Předpokládáte, že „USA dávají ruce pryč od Ukrajiny“, přičemž vycházíte z nedávné schůzky ministrů zahraničí Ruska a USA na Jaltě. Jaké vás k tomu vedou další indicie?
Bezprostředně po schůzce mezi Lavrovem a Kerrym navštívila Moskvu náměstkyně státního departementu paní Victoria Nulandová, mimochodem známá svým výrokem, který teď nebudu citovat, na adresu Evropské unie a Ukrajiny. ( „Do prdele s EU!“ vyjádřila se Nulandová v telefonickém rozhovoru s americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffreyem Pyattem. Odposlechnutá konverzace podle listu The Guardian ukazuje americkou frustraci z unijní politiky vůči Ukrajině. Pozn. redakce.) Nulandová se vyjádřila také ve smyslu, že USA už investovaly do tzv. demokratizačního procesu 5 mld. dolarů, a přesto odjela do Moskvy, aby vyjednávala další podmínky a řešení situace na Ukrajině. To jsou jasné signály změny amerického přístupu k situaci v této zemi.
Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg řekl v projevu ve washingtonském Středisku pro strategická a mezinárodní studia (CSIS): „Ruští představitelé ohlásili záměry rozmístit v Kaliningradu moderní raketové systémy schopné nést jaderné hlavice. A tvrdí, že Rusko má právo rozmístit jaderné síly na Krymu. To od základů mění bezpečnostní rovnováhu v Evropě.“ Tohle konstatování Stoltenberga ale moc nesvědčí o tom, že by od Ukrajiny Američané mohli dát ruce pryč…
Nejsem expertem na vojenskou tematiku, nicméně vím, že oblasti Kaliningradu i Krymu byly vždy extrémně vyzbrojené, jak během studené války, tak i po ní. Na Krymu byly donedávna ukrajinské zbraně a předpokládám, že Rusko zaplňuje mezeru, která vznikla po odchodu ukrajinské armády. Co se týká plánu rozmísťování jaderných zbraní, o tom bych se odvážil pochybovat. Jejich nosiče jako rakety nebo strategické bombardéry? To pravda být může. Já se také nedomnívám, že by si v nejbližší době představitelé obou velmocí padli kolem krku. Svět se ale vyvíjí takovým způsobem, že bez účasti Ruska nebude možné efektivně řešit vážné krize včetně situace v Iráku, Sýrii nebo Libyi. USA podle mě vymění karty na Ukrajině za to, že Rusové budou ochotni na řešení světových krizí nějakým způsobem spolupracovat.
Psali jsme:
Nastupující předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel na konferenci s názvem Naše bezpečnost poznamenal, že Rusko je schopné obsadit Pobaltí ve dvou dnech. Během té doby by NATO na situaci nestihlo zareagovat. Je to hrozba?
Jeho vyjádření jsem si četl několikrát. Úplně nevím, co si o tom mám myslet. S nadsázkou bych zvažoval, zda pan generál Pavel nepřevzal s nástupem do funkce rétoriku bruselského vedení NATO. Netuším, co tím chtěl vlastně říci. Pokud šlo o hodnocení stavu armád NATO, pak je to velmi smutný příběh. Nebo máme chápat jeho slova způsobem: „Pojďme na Rusa a raději zaútočme dřív?“
Je vidět, že se Evropská unie do prohlubování dohod s Ukrajinou nehrne. Jak říkáte, je možné, že budou chtít Spojené státy s Ruskem více jednat. Může tohle vyčkávání vlastně přispět ke zklidnění situace, tedy pokud nakonec nedojde k vyslyšení proseb prezidenta Porošenka o protiraketový deštník…?
Určitě. Jsem stále absolutně přesvědčen o tom, že situace na Ukrajině vznikla především jako výsledek geopolitického soupeření mezi Amerikou a Ruskem. Pokud dojde k nějakému sblížení mezi nimi, pak to nepochybně ovlivní i vztah EU ke konfliktu i v celé Ukrajině. Byly to nakonec USA, které přiměly Evropskou unii k sankcím vůči Rusku, přestože Evropu na ruském trhu výrazně poškodily. Domnívám se, že se situace změnila poměrně výrazně i v posledních dnech nebo týdnech. Ukrajinský parlament totiž přijal zákon o možnosti pozastavení splácení mezinárodních úvěrů, který včera prezident Porošenko také podepsal. Vnímám to jako velmi silný signál. Velké úvěry poskytlo Ukrajině nejen Rusko, ale i subjekty z USA a nedokážu si představit, že by jen tak odepsaly miliardy dolarů. Další důležitou skutečností, která sehraje významnou roli, je volba nového polského prezidenta Andreje Dudy, který se vůči Ukrajině vyjadřuje razantně a akcentuje nacionalistický charakter současné vlády v Kyjevě. Musíme vzít v potaz, že Poláci nikdy nezapomenou na desetitisíce obětí, které zemřely rukou banderovců.
