Do jaké míry bylo těch 59 střel Tomahawk jen politickým signálem dovnitř USA a do jaké míry to Donald Trump myslel jako výhrůžku Putinovi? Nebo se rakety staly spíše demonstrací síly vůči Íránu či Severní Koreji?
Přiznám se, že nejsem politickým, ani bezpečnostním analytikem, takže si dovolím svůj osobní názor. Podle mých informací byl k tomuto zásahu pan prezident Trump přemluven ministerstvem obrany. Prvním důvodem, dle mého názoru, bylo dát ponaučení vojenským jednotkám syrského prezidenta a přímo prezidentovi Asadovi, že použili chemické zbraně hromadného ničení vůči civilistům. A jistě to byla zároveň demonstrace schopností americké armády. A to vůči všem aktérům v Sýrii. Druhým důvodem je ten politický, a tím je změna postoje samotného prezidenta USA k řešení poválečného uspořádání Sýrie. Oznámení útoku ruské straně i současná návštěva ministra zahraničí USA svědčí o tom, že tento raketový útok nebyl namířen proti Ruské federaci a prezidentu Putinovi.
Jak lze vůbec nyní popsat současné nastavení poměrů i vztahů mezi USA a Ruskem s ohledem na dění v Sýrii? Co se změnilo ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa k Rusku a naopak?
Oproti prezidentské kampani prezident Donald Trump zjistil, že má zodpovědnost rozhodovat na základě informací nejen od své administrativy, ale zejména od zpravodajských služeb. A také Donald Trump musí hájit národní zájmy své země, které jsou v Sýrii poněkud odlišné. Tak jako prezident Vladimir Putin hájí národní zájmy Ruské federace v této zemi. A vztahy mezi Ruskem a USA bych dnes označil za zmrazené a nekooperující.
Spojené státy poněkud změnily rétoriku a už i Trump měl prý uvést, že si válku v Sýrii nepřeje. Po poměrně chladném jednání mezi Sergejem Lavrovem a Rexem Tillersonem se ale už znovu jedná o zavedení bezletové zóny nad Sýrií. Domníváte se, že ta první silná prohlášení z obou stran, kdy USA hrozily dalším úderem a Rusko a Írán odvetou, bylo jen „ukazováním svalů“? Dohodnou se obě velmoci na některém přijatelném kompromisu?
Součástí diplomacie bylo, je a bude zastrašování a používání silného výraziva. Jednání mezi Ruskou federací a USA ukazují, že snahou těchto partnerů je dohoda. Nyní na bezletové zóně, poté i v rámci koordinace boje proti ISIL. To, co bude problémem, je domluva na poválečném uspořádání Sýrie, a to v kontextu „uspokojení“ národních zájmů jednotlivých zúčastněných zemí. A to nejen Ruska a Spojených států, ale i Íránu, Turecka či Saúdské Arábie. Tady doporučuji jednání na úrovni OSN a zejména ve prospěch samotných Syřanů. A z mého pohledu tomu bude předcházet dohodnutý kompromis mezi prezidenty Putinem a Trumpem.
Americká veřejnost útok na Asada vůbec neocenila a naopak Trumpovi prý ještě poklesla popularita, podle vyjádření některých agentur sledujících veřejné mínění. Jak si to vysvětlujete?
Důvodem je rozdíl mezi legalitou a legitimitou. Pokud se oprávněně kritizovala anexe Krymu z ruské strany, a jestli se i poukazuje na účast ruských jednotek na východní Ukrajině, pak nelze logicky nekritizovat napadení raketami vojenské základny nezávislého státu. Tohle je hlavní důvod poklesu popularity Donalda Trumpa v tomto případě. Protože Trump v předvolebním klání opakoval, že jeho prioritou je zajištění bezpečnosti USA. Tato vojenská akce však nebyla z tohoto pomyslného soudku a ukázala návrat k zahraniční politice republikánských prezidentů. Obecně však lze říci, že si sami Američané začínají uvědomovat, že prezidentská odpovědnost svazuje.
Mnozí politikové teď soudí, že Moskva si bude muset v politice na Středním a Blízkém východě vybrat mezi Západem anebo osou – Írán, Sýrie a Hizballáh. Kam si myslíte, že se nakonec přikloní?
