Po návratu z oblasti bojů na východě Ukrajiny jste uspořádal sérii přednášek o situaci na frontě a o tom, jak se tak dá pomáhat. Proč?

Původním cílem bylo dát lidem zprávu o tom, co jsem na Ukrajině viděl. Udělal jsem proto v Brně, na Třebíčsku a na Valašsku jednadvacet přednášek o věcech, o nichž tady média příliš neinformují. Hodně lidí se pak k pomoci, kterou teď organizujeme, začalo připojovat a za měsíc a půl se nám podařilo shromáždit dvě tuny materiálu i finanční pomoc, lidé dokonce začali pro ukrajinské děti i šít hračky. Vzniklo také zatím neformální sdružení Chuť pomáhat – skupina asi dvaceti kamarádů, kteří chtějí soustavně pomáhat a organizovat nejen jednorázové projekty pomoci, ale uvažujeme o tom, co do budoucna dělat dlouhodobě.

Jaké je u nás povědomí o věcech, o nichž podle vás média moc neinformují?

Mám pocit, že když probíhaly boje o Majdan – to jsem byl ještě tady – lidé všude mluvili o Ukrajině, o tom, co se bude dít. Dnes není nikde nic slyšet, jako by to všechno někam vyšumělo. Když jim říkám, že na Ukrajině denně dál umírají lidé, ukazuju jim fotky a říkám, že válka tam stále trvá, žasnou. Kdo nesedí denně na internetu a nehledá zprávy, je dost neinformovaný. Válka je tam pořád a neustále se bojuje a lidi umírají. Po minském příměří přestaly probíhat velké pozemní tankové útoky, ale to neznamená, že by nepokračovalo dělostřelecké a raketové ostřelování a spousta lidí to odnáší každý den.

Jaké máte vy sám zdroje informací?