Generál Jiří Šedivý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl: „Země se musí vypořádat i s některými projevy polofašismu nebo nacionalismu, které jsou také na Ukrajině evidentní.“ Co se bude dít dál? Ukrajina zažívá ekonomický kolaps a po stránce politiky se zdá, že současné elity nejsou právě příkladem osobností nositelů jednoznačných vizí čisté demokracie.
Myslím si, že dojde ještě k dalšímu prohlubování ekonomických problémů a nárůstu nacionalismu a také k dalším gestům, jako je oslavování banderovců apod. Slyšeli jsme žádosti o protiraketový deštník, o zákaz vjezdu ruských lodí do Bosporu. A slyšíme další nesmyslné proklamace a populistická prohlášení, která však mají směřovat především dovnitř Ukrajiny. Mají jediný důvod, a to uklidnit národ, jen aby se zabránilo dalšímu Majdanu, který díky neúspěchům ukrajinské vlády reálně hrozí.
Psali jsme:
Novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová pro ParlamentníListy.cz při svém hodnocení aktuálních událostí uvedla: „Prezident Porošenko nyní mluví hlavně o bezvízovém styku, protože je to téma, které aktuálně podle všeho zajímá hodně obyvatel jeho zkrachovalého státu. Vidina legálního odjezdu a legální práce v Evropě je určitě lákavá.“ Tohle také svědčí o odklánění pozornosti od skutečných problémů?
Porošenko se snaží po vzoru dávných vůdců nabízet „chléb a hry“. Jde o vyjádření, která mají odvrátit pozornost od ekonomických potíží a nabízejí jenom pozlátko. Vždyť summit v Rize skončil pro ukrajinskou stranu zcela neúspěšně. Nedočkala se ani odstranění víz, ani konkrétního příslibu vstupu do EU nebo NATO, ani dalších peněz.
Spencerová také upozornila na závěrečnou deklaraci z rižského summitu, která nejenže nemluví o bezvízovém styku, ale místo toho Kyjevu připomíná, „že nebojuje s korupcí, že svými lustračními a dekomunizačními zákony jde proti demokracii, že tajná služba a prokuratura ovládají justici, která by měla být nezávislá a jednotlivé složky oddělené, že zákoník práce nebrání sexuální menšiny…“ Neumí prezident Petro Porošenko tato opatření prosadit? Má Ukrajina tak slabou vládu?
Porošenko skutečně prosazuje svou vůli vůči oligarchům velmi těžko. Ale proč se divit, vždyť je jedním z nich. Dokonce už i Svobodná Evropa informovala o jeho zkorumpovanosti a některé jeho korupční kauzy proběhly i našimi médii (a to už je co říct). V momentě, kdy sám nemá morální kredit, těžko se mu bude dařit protikorupční zákony prosazovat. Chybějí mu ale i reálné mocenské nástroje. Ukrajinská armáda je podle informací, které mám, prakticky nefunkční a polosoukromé ozbrojené prapory, jako je Azov a další, poslouchají své pány, nikoli ukrajinskou vládu, ministra obrany nebo prezidenta.
Podrobně se zabýváte také tematikou uprchlíků. Evropská komise navrhla, aby si evropské země mezi sebe v příštích dvou letech rozdělily celkem 40 000 Syřanů a Eritrejců, kteří se většinou přes Středozemní moře dostali do Itálie a Řecka. Česká vláda to odmítá. Podle německých médií je záměr správný. Informovala o tom agentura ČTK. Co vy na to?
Tento problém má několik rovin. Jednou z nich je například ta právní. Brusel by nám neměl rozhodnutí diktovat, protože každá evropská země se nachází v odlišných podmínkách. Mělo by jít určitě o samostatné rozhodnutí národních států a v tomto názoru vládu jednoznačně podporuji. Druhým faktem je, že jsme se této pravomoci de facto vzdali již podpisem Lisabonské smlouvy. Na rozdíl třeba od Británie, Irska nebo Dánska, které si vyjednaly výjimku. Německo a skandinávské země jsou pro kvóty, ale ani tábor evropských zemí, které s nimi nesouhlasí, není slabý. Francie s Velkou Británií, jež s kvótami také nesouhlasí, mají v rozhodovacím procesu velkou sílu. Pro nás i další středoevropské země by to byla katastrofa, protože nejsme na větší množství imigrantů připraveni.
