jsme:
_635663452105455712.JPG&id=72265)
Co jsou hlavní příčiny toho, že u nás není takový zájem o učitelské povolání jako ve Finsku, kde se na pedagogické fakulty hlásí nejlepší studenti ze středních škol, takže je přetlak uchazečů, kdežto v Česku je tomu téměř naopak?
Takovou srovnávací studii neznám, takže budu odhadovat z dílčích poznatků. Finsko bylo ve specifické výchozí situaci, která je neopakovatelná. Velmi pozdní rozvoj středního školství a poptávka po kvalifikovaných učitelích, mimořádná společenská krize po pádu železné opony a silný zájem korporátního sektoru o investice do vzdělávání – Nokia a tak dále. I v jiných zemích západní Evropy jsou na tom učitelé spíše tak jako u nás než jako ve Finsku. V něm ale také nabízejí výrazně vyšší platy ve srovnání s průměrem v zemi. A taky se neustále do učitelů 25 let mediálně nekope a nekritizují se za to, že vyučují jako v době Marie Terezie.
Kdy u nás začnou pedagogické fakulty pořádně připravovat studenty na skutečnou práci ve škole, čímž mám na mysli používání IT, jednání s rodiči, výrazné navýšení praxí během studia a podobně?
Další oblíbené, paušalizující – a proto nepřesné klišé. Za prvé, studium učitelství na vysokoškolské úrovni není učňák a přípravka jen na praktické grify, které jsou důležité a získávají se nejlépe „bojem“, tedy v praxi samotné. Účelem na vysoké škole je naopak připravit na to, k čemu už se později nedostanou: dozvědět se něco o problémech a konfliktech v pedagogice v minulosti, seznámit se s rétorickými pravidly a vyzkoušet si je, mít přehled o různých pedagogických a psychologických interpretacích pedagogických problémů a o jejich důsledcích. Navyšovat praxi během VŠ nemá smysl, pokud není dobře doprovázena, rozebírána a diskutována – nejen s praktiky, ale právě hlavně s lidmi, kteří vidí i to, co praktik leckdy vidět nemůže
Jak byste zhodnotil nynější postavení učitelů i s ohledem na to, jaké nároky jsou na ně kladeny?
Jsou nedostatečně podporováni – a to jak administrativně manažersky, tak odborně, jak už jsem vysvětlil.
Proč jde úroveň našich žáků v mezinárodním testování pořád dolů? Někdy se radujeme z toho, že pokles se zastavil, ale umístění je stále v porovnání s dřívější dobou stále žalostné.
Mám trvale spolu s mnoha zahraničními odborníky výhrady k některým mezinárodním šetřením, jako je například PISA. Či spíše k vyvozování jednoznačných závěrů o vině či zásluhách školy na výsledcích žáků. Takže o nějakém strmém poklesu bych rozhodně nemluvil. Když jsme náhodou nejlepší v podobném testování informační gramotnosti, reagujeme takto: „Žáci České republiky dosáhli v testu počítačové a informační gramotnosti nejlepšího výsledku ze všech zemí, které se zúčastnily mezinárodního šetření International Computer and Information Literacy Study (ICILS). Je ovšem otázka, do jaké míry je to zásluhou škol“ (Národní ústav pro vzdělávání, 2015)..
Zastupujete Česko v důležitých mezinárodních institucích, jako je UNESCO nebo OECD, a máte tak možnost srovnání. Ve kterém ze stupňů škol zaostáváme za světem v něčem opravdu podstatném?
V předškolním patříme na špičku s tím, že se v rozvinutých zemích přece jen klade větší důraz na poslední roky jako na povinnou přípravku na školu a méně jako na čas hravého dětství. V základním školství je naším problémem příliš časná selektivita, resp. vícekolejnost. Zejména víceletá gymnázia těžko zahraničním kolegům vysvětlíte, když výzkumy a data jasně ukazují, že tzv. jednotné, tj. společné vzdělávání žáků do 15-16 let přináší jednoznačně lepší výsledky. Ve středním školství je to abnormálně nízký počet studentů v gymnáziích. To nejsou názory úředníků z Bruselu či OECD, ale výsledky dat a analýz špičkových odborníků na vzdělávání z celého světa.
Hodně se toho už od dob vaší předchůdkyně v čele rezortu školství Kateřiny Valachové namluvilo o inkluzi, která měla své vášnivé zastánce i odpůrce. Nebyla ale pouhým politickým cílem, za nímž se takřka hlavou proti zdi tehdy vydala sociální demokracie? Jste vy sám přesvědčen o její prospěšnosti?
