Pracovně jste působil v několika muslimských zemích a měl jste tak možnost vidět islámský svět na vlastní oči. Dal by se nějak zobecnit postoj či vztah tamních obyvatel k lidem z Evropy, jejich hodnotám či životnímu stylu a co je pro něj nejcharakterističtější?

Pokud nepočítám Kosovo, jež je sice muslimské, ale zároveň albánské a pro Albánce stojí jeho etnikum a kmenový původ vždy přede vším, pak jsem měl možnost se blíže seznámit se dvěma oblastmi – jižním Irákem a Afghánistánem. Obě oblasti i lidé tam žijící se lišili v mnoha ohledech. Jižní Irák... konkrétně město Basra je obývána především šíitskými muslimy. Navíc se jedná o velké město a města obecně nejsou tak konzervativní jako venkov. Nemluvil jsem s tolika lidmi, abych byl schopen dát fundovaný závěr, jak nás vidí, ale ti, které jsem poznal, byli do značné míry vzdělaní a náboženství nehrálo v jejich životě tak dominantní vliv, jak to vidíme třeba v Saúdské Arábii. Měli solidní povědomí o světě kolem sebe. Svým způsobem na mě udělali dojem. Přicestoval jsem tam krátce po pádu Husajnova režimu, kdy všude byly ještě vidět stopy války. Přesto bylo znát, jak se obyvatelé snaží vrátit své životy do původních kolejí. V pracovních dnech byly ulice plné lidí jdoucích v oblecích do úřadu, na křižovatkách byli vidět policisté. Oproti Kosovu, kde i patnáct let po válce je stále nezaměstnanost kolem devadesáti procent, to byl očividný rozdíl.

Afghánistán byl zcela jiný. Na jedné straně zde byl Kábul, město, které se snaží modernizovat, kde ženy chodí do škol, mají fotbalové mužstvo a snaží se emancipovat a pak venkov, kde je k vidění ten nejkonzervativnější islám. Pokud bych si vybavil jeden postoj, který k nám místní mají, pak prakticky stoprocentně rozšířená iluze, že kdokoli je z Evropy nebo z Ameriky, je bohatý. A to do té míry, že například vás nepokrytě požádají o vaše hodinky s představou, že vy si přece můžete kdykoli koupit dvacet dalších. A že bohatí jsou v Evropě a Americe všichni.