Zmínil jste ve svých vyjádřeních i to, že i když státy přijmou uprchlíky podle kvót, ti budou mít možnost cestovat po Evropě v souladu s tezí volného pohybu osob. Pokud bude chtít následně většina z nich odcestovat do jiných států, než jim budou tzv. předurčeny z Bruselu, pak z toho vyplývá, že kvóty nemají smysl, protože stejně budou žít tam, kde budou chtít…
To právě neumím na myšlení „bruselských sociálních inženýrů“ pochopit. Když máme schengenský prostor, pak jedním z jeho základních výdobytků je volný pohyb osob. Pokud nám Brusel přidělí například 1 500 uprchlíků, dostanou azyl u nás a druhý den se seberou a odejdou jinam, protože náš sociální systém není tak velkorysý jako například v Británii, Německu nebo ve Švédsku. Nechtějí žít u nás, chtějí žít v bohatých západoevropských zemích. V Česku, Polsku i Maďarsku budou kromě toho narážet i na jazykovou bariéru.
Uvedl jste také, že „Česká republika se nicméně možná opravdu dříve nebo později stane cílovou zemí pro masovější imigraci“. Máme to chápat tak, že tito lidé, i když prioritně nechtějí žít v České republice a odejdou do jiných států, se k nám nakonec vrátí, protože ostatní státy už nebudou schopné množství cizinců přijmout nebo se jim tam třeba nemusí líbit?
Ano, možné to je. Ve chvíli, kdy se u nás, doufejme, dále zvýší životní úroveň a v jiných západoevropských zemích naopak dojde k sociálním nebo etnickým otřesům, které nelze vyloučit, pak se opravdu může stát, že budou postupně migrovat i k nám. Pak už ale hovoříme o vnitroschengenské migraci. Budou mít schengenské pasy, povolení k pobytu atd… Proč jsem o tom mluvil, má ale trochu jiný důvod. Česká republika je v jiné situaci než západoevropské země. Ty se dnes prostě musejí naučit s jinými etniky bezkonfliktně žít, což se jim do teď příliš nedařilo. My se naopak musíme snažit o to, abychom se nikdy nedostali do situace, v jaké už nyní Belgie, Nizozemsko nebo Francie jsou.
Nesmíme imigrační politiku chápat jako pasivní systém a čekat, koho nám další krize do České republiky přinese nebo Brusel přidělí. Pokud by u nás měl nastat do budoucna demografický problém nebo problém s pracovní silou, měli bychom již nyní aktivně vyhledávat a zvát ze světa vhodné lidi, aby se v České republice usídlili. Tento proces v podstatě již probíhá, vždyť u nás žije 120 tisíc, neoficiálně možná 200 tisíc Ukrajinců. Přicházejí k nám také další Vietnamci. Vládní politika má obrovské mezery. Dozvěděl jsem se nedávno, že Ukrajincům dáváme pouhých 40 stipendií ročně a i ty ještě prostřednictvím soukromé nadace. Ukrajinští studenti by ale podle mého dnes měli od České republiky dostávat tisíce stipendií. Polovina studentů by po absolvování vysoké školy v Čechách nepochybně zůstala. Lidé z Ukrajiny jsou právě dnes ochotni odejít za lepším životem jinam a my bychom získali mladé a vzdělané lidi, ochotné si u nás vytvořit nový domov a navíc spoluobčany, kteří by měli podobné kulturní a náboženské kořeny a jejichž integrace do majoritní společnosti by byla snadná.
Ať chceme nebo ne, jak vyplývá z vašich slov, měli bychom se začít více starat o to, aby postupně docházelo k pokud možno bezkonfliktní asimilaci uprchlíků, což evidentně jednoduché nebude…
Prožil jsem 15 let na jiných kontinentech mimo Evropu. Měl jsem možnost poznat lidi jiných etnik. Mnozí lidé u nás ale takovou životní zkušenost nemají. V České republice bohužel prostě nejsme nachystaní na imigrační vlnu. Nemáme odpovídající zákony, koncepci imigrace, ubytování, školy pro děti imigrantů, pracovní místa a hlavně nejsme morálně ani hodnotově připravení. Národy se učí žít s jinými etniky po generace. My nemáme tuto historickou zkušenost. Většinovou společnost je třeba naučit žít s jinými etniky a tato náročná práce bude trvat dlouho.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Daniela Černá