Spojené státy jsou dlouhodobý spojenec Izraele, a proto si nemyslím, že by nějak více začali Američané spolupracovat s Íránem či Hizballáhem, které mají daleko blíže k Rusku. Nepředpokládám také aktivní řešení staletých problémů mezi sunnity a šiíty. Otázkou ovšem zůstává, jaké národní zájmy mají nyní Spojené státy v daném regionu, a jakým způsobem je budou prosazovat. Od toho se pak bude odvíjet i politika Moskvy.
Zajímavá úvaha zazněla od bezpečnostního experta Lukáše Visingra o tom, že Trump může Putinovi předložit „big deal“ o rozdělení sfér vlivu, v němž se budou respektovat zájmy Ruska na Ukrajině a v Sýrii, třeba s tím, že Ukrajina bude takový neutrální „nárazník“ a sám Bašár Asad odejde do bezpečného exilu. Samozřejmě je však otázka, co za to může Putin nabídnout, respektive co bude Trump žádat pro USA. Co by mohlo být předmětem tohoto obchodu? Co by mohl nabídnout Putin a co Trump? Může to být reálný scénář?
Tuto úvahu jsem postřehl a má racionální jádro v tom, že obě světové velmoci se musí dohodnout a také se nějakým způsobem určitě dohodnou. Je to jejich národní zájem. Tento „big deal“ by však neměl vést dle mého názoru k rozdělení Sýrie či k oddělení východní části Ukrajiny. Dlouhodobou snahou prezidenta Putina je zabránit rozšiřování NATO na východ k hranicím Ruska. Vždyť také nová bezpečnostní strategie Moskvy označila Alianci za svého nepřítele. Aktivity ruské administrativy v Abcházii, Jižní Osetii a v Moldávii dnes na Ukrajině ukazují, že ruská strana nebude váhat použít k tomuto cíli jakýchkoliv prostředků. Prostě hájení svých národních zájmů je prioritou jak Ruska, tak USA. A je proto docela možné, že k nějakému „big dealu“ dojde, ale vůbec nechci předjímat jeho obsah. Spíše bych se obával takového řešení, které by vrazilo klín mezi spojence Aliance, a to mezi USA a evropské země. To může být skrytou snahou prezidenta Putina i v rámci jednání o budoucnosti Sýrie či vyřešení bezpečnostních a politických problémů Ukrajiny.
Kdo tedy a jak tleská americkému zásahu v Sýrii? Je to i NATO? Respektive nevyřadil Trump tímto svým činem Severoatlantickou alianci poněkud ze hry?
Prozatím jsem nezaregistroval nějaké oficiální stanovisko generálního tajemníka NATO k raketovému zásahu vojenských jednotek USA. Řada členských zemí Severoatlantické aliance jsou součástí mezinárodní koalice proti ISIL, a to jak v Iráku, tak v Sýrii. Proto ta zdrženlivost v hodnocení. Já bych neřekl, že by některé země výrazně tleskaly tomuto zásahu. Spíše jsem zaregistroval kritiku prezidenta Asada, kterého podezřívají z užití chemických zbraní. Příkladem může být stanovisko Velké Británie, dlouholetého spojence USA. Proto řada evropských zemí americký raketový útok bere jako legální odvetu za užití chemických zbraní vůči civilistům. NATO nemá svoji vojenskou misi v Sýrii, takže tady negativní vliv uvnitř Aliance nevidím. A to ani ve vztahu k administrativě amerického prezidenta.
Prezident Miloš Zeman zdůrazňuje nutnost prošetření chemického útoku, který je připsán syrskému režimu, ale jednoznačně se nevyjádřil. Zazněly už reakce, že teď naštval v podstatě jak americkou, tak ruskou stranu. Promítne se nějakým způsobem tento jeho postoj při návštěvě Bílého domu, ovlivní další vztahy nebo jeho popularitu mezi voliči?
Musím se přiznat, že postoj prezidenta Miloše Zemana sdílím také. To ovšem neznamená, že nesleduji veřejné informace či rozličné analýzy, které v drtivé většině ukazují na to, že chemický útok nařídil syrský prezident a provedly jej vzdušné síly syrské armády. Co se týče reakce našeho pana prezidenta, nemyslím si, že jeho postoj ovlivní jeho vztahy s prezidenty Putinem a Trumpem. A nejednoznačné vyjádření prezidenta Zemana k raketovému útoku spíše zvýší jeho popularitu u jeho voličů.
Ing. Antonín Seďa
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