Tzv. inkluzi považuji i za své dílo. A hrdě se k té „české cestě“ hlásím. V našem případě ovšem o inkluzi nejde, jen o zvýšenou podporu a rozšíření možností volby pro rodiče v případech, kde to s ní může být v běžné škole přínosné. A kde už drtivá většina nově „inkludovaných“ žáků v běžných školách a třídách byla. Statistiky definitivně potvrdily, že drtivou většinu těchto žáků v ZŠ představují žáci s vývojovou poruchou učení a chování. Ti tam vždycky byli, jen se jim věnovala daleko menší finanční i pedagogická podpora. Opět, když neignorujeme fakta: tak nejde o projekt Valachové a už vůbec ne sociální demokracie, ale o společně připravovanou věc několika vládami od roku 2009. Nejde v žádném případě o politický samoúčelný akt nebo dokonce jen o reakci na rozsudek Štrasburku „kvůli několika Romům“ – těch se tzv. inkluze dotkla minimálně, ale o cestu, která je v souladu s vývojem ve většině evropských zemích.
„Inkluze po česku“ je typická tím, že jsme zachovali segment speciálního školství, zajistili možnost přechodů mezi ním a běžnými školami, posílili ho i finančně. A současně jsme to nevzali paušálně, ale individuálně, tedy nic není povinné: primární je žádost rodiče, povinná je individuální diagnostika a doporučení odborníků a podle vyhodnocení účinnosti je možné přistoupit ke změnám nebo i k umístění ve speciální škole. A k „nepřipravenosti“ učitelů a systému. Dovedete si představit, že budeme dalších deset let – po asi osmi letech různých pilotních projektů – připravovat na něco, co možná někdy bude přijato a pak to teprve spustíme? Naopak, co je skutečným problémem, je současná chybějící systematická větší podpora škol – vzdělávací, konzultační, výcviková nebo i síť center speciálně pedagogické podpory až na úroveň bývalých okresů. Důležití jsou ovšem taky rodiče dětí s postižením a tyto děti samy. Těm se zatím u nás ve veřejnosti neposkytuje prostor k vyjádření. Pro mě je otázka po prospěšnosti inkluze stejná, jako byla před více než sto lety otázka po prospěšnosti poskytování vysokoškolského vzdělání ženám.
V současné době se mezi Národním ústavem pro vzdělávání a neziskovkami zaměřenými na školství zcela vážně diskutuje o tom, že hlavním úkolem školy už není předávat poznatky a informace, které si přece každý může najít na internetu. Znalosti by podle těchto teorií měly být nahrazeny komunikačními dovednostmi, mediální gramotností, kritickým myšlením a podobně. Hrozí tohle českému školství?
Nepřehánějme. Nic „nehrozí“. Jde o dva extrémy. Když učitel „předává informace“, vždycky současně ukazuje, jak se s nimi pracuje, často i proč a jak se k nim dospělo. Aniž z toho dělá samostatné téma. A když pěstujete kritické myšlení, jak toho chcete dosáhnout bez stavebního materiálu? Jak říkal americký psycholog Bruner: myšlení jako takové neexistuje, myšlení je vždycky o něčem.
Od roku 1990 u nás platí zákaz politické agitace ve školách. Přesto jsou slyšet výtky o ideologické masáži dětí, protože nevládní neziskové organizace jako Člověk v tísni jezdí do škol provádět „politické školení“ žactva. Jsou snad nad zákon? Jak postihovat ředitele škol, kteří tyto akce, jež jsou v rozporu se zákonem, ve škole povolí, pokud je sami rovnou neorganizují?
Politickou agitací se ovšem míní „politika“ v tom úzkém, stranickém slova smyslu. Jinak je politikum všechno – i to, že budete učit o třídění odpadu, může odpůrce environmentalistů vidět jako ideologické ohlupování, vždyť každý přeci máme svobodu se rozhodnout. K vámi uváděnému příkladu nejsem kompetentní se vyjádřit. Nevím o žádném politickém školení žactva Člověkem v tísni. Pokud by šlo třeba o různé aktivity k „podpoře proevropského myšlení“ a podobně, nezapomeňme, že to jsou témata, která jsou součástí učiva již od roku 2004 a až do velkého národně konzervativního obratu v části veřejného mínění kolem roku 2015 jsme to ani nevnímali nijak „agitačně“.
Se zmíněnou mediální gramotností a kritickým myšlením souvisí i poslední otázka. Jak vnímáte snahy poslance Václava Klause o to, aby bylo trestné mazat příspěvky na sociálních sítích nebo blokovat uživatele s „nevhodnými“ názory? Je vyjadřování na internetu součástí svobody projevu, nebo je na provozovatelích a správcích sociálních sítí, co do veřejného prostoru pustí a co ne?
Sociální sítě neužívám právě proto, že podle mě přispívají k trivializaci myšlení a do popředí se dostávají emoční výrony o věcech často zcela pomíjivých. Jako psycholog jsem si vědom pozitivní funkce tabu, cenzur v psychologickém smyslu slova, respektování hranic – mezi veřejným a privátním a podobně. Proto nevím, proč by mělo být trestné mazání příspěvků a nechat to jen na správci sítě. Oč by ten byl povolanější, než nějaká vyšší autorita?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
